Poletíme si pěkně Indonésií, z ostrovu na ostrov, přes krásné pláně a hory. Dva tři tisíce kilometrů, to máme na pár týdnů! Ano, přesně takhle jsme si to představovali.
Chcete vědět, co to znamená vybojovaný kilometr? Tak si zajeďte do Indonésie. Pro nás je to taková antiAustrálie. V Austrálii, když je něco sto kilometrů daleko, tak je to vlastně za rohem. A australský kousek je cokoli pod tři sta kilometrů. Jenže ujet stovku kilometrů v Indonésii znamená podat pořádný výkon.
Čekali jsme, že v západní indonéské části ostrova Timor bude víc lidí než na Východním Timoru. Ale že jich bude tolik? Co jsme přejeli hranice, jedeme neustále vesnicí. Podle mapy by obce měly začínat a končit, ale ve skutečnosti ne. Kam se na to se svou délkou hrabou Lovosice.
Všude jsou lidé. Nalevo, napravo, před námi i za námi. Sedí na kraji silnice, koukají do mobilu, nárazníky projíždějících aut jen o kousek míjejí jejich záda, ale nejsou z toho rozhození. Prostor mezi lidmi a auty vyplňují stovky maličkých motorek. Indonésané nechodí, jezdí na motorkách. Známe ruch velkoměst málem celého světa, ale tady máme pocit, že jsme ve městě pořád.
Na tachometru dvacet, v očích smrt
Na jednom trabantu zlobí čtyřka, ale vlastně nám nechybí. Málokdy jedeme tak rychle, abychom ji potřebovali. I když se tady všichni někam ženou, spěchá se velice pomalu. Plazíme se za stařičkým náklaďákem a vykukujeme zpoza volantů na špatné straně auta a snažíme se tu potvoru předjet. Jezdí se tu všude vlevo, což je trošku hendikep.
Kameraman Zdeněk na sedadle spolujezdce si zapnul pás a vykukuje za roh náklaďáku. Auto, motorka, motorka (následuje dalších dvacet motorek) auto, auto. „Můžeš,“ vykřikne Zdeněk. Vysavač pod kapotou zaúpěl a trabi vyrazil vpřed. Míjíme pár dalších motorek, ale povedlo se. Náklaďák necháváme za sebou.
Jenže nás je dohromady pět, dva trabanty, polský fiat a dvě motorky. Dominika s Markem na čezetě a jawě jsou za námi hned. Vlastně se tu musí s auty hrozně nudit, jet bez nich, jsou dávno o ostrov dál. My ale pokračuje ve dvoustopé navigační hře. „Auto, auto, auto, náklaďák,“ hlásíme do vysílačky stav v protisměru. O pět minut později jede jen pět motorek, takže máme šanci. Hup, hehééén...
Druhý trabant je vpředu, zbývá maluch. Znovu celé dokola, jen ne a ne najít tu správnou mezeru. Už nás bolí palec na vysílačce, ale nic. A tak se dál plazíme tempem náklaďáku a vypadá to, že lepší už to nebude. Ale je tady krásně!
Až moc přátelští domorodci
Po dvou dnech plazení, oprav a zoufalého místa hledání místa na spaní mimo nekonečnou vesnici jsme konečně v přístavu v Kupangu. Míříme na Flores, další ze sedmnácti tisíců indonéských ostrovů. Loď by měla jet někdy druhý den. Když se konečně doptáme, kde je přístav, začíná další indonéské divadlo: zírání na lidi. Podle našich zkušeností jsou mistry světa v zírání na lidi Etiopané. Byli na nás schopní v kuse koukat několik hodin, ať jsme dělali cokoli. Ovšem zdá se, že mají v Indonésii silnou konkurenci.
Nikdy bych nevěřil, že někdo dokáže trumfnout Etiopii v mistrovství čumění lidí na lidi, ale vypadá to, že Indonésie je tvrdý soupeř! Obklopují nás tu davy lidí, ať zastavíme kdekoli. Všude koukají maximálně z půl metrové vzdálenosti, na všechno sahají...
Asi to bude chtít uspořádat mistrovství světa v zírání: Etiopie vs. Indonésie! Ať zastavíme kdekoli, i kdyby to bylo uprostřed minového pole, uvnitř kráteru činné sopky tyčící se uprostřed pralesa plného lidožravých dinosaurů, objeví se v mžiku Indonésan a kouká na nás. Za chvilku druhý, třetí, desátý. Na rozdíl od Etiopanů si navíc ani nedrží uctivý odstup. Jsou všude. Když máte náladu na společnost, jsou docela milí, ale když zrovna nemáte chuť mít kolem sebe party, jsou trochu na ránu.
Všivá válka
Těžko říct, jestli to bylo těsnou blízkostí místňáků, ale Marek zjistil, že má vši. Co jsme koukali, vybírání vší je tu oblíbená rodinná zábava, něco jako hraní Monopoly. Žádné šampony tu na to nevedou, takže jsme začali vzpomínat, co kdo radil: petrolej, horký fén, olej, majonéza, ostříhat. Vytvořili jsme seznam a odškrtali, co umíme. Zbylo ostříhání, olej, petrolej a fén. Takže od konce. Fén nemáme, ale máme skvělý zdroj teplého vzduchu: motor z trabanta.
