Jdu po kluzkých schodech, každý krok je nejistý. Jsem přikrčený, abych se nepraštil hlavou o strop. V pološeru jen stěží vidím před sebe. Ze stropu kape, nohy mám ve vodě. Úzkou chodbou se sunu už několik minut. Těžce se tu dýchá. Toužebně vyhlížím světlo.
Když po půlhodině proplétání tunely vycházím, je to velká úleva. Konečně se mohu zase vzpřímit. Oddych však opět střídá úzkost, to při pomyšlení, že přes 300 lidí přebývalo v tunelu nikoli půl hodiny, nikoli jeden večer nebo týden. Strávili tam šest let.
Úkryt před nálety
Tunelové komplexy se staly jedním ze symbolů vietnamské války. Příběhy těch obývaných komunistickými guerillami Vietkong, jejichž příslušníci ve stísněném podzemí číhali na americké vojáky, byly popsány mnohokrát.
Tunely Vinh Moc ukrývají daleko méně známé, avšak neméně silné vzpomínky. Byly soběstačnou podzemní vesnicí pro civilisty. S válkou ovšem její role souvisela také.
Vesnice Vinh Moc, jejíž obyvatelé do tunelů sestoupili, se nacházela na strategicky důležité hranici mezi severním a Jižním Vietnamem. Z komunisty ovládaného severu přes ni proudily stovky tun rýže, zbraní a munice pro bojovníky na nedalekém ostrově Con Co, z něhož Vietnamci ostřelovali americké bombardéry mířící na Hanoj.
Obyvatelé vesnice věděli, že pro Američany budou cílem. A tak poslali děti a staré lidi do okolních vesnic, pro zbylé začali tajně budovat nový svět (příběh jeho vzniku naleznete v boxu na konci článku), mimo dosah očí a hlavně amerických bomb. V roce 1966 se přestěhovali pod zem.
Tunely měly tři úrovně: 12, 15 a 23 metrů pod zemí. V první bylo velitelství, v druhé se bydlelo a třetí ukrývala zásoby. Pod zem vedlo 13 vstupů, přičemž sedm z nich ústilo rovnou u pobřeží Jihočínského moře, aby bylo zásobování co nejjednodušší a aby se daly americké bombardéry snadno vyhlížet.
Dříve měly být tunely co nejvíc maskované, dnes je obklopují stánky s prodavači.
Tunely u Vinh Moc měly tři úrovně: 12, 15 a 23 metrů pod zemí.
Když byly v prosinci 1967 tunely kompletně dokončeny, měřily skoro dva kilometry. Svět pod zemí se stal samostatnou funkční jednotkou. Byla tu kuchyně, škola, ošetřovna, obývací prostory či studna na získávání podzemní vody.
Ale žádný Hilton to pochopitelně nebyl. Rodinné pokoje, tedy spíš výklenky, měly 1,5 metru čtverečních, přitom v nich obvykle přespávali čtyři lidé. Největší místnost byla ta společenská s 25 metry čtverečními, kde se scházelo 40 až 60 lidí. Někdy se tam zpívalo, jindy se konaly svatby, dokonce se díky generátoru elektřiny promítaly i filmy.
Kontakt se světem zajišťovalo rádio, aktuality z podzemí se psaly na vyhrazenou desku, která sloužila jako lokální noviny. Jedna z místností plnila funkci porodního sálu – a nešlo jen o hypotetickou roli. V tunelech se narodilo 17 dětí, 16 z nich dodnes žije v okolí podzemního komplexu.
Z úkrytu je atrakce
Život v podzemí byl drsný, ale jeho obyvatelé nemuseli přebývat v tunelech nepřetržitě. Přes den opatrně vylézali ven, když zrovna kolem nelétaly americké bomby.
Pěstovali plodiny pro život v tunelech, třeba kukuřici nebo brambory, rybařili či přebírali zásoby ze severu a posílali je dál po takzvané Ho Či Minově stezce.
Nejdelší doba, kterou museli strávit v kuse v tunelu, byla pět dní a pět nocí. Musela to být věčnost. Ale nebylo zbytí, lepší ochrana před americkými nálety neexistovala. Na oblast dopadlo během války devět tisíc tun bomb, ovšem tunely přímo zasáhla jen jediná. A ta nevybuchla.
Všichni obyvatelé podzemního komplexu šest tuhých let přežili – a jejich dočasný domov také. A tak se tunely mohly stát turistickou atrakcí, kterou obklopily stánky dotěrných prodavačů a jíž místo ukrývajících se domorodců dnes prochází průvodkyně v podpatcích.
Dobové fotografie, úzké chodby a krátery po bombách však zůstávají připomínkou toho, že život tady býval o dost jiný.
Zapomenutý hrdinaByl jednou z významných postav vietnamské války. Přesto se o něm netočí filmy, nepíše se o něm v učebnicích, nezmiňují ho průvodci. Le Xuan Vy, architekt a hlavní stavitel tunelů Vinh Moc, už špatně viděl a těžko se mu chodilo, když ho před třemi lety navštívili vietnamští novináři. Ale pokaždé se usmál, když se ho někdo ptal na to, jaká ocenění dostal za stavbu podzemního světa. „Největším oceněním pro mě je, že tunely ochránily stovky lidí před bombardováním,“ řekl tehdy 85letý muž. Od časů, kdy v nich žil, už uběhlo skoro půlstoletí. Přesto prý neuplynul jediný den, kdyby na jejich dobrodružnou stavbu nepomyslel. V roce 1966 byl šéfem policejní stanice bdící nad Vinh Moc – a právě on tehdy nakázal podřízeným, aby začali s budováním tunelů. „Říkali jsme, že nemůžeme našim lidem poskytnout brnění, ale můžeme použít tunely jako naše brnění,“ popisuje. První pokus mu nevyšel – začal stavět jen 10 metrů pod zemí, což bylo proti americkým bombám málo. A tak zamířil hlouběji. Okolnosti mu nepřály – k dispozici měl jen lopaty, motyky a starý kompas. On sám to navíc ve škole dotáhl jen do čtvrté třídy, rozeným architektem nebyl. „Byli jsme nervózní.Báli jsme se, že tak velký úkol nejsme schopni zvládnout,“ přiznal. Akademické znalosti nahradil selským rozumem. Aby zajistil, že budou tunely rovné, udílel jednoduché instrukce – pětkrát kopat pravou rukou, pětkrát levou. Na povrchu nechal vysadit bambusy, aby schoval vznikající kryt. Dělníky rozdělil do tří skupin po pěti, které vždy kopaly 25 minut, pak si daly pauzu. Aby je motivoval, vymýšlel různé soutěže a jejich vítězům uděloval čestné tituly. „Díky tomu se rychlost kopání o dost zvýšila, ač nikdo neměl dost jídla,“ vzpomínal Le Xuan Vy. Ambiciózní projekt se nakonec povedl. Všichni obyvatelé vesnice přežili a bývalému policejnímu šéfovi se dokonce v tunelech narodil syn. V roce 1975, po konci války, navštívil tunely někdejší vietnamský ministr obrany Doan Khue. Tehdy poprosil vojenské velitelství v oblasti, aby poslalo architektovi oblečení a nějaké základní vybavení. To bylo největší ocenění, kterého se zachránce stovek životů dočkal. |
