Když se blízký spolupracovník angolského prezidenta chce projet ve svém modelu Rolls-Royce, aniž by ho na děravých ulicích zničil, musí ho naložit na náklaďák a přepravit na pobřeží. Tam zasedne do luxusního vozu a několikrát se projede sem a tam po tříkilometrové kvalitní silnici, než se zase s nákladem vrátí domů. Touto historkou dokresluje reportáž v týdeníku The New Yorker život v nejdražším městě planety. Je jím Luanda, která leží v Angole v jihozápadní Africe.
Invaze ropařů
Pořadník míst, kde cizinec musí sáhnout nejhlouběji do kapsy, už 23 let vydává konzultační společnost v oblasti lidských zdrojů Mercer. Srovnává 209 velkých měst. Zjišťuje cenu 200 různých položek v přepočtu na dolary – jsou v něm například pronájem 3+1 v bytě mezinárodních standardů, taxislužba, džíny, lístek do kina, benzin, bochník chleba, litr vody nebo šálek kávy.
Jak je možné, že v tomto srovnání se na samý vrchol dostala právě metropole bývalé portugalské kolonie? Navíc na první příčku v posledních deseti letech konkurenci pustila jen výjimečně.
Portugalci se na rozdíl od jiných Evropanů nechtěli vzdát afrických držav. Učinili tak až v roce 1974, kdy v Lisabonu tamní diktaturu s podporou lidu svrhli vojáci. S novým režimem se dekolonizace rozjela ze dne na den včetně úprku většiny bělochů. Slavný polský reportér Ryszard Kapuscinski, který byl u tohoto exodu, to popisuje jako „naložení celého města na lodi a jeho přeplavení na oceán“.
To, co z Luandy zbylo, jen dál upadalo. Stejně jako celá země, kde se brutální koloniální správa nepokoušela místní obyvatelstvo vzdělat. Nezbyl tu tak nikdo, kdo by dokázal vést fabriky nebo velké farmy. Hospodářství se sesypalo. K tomu se boj proti utlačovatelům převrátil v občanskou válku s výraznou, byť nepřímou účastí USA i Sovětského svazu. Když konflikt, který stál život milionu osob, počátkem roku 2002 konečně utichl, vrhly se se zlepšenou bezpečnostní situací na Angolu a její ropná pole firmy z celého světa.
Dnes se tu těží okolo 1,8 milionu barelů denně, čímž se Angola stala kontinentální dvojkou za Nigérií. Nestalo by se tak bez odborníků ze zahraničí, protože země svých profesionálů měla kritický nedostatek. Tito expati, jak se cizincům pracujícím v zahraniční na zodpovědných pozicích také často říká, potřebovali někde bydlet.
Jenže v Luandě nebylo kde. Ve zdevastovaném městě, které v době získání samostatnosti mělo sotva půl milionu obyvatel, žije nyní zhruba 6 milionů lidí. Ale za celou tu dobu nikdo neinvestoval do infrastruktury ani do výstavby. Lidé, kteří přišli z venkova, jen rozšiřovali slumy s chatrčemi z plechů a rohoží.
Takové obydlí je samozřejmě pro člověka ze Západu nepřijatelné. Ropné firmy v naději na tučné zisky z těžby černého zlata potřebovaly svoje lidi usadit v Angole co nejdříve, a tak se při přetahované o nemovitosti přeplácely.
Zákonitosti velmi vysoké poptávky a velice omezené nabídky nastartovaly bublinu, ve které padají nehorázné sumy. Přestože diktátor José Eduardo dos Santos kvůli většímu nasycení trhu odpovídajícími nemovitostmi nechal zbořit některé slumy a na jejich místech vystavět řadovky jak z idylických amerických předměstí, vyjde měsíční pronájem 3+1 na 13 tisíc dolarů (288 000 Kč).
Africká Dubaj v nedohlednu
Ubytování není jediné, co náklady pro cizince žene v Angole nahoru. Kvůli obavám o bezpečnost musí zahraniční firmy svým zaměstnancům platit minimálně dva hlídače. Standardem je také šofér a kuchařka. Děti studují na soukromých školách se západními kantory, kam kromě bělochů chodí potomci režimních papalášů. Školné se pohybuje v desetitisících dolarů.
Pak jsou tu vysoké ceny potravin. Země, ač je úrodná, má naprosto zanedbané zemědělství. Statisíce hektarů polností se nedají zorat, protože v hlíně zůstávají jako připomínka občanské války miliony nášlapných min.
