"Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngongského pohoří," začíná Blixenová svou knihu, která se stala jedním z nejznámějších literárních děl o tomto kontinentě. Do Keni se přestěhovala v roce 1914 a hned na začátku svého pobytu se provdala za svého švédského bratrance barona Brora Blixena-Fineca. Společně se usadili na farmě u Nairobi, kde začali pěstovat kávu.
Karen BlixenováNarodila v roce 1885 v dánském Rungstedlundu severně od Kodaně. V letech 1914 až 1931 žila v Keni, kde pěstovala kávu. Kromě Vzpomínek na Afriku, které u nás vyšly nejprve pod názvem Africká farma, napsala také Sedm fantastických příběhů, Anekdoty osudu či Zimní pohádky. Svá díla psala anglicky a dánsky. Zemřela v roce 1962 v Dánsku. |
Manželství mělo do idyly daleko, baron svou ženu podváděl a krom toho byl také mizerný byznysmen. S o to větší vervou se však Blixenová pustila do pěstování kávy. Na práce na plantáži najímala příslušníky místních kmenů, zejména Kikuje, které si velmi oblíbila. "Kávová plantáž je něco, co vás chytí a nenechá vás odejít. Je tam vždy co dělat a vy jste vždy tak trochu pozadu s prací," popisuje v knize spisovatelka.
Brzy po svém příjezdu do Keni Blixenové potkala svou životní lásku, Denyse Finche Hattona. Anglický dobrodruh v Keni provázel zájemce o safari, a když se Blixenová s manželem rozvedla, stala se farma u Nairobi i jeho domovem. Právě jejich vztah se později stal hlavní motivem romantického hollywoodského filmu. "Nikdy nedělal nic, co dělat nechtěl, a nikdy se nesnížil ke lsti. Denys měl rys charakteru, který jsem velmi oceňovala, rád poslouchal vyprávěné příběhy," napsala o svém milenci Blixenová, která naopak příběhy ráda vykládala.
Stejně jako na stříbrném plátně však romance skončila tragicky. Milovaný Denys se zřítil v letadle a zemřel. Ve stejném období se navíc Blixenová musela vzdát své farmy, která nikdy právě neprosperovala a po letech dřiny nakonec stejně zkrachovala. Svou roli v tom sehrála ekonomická krize i špatné přírodní podmínky. Psal se rok 1931, když Blixenová opustila Keňu. Nikdy se už nevrátila.
Karen Blixenová na archivním snímku v muzeu
Ngongské pohoří
Za své příběhy byla nominována i na Nobelovu cenu
Blixenové se usadila v Dánsku, kde začala psát knihy. Tu nejznámější z nich, Vzpomínky na Afriku, vydala v roce 1937 pod pseudonymem Isak Dinesen. Právě Dinesen bylo její příjmení za svobodna. Postupně si Blixenová jako spisovatelka vydobyla respekt i takových velikánů jako Ernest Hemigway nebo Truman Capote. Byla dokonce nominována na Nobelovu cenu za literaturu, byť ji nakonec nezískala.
Spisovatelce bylo 77 let, když v roce 1962 zemřela v důsledku podvýživy. Několik let před smrtí totiž podstoupila operaci, při které jí lékaři vyřízli žaludeční vřed a spolu s ním odebrali také třetinu žaludku. Blixenová pak už nikdy nemohla normálně jíst. Zdravotní problémy ostatně měla už od svého pobytu v Africe, kdy se nakazila syfilidou. Podle autorky jejího životopisu Judith Thurmanové ji chytila od záletného manžela Brora.
Farmu, na které žila Blixenová od roku 1917 až do svého odjezdu z Afriky v roce 1931, později darovala dánská vláda Keni jako dar k vyhlášení nezávislosti země. Následně přišel rok 1985 a s ním i onen veleúspěšný film, který získal sedm Oscarů a příběh Blixenové celosvětově proslavil.
Spisovatelčinou knihou se přitom filmoví tvůrci spíše jen inspirovali. Na rozdíl od předlohy je film klasickým lineárním příběhem začínající příjezdem Dánky do Afriky.
Filmem vyvolaná vlna zájmu o dánskou baronku vedla k tomu, že keňská vláda nechala farmu Blixenové opravit a přeměnila ji na muzeum. Dnes je z něj jedna z hlavních turistických atrakcí regionu.
Kávové plantáže zmizely
Farma stojí na předměstí keňského hlavního města pojmenovaném jak jinak než Karen. Vloni dům prošel další rozsáhlou renovací, jejímž cílem bylo, aby se co nejvíce podobal době, kdy v něm Blixenová žila. Byť do něj neustále proudí turisté, ve velké zahradě si mohou vychutnat klid, který místo vyzařuje. Od farmy jsou i dnes vidět vrcholky Ngongského pohoří, které spisovatelka v knize s takovou láskou popisuje. Zato kávové plantáže už kolem farmy nejsou a v zahradě roste jen pár kávovníků. Už Blixenová se přesvědčila, že zdejší půda jim příliš nesvědčí.
Dům je vybaven replikami nábytku v koloniálním stylu, které spisovatelka na farmě využívala. Návštěvníci si mohou prohlédnout její dopisy, gramofon, pracovnu barona Blixena i jídelnu, ve které je nachystáno slavnostní menu. Blixenová v domě hostila i také osobnosti, jako byl britský princ Eduard VIII. nebo švédský princ Vilém. U vchodu zaujme i momentka ze spisovatelčiny cesty do USA z 50. let, na které je zachycená spolu s Marilyn Monroe a Arthurem Millerem. Kdo by ale hledal v domě podobnost s filmovou farmou, má smůlu. Příběh se natáčel převážně v jiném domě Blixenové, kde žila první tři roky po příjezdu do Keni.
Opravdoví fanoušci Vzpomínek na Afriku se pak mohou ještě vydat k několik kilometrů vzdálené pomníku, kde je pohřben Denys Finch Hatton. Blixenová ve své knize píše, že místní Masajové u jeho hrobu často vídávali nečekané návštěvníky. "Přicházeli tam podle nich lev a lvice, kteří tu dlouhé hodiny stáli či leželi." Dnes u hrobu nicméně žádné lvy nenajdete, na místě se tyčí pouze několikametrový obelisk na památku anglického gentlemana.
Karen Blixenové možná viděla Afriku příliš idylicky, ve svých knihách ale dokázala zachytit její kouzlo, které na tento kontinent lákají i dnes nadšené čtenáře. Na její farmě se lidé mohou ponořit dávno zmizelých časů kolonialismu.