Marek má vši a Radek někde vyčetl, že se dají zabít fénem. Ten sice nemáme, ale dostali jsme lepší nápad! Vši navíc prý nemají rády olej, tak jsme to spojili a využili nejsilnější zbraň, jakou máme: trabant s vytaženým sytičem na plný plyn! Kdybychom u výfuku škrtli zapalovačem, bude to parádně hořet.
Vytáhnout sytič, otočit klíčkem a plný plyn. Motor se roztočil a z výfuku se vyvalil oblak horkého dýmu. Marek se nadechl a zanořil do dvoutaktního nebe. Strčit vši do plynové komory nikdo nenavrhoval. Vydržel to docela dlouho a vlasy mu krásně voní. A aby byl ještě voňavější, přichází na řadu petrolej a nakonec ještě olej. Navrhovali jsme stylově dvoutaktní, ale Marek vyměknul a tak jsme zvolili na vaření. Igeliťák na hlavu, oblepit žlutou a uvidíme, jestli ráno uvidíme nějaké vši. Hlouček místňáků tam zřejmě nevěřícně zírá ještě teď.
Pružný jízdní řád
V kolik zítra vyplouvá loď? A vypluje vůbec? Ptáme se v přístavu, koho to jde. Odpovědí je dost. „V sedm, v deset, nejede, v jednu, nejede,“ slyšíme od místních. Nejsme z toho ani trošku chytří.
Na Floresu, ostrově kam míříme, mají být tři přístavy, kam jezdí trajekty. I mapka na zdi to tady hlásá. Ende? Nonono, mávají rukama místní. Aimere? Nononono. Laratunka? Yeeees! Sakra, ze tří přístavů na Floresu loď jede jen do toho nejvzdálenějšího. Co se dá dělat. Jen pořád nevíme, kdy odplouvá. Řešení je jednoduché, přespat na molu a zítra uvidíme.
Poslední šance si něco koupit! Prodavači jídla, pití i Ray Banů s rolexkami čekají do poslední chvíle. Evidetně nějak poznají, kdy loď odplouvá (hodiny to nejsou) a včas jí opustí.
Jaký si to uděláš, takový to máš.
Preventivně vstáváme po šesté. Máme přijít v deset. V půl jedenácté na nás volají, že bychom si měli pospíšit, jestli chceme plout. Trajekty tu už něco pamatují, ale na to jsme zvyklí. Auta, motorky, kozy, slepice, postupně se to všechno valí na palubu. Kdo si nezabere včas místo k sezení, nesedí. Kdo je zkušený, zabere si včas místo k ležení. A to my jsme.
Pořád jsme ještě neodpluli, čas je tady hodně pružný pojem. Ale loď popluje, to je hlavní. Paluba je ještě pořád plná prodejců rýže v papíru, rohoží na spaní, rolexek a Ray Banů. A najednou všichni zmizí a my vyplouváme. Jak to ti prodejci sakra poznali? Není žádná kulatá hodina, žádné upozornění předem, prostě nic. Asi šestý smysl.
Vzhůru na palubu
Na palubě duní hudba a v televizi dávají wrestling s indonéskými titulky. Mají ho tu evidentně rádi. Babičky v barevných šatech leží před televizí a se zaujetím sledující, jak jeden borec druhého prohodil stolem. O dostatek hluku se stará šestiválcový lodní motor a hlavně ředitel lodní kantýny, který vaří čínské polívky a pouští z notebooku hudbu do reproduktorů. Na plné pecky, samozřejmě. Hraje všechno možné, ale Iron Maiden mi nepustil.
Tenhle pán s modrým telefonem vyhrál soutěž všech zíračů a fotografů, natáčel si nás asi 20 minut. Dokonce ani protiútok nepomohl a naopak přilákal dalšího fotografa.
Jsme tu samozřejmě atrakce. Je zajímavé pozorovat změnu, jaká nastala za posledních pět let. Lidé na nás už nejen koukají, ale fotí si nás telefony. Fotí auta, fotí se s auty, fotí nás u aut, sebe s námi a auty. Konečně nemáme výčitky, že si tak cestujeme a pořád na někoho míříme objektivem. Oni si nás fotí mnohem víc! Jeden pán na nás míří mobilem snad 20 minut, asi točí časosběrný dokument. Už se tomu všichni smějeme a s námi půlka lodi, ale on točí dál. Tasíme svoje mobily a točíme si ho také, nějak ho to nerozhodilo, vytáhl druhý přístroj a začal fotit.
Za okny beze skel je už hluboká noc, wrestling a diskotéka ale valí dál. Jestli chcete spát, musíte být buď hodně unavení, nebo jít jinam. A tak ležíme mezi auty na nákladové palubě, pod námi duní motor a na nás čeká další ostrov.