Vše zhoršuje všudypřítomné úplatkárství – v žebříčku Transparency International o vnímání korupce skončila loni Angola na 164. místě ze 176 států. Například jedno avokádo vyjde v Luandě na pět dolarů, byť na venkově se dá za takovou sumu koupit padesát kusů. Jenže cenu navyšuje to, že během převážení produkce do centra musí přepravce mnohokrát dát všimné policejním a vojenským hlídkám.
Pětasedmdesátiletý dos Santos, který se z marxisty změnil na podpůrce trhu bez přívlastků, a který po 38 letech vlády v těchto dnech předal moc vybranému nástupci Joao Lourencovi, mnohokrát sliboval diverzifikovat hospodářství a z Luandy učinit africkou odpověď na Dubaj. Ale byly to jen plané řeči. Podnikat je v Angole kvůli množství byrokratických požadavků téměř nemožné – podle indexu snadnosti podnikání za rok 2017, který vydává Světová banka, je africká země až na 180. místě mezi 190 státy. A tak dále zůstává závislá jen na ropě a v menší míře na diamantech.
Vše ostatní musí být dováženo. Cenu už tak drahého zboží pak umocňují vysoká angolská cla. Na nafukování částek mají zásluhu také sami expati, kteří bez rozmýšlení uhradí i ty nejnesmyslnější sumy. Jednak si to mohou dovolit a jednak o životě ve svém dočasném domově mimo bělošská kondominia často nemají nejmenší představu. Žijí v uzavřeném světě za elektrickými ploty a své opevněné domy opouštějí výhradně v autech. Kontakt s místními lidmi je omezen pouze na jejich domácí personál, pracovníky, jimž velí na těžařských věžích, případně na prostitutky, které si nabrnknou v expatských nočních klubech.
Jak se cenová spirála na takovém místě, jako je Luanda, jednoduše vytáčí, ilustruje historka z počátku angolského ropného boomu, kdy infrastruktura byla ještě zoufalejší než nyní. Reportérovi Michaelovi Specterovi z The New Yorkeru ji vylíčil Nicholas Staines, který v zemi vedl lokální pobočku Mezinárodního měnového fondu. „Vodu jsme museli doslova lovit. S hotovostí v ruce jsem dostihl nejbližší cisternu. Řidiči jsem řekl: ‚Kam jedeš? Kolik ti platí? Já ti dám dvojnásobek.‘ Manželka by mě bez vody nepustila domů.“ vypráví Nicholas Staines.
Jak se v takovém městě žije místním lidem, kteří zdaleka nemají takové finanční možnosti jako cizinci? Jim se samozřejmě nikdy ceny nešroubují nahoru jako bělochům. Nenakupují v supermarketech, ale na tržištích. Místo taxíky či vlastními auty jezdí v přeplněných dodávkách, které suplují hromadnou dopravu. A už vůbec nemají služebnictvo. Nicméně i pro ně postupně začíná být Luanda dražší než před příchodem expatů.
Takových, kteří z jejich přítomnosti přímo profitují, jako jsou zahradníci, chůvy či hlídači, je málo. A nepřímo profitujících není o moc více, protože režim obří ropné zisky a dobrá makroekonomická čísla nedokázal přetavit ve změny, které by se dotkly širokých vrstev obyvatelstva. Jen si napakovali kapsy jeho představitelé včetně rodiny dos Santos, která ovládá všechna hlavní odvětví hospodářství.
Konec zlatých časů
Přitom dobré časy už skončily. Rekordní částky za barel, které se v roce 2009 blížily až 150 dolarům, klesly na třetinu. S rozvojem nových ložisek v USA už o angolskou ropu není takový zájem jako dříve. Poptávku táhne především Čína. Pokud by i ona omezila svůj apetit po mazlavé hmotě, mělo by to pro jejich hlavního afrického dodavatele fatální důsledky, protože horečný zájem ropných firem by polevil a Luanda by padla z piedestalu.
Expati, kteří v Luandě žijí většinou jen dva až tři roky, se tím nemusí trápit. S aktuálními vysokými cenami jsou smíření. Mají dostatečně vysoké platy, navíc většinu nákladů při vyslání do Angoly za ně hradí jejich firma. Vyprávění o děsivě vysokých účtech patří k zábavnému folkloru na párty, ke kterým se znuděná bělošská komunita, často schází.
