FEJETON: Cestování s dítětem v báglu: co nemám, to nepotřebuji

Jako malá jsem měla ráda táborovou bojovku, při níž jsme na 24 hodin opouštěli bezpečí kempu a vydávali se za neznámým cílem. Bez peněz, jídla a pití, bez spacáku a jistoty přežití. Bojovky ve mně zakořenily víru v platnost hesla: Co nemám, to nepotřebuju. Než jsem dospěla, ustoupila tato pravda do pozadí. A pak se vrátila. Zpátky za ručičku ji přitáhl můj syn.
Krmení divé zvěře přímo pod Tre Cime. Ještě že takhle malý tvor toho moc nesní.

Krmení divé zvěře přímo pod Tre Cime. Ještě že takhle malý tvor toho moc nesní. | foto: Archiv Šárky Sudové

Za svých lyžařských let jsem procestovala kus světa. Měla jsem to štěstí objevit Ameriku, zažít Evropu, zamilovat si Japonsko. Žila jsem v tašce a tahala s sebou spoustu krámů.

Protože jsem mohla. Nemusela jsem řešit, jestli si s sebou sbalím jedno tričko nebo si dopřeji luxus dvou. Má příznačná, chabě průměrná výkonnost mi sice neumožňovala si na letištích platit zavazadlo navíc, ale kdo občas někam letí s lyžařským vakem, ten ví, že s trochou cviku do něj lze vedle sportovního vybavení jen tak mimochodem vmáčknout třeba i celou dvoukřídlou skříň a polovinu špajzky navrch. I když se to nesmí.

A pak jsem pověsila lyže na hřebík a rozevřela náruč životu obyčejného turisty, jehož vedle nástrah blbého počasí, zmrzliny kapající do výstřihu a přeplněných kempů čeká také doživotní boj s kily navíc.

A teď nemyslím kila na břiše a stehnech, ale na zádech. Zvlášť, když potkáte novou lásku, se kterou si naplánujete soužití plné adrenalinu, dobrodružství a výšlapů napříč světem s iluzemi napěchovanými v jediném potrhaném báglu.

Hřejivý pocit do deště

Z první společné výpravy s cílem až na věhlasném Machu Picchu jsem byla tak nervózní, že jsem si radši zlámala páteř a nechala propadnout letenky. Výčitky svědomí jsem zaháněla alespoň pečlivým studiem španělského slovníku pro příště. Z kliniky, která se na několik týdnů stala mým pečujícím domovem, jsem si tak odnesla cenné jazykové dovednosti založené na procítěných jižanských výkřicích typu: „Mám díru v chladiči!“ „Vběhlo mi do cesty zvíře!“ či „Vyndej to ze zásuvky!“

O rok později už jsem byla dospělejší a díky józe dokonce tak spokojená sama se sebou, že jsem uvěřila, že to jediné, co potřebuji na čtrnáctidenní stanování na Azorských ostrovech, je dobrá nálada a hřejivý pocit z toho, že mě má zas jednou někdo rád, a není to náš pes. Hřejivý pocit se mi hodil, o tom žádná, jarní azorské počasí nám totiž seslalo spoustu deště a jinovatky. Jenže když jsem pak po návratu domů uzřela fotografickou dokumentaci, zhrozila jsem se.

Na naší první společné dovolené bylo fakt hnusně, ale počasí za to nemohlo. Dostihla mě smutná nespravedlnost, že ani ta zatracená jóga vás nezbaví nutnosti čas od času použít řasenku, korektor a hřeben. A tak moje zavazadla opět začala nabývat na objemu.

Jógu jsem prokládala posilovnou, abych toho prostě unesla víc, a chvíli ladila poměr mezi hadry a šminkami zkušeně ukrytými v botách a roličkách toaletního papíru, aby můj šampion nepřišel na to, že vlastně nejsem zas až taková šťabajzna, jak si myslí.

Kyperský útěk před faldy a celulitidou. A šestou zmrzlinou v řadě.

Měsíční putování Karibikem mi ulehčil fakt, že je tam opravdu vedro, na které stačí dvě tílka, jedny trencle a láhev rumu. Tenkrát jsem do svého zálesáckého bytí propašovala dokonce kapesní zrcátko a celou zubní pastu.

O pár měsíců později jsem se už odvážila i na vandr Norskem obklopená pouze muži. A ti nic neodpouštějí. Konečně jsem našla systém. Sice věčně zmrzlá, ale vždycky šik a voňavá.

