„Život ve velkém městě je hektický, u nás naopak vládne pohoda, nemusíte se bát pustit děti s kolem na ulici a za tři minuty jste v lese. A když k tomu připočtete čistý vzduch, má život v Humpolci své kouzlo,“ já bych tedy neměnila, svěřuje se mladá žena s kočárkem v centru města.
Humpolečáci jsou také jako jedni z mála občanů v Česku víceméně spokojeni se svou politickou reprezentací, neboť na radnici už 25 let funguje stejné politické uskupení a starosta Jiří Kučera vládne městu 12 let.
Humpolec má rovněž příznivé podmínky pro podnikání, občané platí nízkou daň z nemovitosti a podprůměrné jsou zde také ceny vodného a stočného. Proto zde má téměř každý svůj „barák“ nebo ho alespoň staví.
Ale jsou tu i stinné stránky. Poněkud drsnou charakteristiku spoluobčanům vystavila humpolecká rodačka, úspěšná novinářka a šéfredaktorka Markéta, která nechce zveřejnit celé jméno. Humpolečák je podle ní nezřídka i maloměšťák trpící pocitem méněcennosti s touhou vykonat velký čin. „Setkáte se tu se závistí a pomlouváním. Soused má nové auto, jak si na to asi vydělal..? Kdo si to může dovolit chodit jednou týdně na kosmetiku..? Koukej, jak velkou táhne tašku, už zase byli v Havlíčkově Brodě na nákupech...“ Prostě se řeší vše, co vidíte za oknem a na ulici. Nikomu nic není lhostejné, neboť všichni všem závidí stejným dílem. Ostatně, když Stanislav Bernard koupil místní pivovar a začal vařit slušné pivo, stěžoval si, že ho místí dlouhá léta zatvrzele odmítali pít.
Zemská jablka
Humpolečáci, stejně jako obyvatelé dalších měst a vesnic na Vysočině, mají poněkud odlišný slovník od obecné češtiny a stále zatvrzele užívají slova, která normálního Čecha trochu tahají za uši. Třeba když slušnou dívku nazývají děvkou, čokoládu čekuládou, pokoj seknicí a porcelán porculánem. A to nemluvíme o von, vona, vono...
Největší nářeční zvláštností je ovšem rozlišování mezi stromovými a zemskými jablky, tedy mezi jablky a brambory, což vede k poněkud schizofrenické situaci, neboť když vás někdo požádá, abyste přinesli ze sklepa jablka, správný Humpolečák se optá, zda myslí jablka zemská nebo stromová.
Světově proslulý antropolog Aleš Hrdlička odešel z Humpolce již ve 13 letech do New Yorku.
Praotec Humpolečáků
Ostatně když jsme u těch slov, pro Humpolečáka není vůbec jednoduché žít s tak hrozným názvem svého města, neboť humpolácký znamená neotesaný či neohrabaný, což prý označovalo charakter místních lidí, kteří měli na Vysočině těžký život a při jednání se šlechtou či vrchností se chovali poněkud hrubě a neotesaně. A to jim prý zůstalo až do dnešních dob.
Naopak neplatí tradovaná verze, podle níž se název města odvíjel od „praotce“ Gumpolda, který měl Humpolec podle legendy v dobách Přemyslovců založit. A tak zatímco praotce Čecha historici se skřípěním zubů přijímají, vymodlený praotec Humpolák je spíše zbožným snem místních patriotů.
Žít se dá i levně, v nabídce nechybí kilo salámu za 69 korun.
Každou rodinu utuží nedělní oběd s králíkem na tucet způsobů.
Nikdy neutrácej!
Humpolečáci nerozhazují peníze a nehýří. Všechno má svou cenu a nic nesmí stát víc, než je rozumné. Tedy pivo do dvaceti korun a svačina do deseti. Stejně jako na mnoha jiných maloměstech najdete v Humpolci na cedulích nápisy lákající na oběd za 59 korun či na deset deka gothaje za šest devadesát, což vám se dvěma rohlíky udělá krásnou svačinku za pětku.
„V Humpolci se neustále na něco šetřilo. K holiči se smělo jít jednou za měsíc a malovat se také nebylo úplně vhodné, aby sousedi neřekli, že příliš utrácíme za šminky,“ vypočítává místní zvyky Markéta. Proto jsou zde stále v oblibě nápoje pro rychlou opici jako ‚magické oko‘, tedy zelená utopená v pivu, či legendární ‚mozek‘, tedy griotka smíchaná s vaječným koňakem.
Naopak jen málokterý Humpolečák si dokáže představit slavnostní nedělní oběd bez králíka, ať už pečeného na česneku, smaženého jako řízek nebo v podobě svíčkové s knedlíkem.
Hotel Fabrika v Humpolci získal v posledních letech několik ocenění.
Hliníkárium aneb muzeum Hliníka, co se přestěhoval do Humpolce.
Kdy přijede Hliník?
Ačkoliv je Humpolec spjatý s mnoha slavnými osobnostmi, ať už je to husitský kazatel Jan Želivský, básník Ivan Magor Jirous, básník a překladatel Jan Zábrana či otec jednotného lidstva, antropolog Aleš Hrdlička, nejslavnější Humpolečák je z úplně jiného soudku.
Do osudu města zasáhla s absurdní osudovostí jedna kratičká věta z filmu Marečku, podejte mi pero z roku 1976, díky níž se zrodil nejslavnější Humpolečák, jehož jméno zná sice každý Čech, ale nikdo ho v životě neviděl. Ano, místní si nejvíce váží svého „Hliníka, který se přestěhoval do Humpolce“. Humpolečáci mu vystavěli nejen muzeum s názvem Hliníkárium, ale také mu odhalili pamětní desku v místní Stromovce, na níž je nápis: „Svému nejslavnějšímu přistěhovalci Hliníkovi vděční spoluobčané...“ Ale protože jsou od přírody šetřiví, dostal na památku jenom kus šutru.
