Každá krajina na naší planetě má své typické kouzlo a svou jedinečnou flóru a faunu, tvrdí úspěšný krajinářský fotograf ověnčený cenami ze zahraničí. Přestože je Ústecký kraj spojený spíše s průmyslem a měsíční krajinou, jeho fotky dokládají opak.
Labské pískovce, Děčínský Sněžník nebo kaňon Labe mezi Lovosicemi a Ústím mají jedinečnou poetiku. „K Ústí se stačí otočit zády a ta průmyslová špína není vidět,“ prozrazuje Daniel Řeřicha, který žije v podhůří Krušných hor, v Krupce u Teplic.
Sourozenci
Rozkvetlé středohoří
Kamenné varhany
Tím místem je tak trochu poznamenaný, většinu jeho fotek prostupuje mlha. „V takových těch pochmurných podzimních dnech mám rád Krušné hory, když jsou lesy zahaleny do mlhy, je v nich absolutní klid a dá se najít spousta kompozic. Nemusím spěchat a každou kompozici si můžu vyladit do detailu,“ popisuje fotograf, který snímkem Východ slunce na skalách v roce 2012 vyhrál celoroční fotosoutěži elektronického časopisu Příroda-Wildlife kategorii „Evropská a světová divočina“.
Východ slunce na skalách
„Ten pocit sepětí s přírodou, když stojíte ráno na skále, krajina se teprve probouzí a všude je ticho, ten se prostě vyfotit nedá. Ale ta krása... i kdyby se mi tam nic nepovedlo vyfotit, ten pocit tam nahoře stát nad tou krajinou je strašně hezký,“ vzpomíná na vznik svého zřejmě nejslavnějšího snímku (na další se podívejte ve fotogalerii nebo na jeho stránkách www.danielrericha.cz).
Jeho „nově“ objeveným rajonem je České středohoří, které fotografové nevyhledávají tolik jako Českosaské Švýcarsko. „Hledám únik z toho, že všichni máme podobné fotky,“ směje se jeden ze 70 nejlepších Fotografů roku 2013 portálu fotografové.info a jeden z těch, jejichž tvorbu je podle webu 121clicks.com dobré sledovat (například na jeho facebookovém účtu).
Část, kde Labe vstupuje do Českého středohoří, se nazývá Porta Bohemica - Brána Čech. Například z lovosického Lovoše přehlédnete opravdu velkou část severních Čech - od Ještědu a Bezdězu na severovýchodě přes Říp až po Milešovku a Krušné hory a mytický vrch Raná na jihozápadě. „Raná je vrch, který jsem viděl od silnice snad tisíckrát a vždycky jsem si říkal, že se tam podívám, ale jel jsem tam s podvědomím, že tam asi nebude co fotit. A tak strašně mě překvapil! Na tom vrcholu jsem měl pocit, že jsem úplně v divočině - žádný komín, žádná stavba.“
Stejně jako ostatní krajináři potvrzuje, že nejkrásnější jsou snímky s prvním ranním nebo posledním večerním světlem. To i místa na první pohled obyčejná dostanou hezčí šat.
