Když se z průsmyku Bielerhöhe (2037 m n. m.) díváme na krásné panoráma třítisícovek, lemujících rakousko-švýcarskou hranici, tak pozadí dominuje mohutná pyramida Piz Buinu (3312 m n. m.), zatímco vpředu pohled sklouzává přes velkou vodní plochu v popředí. Není to ledovcové jezero, jak by se v tomto prostředí dalo čekat, ale umělá vodní nádrž. Dílo lidských rukou však prozrazuje jen celkem nenápadná hráz a také břehy, na nichž je znát časté kolísání hladiny.
Desítky serpentin a kilometr převýšení
Nádrž Silvrettasee, jak se vodní ploše říká, je nejvyšším a počátečním prvkem impozantního systému nádrží, podzemních potrubí a hlavně vodních elektráren, které v této oblasti od 20. let 20. století postupně vznikaly. Jde o typický „Speicher“, tedy zásobárnu vody, která se posléze potrubím přivádí k turbínám ukrytým zpravidla ve skále o mnoho set metrů níže. Odtud i z jiných míst na periferii Montafonu.
Na Bielerhöhe jsme přijeli od západu, z vorarlberské strany, po dnes proslulé vyhlídkové silnici Silvretta Hochalpenstrasse. Jejích třicet čtyři serpentin, pomocí nichž překonává tisícimetrové převýšení z poslední montafonské vesnice Partenenu, zanechá silný dojem na každém návštěvníkovi: cesta totiž šplhá vzhůru velmi strmým, zdánlivě nepřekonatelným svahem. Každou zatáčkou měnící se panoramata dají rychle zapomenout i na poměrně vysoké mýtné, které se tu vybírá (15 eur za osobní auto).
Jenže původně to tu vypadalo úplně jinak. Silvrettskou silnici začali stavět před 2. světovou válkou, v době, kdy nahoře už fungovala menší přehrada Vermuntsee. Při její stavbě se materiál i pracovní síly dopravovaly nahoru provizorní lanovkou, která však kapacitou přestala dostačovat. Silnice se stavěla nejprve odshora, tedy snazším terénem z průsmyku Bielerhöhe a původně se tu s nějakým turistickým provozem vůbec nepočítalo. Technicky nejnáročnější úsek „Silvretty“, překonávající strmý svah dolů do Partenenu, postavili teprve po válce a pro veřejný provoz funguje silnice od roku 1954. Nebýt tedy nápadu využít vodní síly montafonských potoků a řek, nejspíš bychom se tudy autem nikdy nesvezli. A Montafon by zůstal slepým údolím.
Serpentiny Silvretta Hochalpenstrasse nad Partenenem
Voda ze dvou stran
Spoře osvětlené štoly pod přehradou Kopssee neberou konce. Různě se větví, po stovkách schodů procházíme z jednoho patra do druhého. Elektrárenská společnost Illwerke vkw tady jednou týdně pořádá pro zájemce exkurze „za oponu“. Součástí trasy je i docela dobrodružný pochod mlázím, kterým se dostanete k patě přehrady a pak do nitra hráze.
Přehrada Kops je mladší, z 60. let 20. století, a je zajímavá mj. svojí polohou na rozvodí mezi Montafonem (kterým protéká řeka Ill a směřuje do Severního moře) a tyrolským údolím Paznauntal, odvodňovaném do Innu a tedy do Černého moře. To ale není náhoda: aby turbíny, umístěné hluboko dole v údolí, mohly jet pokud možno stále na co nejvyšší výkon, je třeba stálý přísun vody. A tak je do přehrady odkloněna většina potoků a potůčků, které by jinak stékaly do Tyrolska.
Při stavbě přehrady Kops si inženýři museli poradit s velmi strmým terénem, přehrada totiž „sedí“ na mohutné skalní ostruze. Z toho důvodu je její betonová klenbová hráz rozdělená ostrým hrotem a vytváří dva elegantní, prohnuté oblouky. Hráz je návštěvníkům přístupná bez omezení a její přechod je zážitkem, který může vyvolávat mrazení v chodidlech – jako byste na sobě cítili ten obrovský tlak vody do subtilně působící hráze, po níž právě šlapete.
V útrobách přehrady Kopssee
V útrobách přehrady Kopssee
Partenen, na konci světa
Také k přehradě Kops se dá dojet autem, ovšem pouze z tyrolské strany. My jsme zvolili pěší trasu. Nejprve nám z Partenenu pomohla lanovka Tafamuntbahn a od její horní stanice jsme pochodovali po mírně stoupající stezce na hraně údolí. Na nepříliš dlouhém úseku se scenérie fantasticky měnily: z hustého, vlhkého lesa se asi po hodině dostáváme na lesní hranici a ještě výše na alpinské louky, procházíme krásnými mokřady u jezera Wiegensee.
Civilizace se nám připomíná decentně a z dálky. Časem dostáváme do zorného pole desítky serpentin na Silvretta Hochalpenstrasse na protilehlém svahu a ještě o něco později rozeznáváme betonovou hráz přehrady Kopssee. V krajině nijak neruší, stejně jako neruší salaš Verbella Alpe. Při krátkém občerstvení sedíme v předsíni sednice, popíjíme podmáslí a přikusujeme chléb se špekem - moc jiného na výběr tu nemají, turistů sem chodí málo, ale vůbec to nevadí, je to skutečná lahůdka.
Přehrada Vermuntsee pohledem od Bielerhöhe
Na stráních nad Partenenem
Od přehrady Kops scházíme dolů zpět do Partenenu, zčásti po dnes již afaltové silničce, která je však uzavřená pro běžný provoz. Ne tak pro cyklisty, výjezd z Partenenu na Kopssee je ovšem tvrdou zkouškou. Několik borců, strojově hoblujících nejlehčí převody směrem vzhůru, potkáváme v nejstrmějším úseku, kde sklon svahu dosahuje nejméně 30 %. Rodí se nápad pro příští návštěvu: cyklookruh přes přehradu Kopssee a sedlo Bielerhöhe sice není moc dlouhý, jen asi 35 kilometrů, zato vydá na více než kilometr převýšení. A těch serpentin!
V Partenenu ještě navštěvujeme informační centrum energie.raum, které přehledně představuje způsob fungování celého hydroenergetického systému v údolí Montafon. Schéma je sice názorné i pro technické laiky, definitivně chápeme, že vyladit celého „pavouka“ stovek kilometrů potrubí, čerpadel, mezilehlých nádrží apod. tak, aby to v závislosti na poptávce po proudu fungovalo, není žádná legrace. A na závěr historický film. Sekvence z počátků celé stavby, když vznikala první nádrž Vermuntsee, připomínají scény z Verneova Ocelového města: obří množství techniky, tisíce lidí a ještě více tun zeminy a betonu uprostřed zdánlivě ničeho.
Vycházíme ven na světlo, do hlavní (a jediné) ulice Partenenu. Kolem je klid a mír. Cože, tahle idylická vesnička, která dnes skoro ničím nevybočuje z řady, že před nějakými sedmdesáti lety přetékala dělníky ze všech koutů Evropy, stavebními ubikacemi a horami materiálu? Časy se zkrátka mění, i v Montafonu...
Může se hoditDoprava Informace |