Když už jsem myslela, že mě nemá co překvapit, zabydlel se mi v břiše ten podivný pasažér. A než jsme našli společnou řeč, zase se spakoval a opustil lokál. První cestu za dobrodružstvím si určitě představoval jinak, ale hned ta druhá, z porodnice, mu to bohatě vynahradila.

Vzhledem k venkovním teplotám okolo bodu mrazu jsme synka navlékli tak, až nebylo poznat, kde má předek a kde zadek, a vmáčkli ho do transportního vajíčka. To, že ho nebudeme umět vyndat, nás překvapilo až o něco později. Mezitím hrdý tatínek vinou nulového nácviku s nákupními taškami omlátil vajíčko i se synem o několikerá futra dveří, a tak jsme ještě ve špitále nervózně pátrali po potomkových základních životních funkcích.

Vkládání sedačky do auta si vyžádalo oprášení vzpomínek na Foglarovu Záhadu hlavolamu, a než jsem se na sedadlo poskládala já, smíchy jsem si potrhala stehy.

Kojenec na stupních vítězů

Za první turistikou jsme se vypravili, když mu byly čtyři měsíce. Věřili jsme, že to jediné, co takové dítě potřebuje, jsou mámina prsa. Vzácně jsme se trefili. Jeli jsme tenkrát přes celé Čechy doprovodit tátu na závody do Vysočina arény. Teploty klesaly k minus dvaceti, což překvapivě rozhodilo jenom mě. Jezulátko celé dny prospalo v kočáru obaleném igelitem v hromadě kombinéz, spacáků a dek.

Komplikace přinášelo jen kojení. To nejdřív zápasíte s tím igelitem, pak ve všech těch duchnách hledáte dítě a modlíte se, abyste ho z nějakého spacáku nedopatřením nevyklepli na asfalt, a pak ve všech těch vrstvách hledáte pro změnu prsa, která vám, zvlášť při krmení v buňce na mazání lyží, zmrznou asi za dvě vteřiny.

Když pominu skutečnost, že jsme kojili zhruba stokrát denně, byla to idylka. Akorát těch věcí, které nás skoro ani nepustily do auta, jsme měli moc.

První rodinná výprava za hranice a maminčiných dvacet kilometrů na běžkách po stopách Tour de Ski.

Nejmenší a nejlaxnější fanoušek běžeckého lyžování na závodech v Toblachu

Naprostou zbytečností byla cestovní postýlka (spali jsme zaklesnuti do sebe kdykoliv a kdekoliv to na nás přišlo), taška hraček (týden jsme si vystačili s vařečkou), a dokonce i většina oblečení (při synkově frekvenci blinkání nemělo převlékání kohokoliv smysl). A moje léty vyladěné šminky? Nic mě v životě nerozesmálo víc než jejich stydlivé zamrkání ze dna mého minulého, povrchního života.

Ukázalo se, že arktický charakter počasí synkovi svědčí, a tak jsme ho o měsíc později vyvezli do Dolomitů, neb v Čechách už vyhrožovali jarem a taky koncem závodní běžkařské sezony.

Prvorozený nejen že s přehledem zvládl dlouhé přesuny autem, ale tolerantně přečkal i veškeré hlučné fandění přímo na trati a otcovu egoistickou touhu pochlubit se následníkem trůnu na stupních vítězů.

První zvládnutá cesta do zahraničí nás zbavila ostražitosti. Teď už se klidně můžeme vydat i na Mars, říkali jsme si, hrdě se bušíce do prsou. Znovu jsme na Dolomity vsadili, když naše rodina dosáhla osmi měsíců.

Z náhlých intenzivních náznaků projevovaných i na sebekratších cestách k babičce, lékaři či na nákup jsme vytušili, že jet někam autem přes den by bylo o ústa nás všech, a tak jsme přestali machrovat před známými, že my můžeme kdykoliv, a začali cestovat jen v noci. Což je docela dobře možné, pokud jste trochu odpočatí.

My do Itálie vyjeli po dnu, ve kterém padaly teplotní rekordy, tatínek objel závodní padesátku na kolečkových lyžích a maminka odpočívala na typické mateřské dovolené. Když jsme za svítání dobývali cílovou destinaci, byl vzhůru jen spokojený kojenec sápající se po volantu. Naštěstí už na místě čekala v pohotovosti babička, jež si vzdorovité mládě zkušeně odebrala a zmizela s ním do hor. Vrátili se až večer a byli normálně živí.

Kočár na odpis, spokojení dítě

Aplikovala jsem její metodu každý následující den až do odjezdu. Provezla jsem dítě všemi okolními kopci, vypotila chmury a konečně pochopila, co to dítě opravdu potřebuje. Parťáka v pohodě a jinak nic.

