1. Výšlap naříznutým kamenem
Když si u úpatí „Kamenu“, jak tu říkají dvousetmetrovému žulovému masivu, čtu oprýskaný nápis Nejkrásnější výhled světa, trochu se nad tím ušklíbnu. Ale když se dostanu na rozhlednu jeho vrcholu, s údivem připustím, že by se v soutěži o takový titul asi opravdu zařadil mezi nejlepší.
Přitom mu Kolumbie, která by si z něj klidně mohla udělat symbol své země, nedělá žádnou reklamu a já se sem vydám až na základě doporučení jednoho spolunocležníka z hostelu.
„La Piedra“ ční nad zvlněnou krajinou jako žraločí ploutev v rozbouřeném moři. V okolí je nedozírné množství rozeklaných vodních ploch, kolem kterých nebo přes které se pomocí mostů klikatí silnice, políčka střídají malé vesnice a jezera jsou posázená jachtami a motorovými čluny.
Schodiště na vrchol Kamene nevzbuzuje právě důvěru.
Oblast patří k hlavním jachtařským oblastem kolumbijského vnitrozemí.
Výstup na vrchol vyžaduje zdolání 659 schodů a pak ještě další stovku na vyhlídku, z níž je 360 stupňový rozhled. Stoupá se průrvou, která v dalších milionech let balvan rozloupne jak vlašský ořech. Cikcak schodiště je udělané jako na renesančním hradě, takže stoupající a sestupující lidé se vůbec nepotkají. Jen se v některých místech zahlédnou.
Výstup dá v tropickém vedru zabrat, byť trénovanému člověku nemůže i s fotografováním zabrat více než 20 minut. Nicméně nahoře celý propocený ocením, že tam prodávají pivo. Zvolím verzi micholada, což je jakási light břečka doplněná solí na okraji kelímku a kousky tvrdého zeleného manga v nápoji. Trochu divná limonáda, ale na doplnění zásoby tekutin stačí. Ti, kdo jdou dolů, už mají námahu za sebou, ale zase se musí cítit stísněněji, protože jejich schodiště je zamáčknuté dovnitř gigantické praskliny.
Od Kamene je to pár kilometrů do městečka Guatapé, ze kterého si lze monolit vychutnat pěkně z dálky. Ale pozoruhodné je především netradičními fasádami.
Místní spodní části svých domků opatřili reliéfy, které dostávají zabrat tím, jak si o ně lidé opírají kola. Ale většinou jsou dobře udržované, protože sem na víkendy vábí výletníky z Medellína, kteří si chtějí na chvilku odpočinout od stresu velkoměsta.
Květinová výzdoba ulic v Guatapé někomu připomene Rakousko.
Reliéfy na domech zobrazují tradiční práci na poli i kolumbijskou přírodu.
Nejčastějším motivem jsou orchideje či ptáci, frekventované zastoupení mají také polní práce. Při courání po uličkách narazím i na takové, které jednoznačně označují funkci domu: muži hrající kulečník Billiard club, boty ševcovu dílnu, farmář se psem zemědělské potřeby a auta, která upozorňují, že tady na dvorku je placené parkoviště.
2. Plazením vpřed do Kraví jeskyně
V kolumbijské metropoli adrenalinových sportů San Gilu už mi před odjezdem do Bogoty zbývá jen půlden, a protože ho nechci proflákat, konzultuji na recepci hostelu, co by se dalo dělat. Navrhují mi Cueva de la Vaca, tedy Kraví jeskyni. Zrovna nadšený z toho nejsem, výlet do podzemí typu Koněprusy už jsem zažil mockrát, ale co, když už je turista na druhé straně planety, musí navštěvovat, co to jde.
Že to nebude jen tak nějaká výletnická záležitost, pochopím, když mi ve vesnici Curiti před cestou pod povrch dají na hlavu přilbu s čelovkou. Kromě toho doporučí vysvlečení do kraťasů a trička, protože se s jistotou namočím. Začíná to znít zajímavě. Ocením, že mi místo mých pohorek vypůjčí gumové lezecké boty. Společně s průvodcem Luisem, který ze sebe chrlí historky o různých zahraničních návštěvnících, jdeme přes pastvinu mezi lívanci turů až ke kovovému žebříku. Vede do tři metry hluboké díry, do které kdysi jedna stračena spadla a dala tak celé jeskyni jméno.
Na jejím dně se je potřeba protáhnout úzkou průrvou, která je velmi nekorektně diskriminační vůči lidem s nadprůměrným obvodem pasu. A hned za ní musíme na kolena, protože chodba má nízký strop. Zastudí to, na dně je deset centimetrů hluboká stružka. Plazíme se vodou nějakých třicet metrů po loktech jak odvedenci na „buzerplacu“, než se jeskyně začne zvedat a dovolí nám kačeří pohyb v dřepu.
Krápníková krása, kterou světu odhalila zatoulaná kráva.
Pak se však před námi otevře velký sál, kde se u stropu drží netopýři a kde z jejich trusu vyrazí kvůli příznivé vlhkosti malé rostlinky, ale více než pár centimetrů bez slunečního světla nedokážou vyprodukovat. Dohromady navštívíme pět místností, z nichž jedna je nabita stalagmity a stalaktity. Jeskyně se táhne ještě mnohem dál, ale na její konec zatím žádný ze speleologů nedošel.
Čím více míříme do podzemí, tím větší mám pocit, že jsem se ocitl v příběhu o Hobitovi. Jen čekám, kde se vynoří Glum, aby si se mnou jako Bilbem zahrál na hádanky. Může za to i můj vlastní svatební prsten, který jsem si zapomněl sundat. Při tom stálém máčení cítím, že mi chce z prsteníčku utéct. Při plazení vodou raději svírám dlaň v pěst, aby „milášek“ nevyklouzl, tak jako to ve slavné Tolkienově knize dělal pán všech prstenů, když se svého nositele už nabažil.