Kočár byl sice na odpis, ale stálo to za to. Na výlet kolem dolomitské dominanty Tre Cime, kdy jsme v třítisícové výšce poponášely s tchyní spící kočár kamenitými stezkami a navzájem se brzdily z prudkých sjezdů, nikdy nezapomenu. A tak buduji nový systém.

Každodenní několikahodinová procházka v okolí Toblachu prokládaná naučnými pauzami z oblasti zahradničení

Kašlu na týdenní balení a panické popisování hromady malých lístečků, které stejně s posledním dopsaným písmenem ihned záhadně ztrácím. Spoléhám na to, že i citlivé batole se vyrovná se zapomenutými ponožkami s proužky či máminým kulichem nastraženým v postýlce na místě oblíbeného plyšáka.

Zatím jsme relativně minimalisticky zvládli i první leteckou výpravu k moři, kde nám ke štěstí stačil kyblík s lopatkou, protihluková sluchátka a milovaný angličák. Neměli jsme nic, co bychom dle statistik a doporučení mít rozhodně měli. Zato jsme měli těžkou pohodu. A jeden druhého.

Rok. Tak dlouho tomu malému filutovi trvalo, než mámu přesvědčil, že co nemáme, to nepotřebujeme. Teď jsou mu dva a krámy mu v autě padají na hlavu pořád. Ale jejich převaha slábne.

Jednou třeba vyrazíme jen tak. Bez peněz, bez jídla a pití, bez náhradního oblečení či spacáku a bez jistoty přežití. Ať má na co vzpomínat.

Autor:

Nádraží Praha Vršovice

  • Nejčtenější

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  30.4 9:22

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Už toho máme dost! Jak se populární destinace perou s přemírou turistů

1. května 2024

Velké pokuty za prkotiny, deklasování turistů na chodící peněženky, vytváření organizovaného...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Český výletník: Kde Československo nezaniklo. Hranice roztrhala dvě obce

27. dubna 2024

Vždycky mě lákalo vidět, jak vypadá osada Sidonie na Zlínsku, jejíž část se „stěhovala“ na...

Poutní místa v Česku zažívají renesanci, říká autor populární knihy

26. dubna 2024

Lidé stále častěji hledají lokality, kde mohou uniknout před dnešním komplikovaným světem. Návod na...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

VIDEO: Nahlédněte do Indie očima české poutnice hnutí Hare Krišna

25. dubna 2024

Indická republika je sedmá největší a s více než miliardou obyvatel jednou z nejlidnatějších zemí...

Rekordní jeskyně světa. V unikátním žebříčku je zastoupené i Česko

2. května 2024

Po celém světě bychom napočítali více než 1 200 veřejnosti přístupných jeskyní, které ročně...

Už toho máme dost! Jak se populární destinace perou s přemírou turistů

1. května 2024

Velké pokuty za prkotiny, deklasování turistů na chodící peněženky, vytváření organizovaného...

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  30.4 9:22

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

OBRAZEM: Nejlepší místa na světě, kde se můžete vydat po stopách dinosaurů

30. dubna 2024

Už pětašedesát milionů let se po povrchu naší planety neprochází. Ale to neznamená, že byste je...

Natáčení Přátel bylo otřesné, vzpomíná herečka Olivia Williamsová

Britská herečka Olivia Williamsová (53) si ve čtvrté sérii sitcomu Přátelé zahrála epizodní roli jedné z družiček na...

Byli vedle ní samí ztroskotanci, vzpomíná Basiková na muže Bartošové

Byly každá z jiného těsta, ale hlavně se pohybovaly na opačných pólech hudebního spektra. Iveta Bartošová byla...

Autofotka: Sen z plakátů v kotrmelcích. Mladíček v tunelu rozbil Ferrari F40

Symbol italské nenažranosti se již skoro čtyři dekády pokouší zabít své řidiče. Jízda s Ferrari F40 bez posilovače...

Ukaž kozy, řvali na ni. Potřebovala jsem se obouchat, vzpomíná komička Macháčková

Rozstřel Pravidelně vystupuje v pořadu Comedy Club se svými stand-upy, za knihu Svatební historky aneb jak jsem se nevdala se...

Do Bolívie jsem odešla kvůli smrti rodičů, přiznala sestra Romana Vojtka

Mladší sestra herce Romana Vojtka (52) Edita Vojtková (49) je módní návrhářkou a žije v Bolívii. Do zahraničí odešla...