Moment nejvíce nabitý adrenalinem přijde mezi 4. a 5. sálem, do kterého se musí proplavat pod vodou. Na poslech to zní napínavěji než ve skutečnosti. Není to však nic složitého. Držím se provazu, který je tu napnut jako Ariadnina niť a po dvou metrech se opatrně vynořím. Luis ještě kontroluje dlaní temeno mé hlavy, protože pět centimetrů nade mnou už je strop.
Aby stalaktity člověk spatřil, musí se pořádně namočit.
Tak dopadnout nemusíte, pokud se jeskynním blátem sami nepomažete.
Když se plazíme nazpátek, narazíme v protisměru na početnou skupinku nadšených kolumbijských teenagerů na školním výletě. V duchu blahopřeji jejich učitelům k odvaze, na takovou exkurzi by nás ředitel jistě nepustil. Zvláště pokud by věděl, že velká část jeskyně se rychle zaplní vodou při každém lijáku, o který v této části světa není nouze.
3. Koupel bez nutnosti lézt do vody
Právě takový tropický liják mě zastihl den předtím na cestě k vodopádu Juan Curi, pod kterým se dá v tůňce, do níž dopadá, vykoupat. Při placení vstupného mi však paní jako jedinou možnost dává posezení v jejich restauraci. Každý déšť 180 metrů vysoký přírodní div tak rozběsní, že je k němu z bezpečnostních důvodů zakázán přístup.
Podobně skleslých turistů tam u kávy sedí asi deset. Jedna z nich, učitelka z Kolumbie, které pod průsvitnou halenkou prosvítá modrá podprsenka od bikin, si ostatním stěžuje, že slíbila příteli poslat selfíčko v plavkách pod vodopádem. Pak se pustí do vyjednávání s paní na kase. Vítězoslavně se vrátí – místo běžných 7000 peso (53 Kč) každý připlatíme 3 000 navíc jako poplatek za průvodce, který nás bude hlídat, abychom do divokého proudu nevlezli.
Vodopád Juan Curi nad zbytky deštného pralesa
Pokud neprší, lze se pod vodopádem vykoupat. Po dešti ho lze pozorovat kvůli bezpečnosti jen z odstupu.
Jen co přestane pršet, vyrážíme mezi zbytečky pralesa po stezce z udusané hlíny, kterou na některých místech nahrazují vybetonované schody. Je to nenáročný asi kilometrový trek, na jehož konci je potřeba vylézt na skálu pomocí připevněného lana. Z ní vidíme, jak se říčka dere korytem a deštěm nakopnutý vodopád dopadá do jezírka pod ním jak proud z naplno roztočeného kohoutku do přetékající vany.
Studeně to od něj táhne a dopadá na nás hustá sprška kapiček, která promočí oblečení stejně účinně jako předtím déšť. Zmáčená kantorka si spokojeně nadzvedne bílý top a v plavkách se „vyprsí“. Přece jen se pod vodopádem, který je v hustém oblaku kapek sotva vidět, vykoupala. Partnerovi hned posílá fotku jako důkaz.
4. Ecce homo Homolka – kolumbijská verze
Poslední místo není poutavé krásou, spíše může posloužit jako nahlédnutí do toho, co si Kolumbijci z velkoměsta představují, když se řekne pobyt na čerstvém vzduchu.
Pro obyvatele Medellína, který nechvalně proslavil kokainový král Pablo Escobar, je park Arví nejdostupnější přírodou. Stačí z metra přestoupit na lanovku, která v hornatém městě inovativně slouží jako součást hromadné dopravy, a dojede až do míst, která jsou jinak z centra dostupná jen velkou oklikou. Bohužel bez průvodce se tu turista může vydat pouze na zhruba dvoukilometrový úsek, který z velké části vede po silnici.
Je zrovna sváteční den, takže je tu narváno domácími návštěvníky. To by samozřejmě nevadilo, kdyby pro Kolumbijce příroda neznamenala hlavně možnost naobědvat se na neobvyklém místě.
Co chvíli je u stezky nějaký stánek s jídlem nebo venkovní restaurace, od kterých vyřvává muzika, kterou překřičují naháněči lákající na menu jejich chlebodárce. Jakoby hluku nebylo dost, třímají lidé v rukou mobily, ze kterých jim vyhrávají jejich oblíbené hity. Homolkovi v lese na osmou.
Po odbočení ze silnice také poznáte, jaké je v Kolumbii nejoblíbenější místo pro kempování. Je to betonový plácek s pergolou, který by měl sloužit pro pikniky za deštivých dní, ale téměř všechny jsou zabrány stany, které si sucho zajišťují stříškou altánku. Říčka, která tím podivným kempem meandruje, je na několika místech opatřena nápisy „Nekoupat se“, což pochopitelně neznamená žádnou překážku k tomu, aby ho výletníci nevzali útokem.
Podobně bezúčelně se vyjímá zákazový nápis u skály, ze které skáčou teenageři do hluboké tůňky, kterou pod ní tok vytvořil. Zrovna nad tou třímetrovou výškou hloubá medellínský metráček, což spoustu kolemjdoucích zaujme a naštosují se okolo. Přihlížející začnou skandovat: „Gordo, gordo“. Vyvolávaný tlouštík už nemůže couvnout, a tak se zavřenýma očima za jásotu diváků žuchne do vody.
Je mi jasné, že klidného koutku se dnes nedočkám. K jeho nalezení je potřeba od Medellína poodjet o něco dál. Naštěstí v Kolumbii v tomto ohledu je hodně široký výběr.
