První dva dny jsem strávil v mlze, ale později to už bylo jiné poježděníčko. Ani jeden den nebyl celý slunečný, ale to se nakonec ukázalo jako plus. A jako správný stopař jsem se konečně svezl i gondolou číslo 42.
Řidič náklaďáku ve slavné Adamsově knize Stopařův průvodce po galaxii rozeznával snad něco kolem 200 druhů deště. Já jsem v Niseku pár dnů a už rozeznávám kolem 10 druhů sněžení. Není těžké se je naučit, protože člověk je většinou během jednoho dne na lyžích zažije všechny.
Když vyjde sluníčko, mění se Niseko v lyžařský ráj. Nejde ani tak o výhledy do okolí, protože ty tady vlastně žádné nejsou. A i kdyby byly, stejně na sebe všechnu pozornost strhává majestátní sopka Mt. Yotei. Ale když je na to zkrátka vidět, tak se dá jezdit naplno. A neužít si naplno místní prašan, to je jako být v Londýně a nenavštívit Soho.
Počasí se postupně zlepšovalo, až došlo na fantastické finále šestý den, kdy bylo krásně skoro celý den. Předtím byla Mt. Yotei vždy alespoň trochu v mracích, ale dnes se ukázala v celé své nádheře.
Třikrát za den v novém sněhu
Ale i krátké sněhové bouře v předchozích dnech měly něco do sebe. Vždy totiž přinesly nový sníh, ať už napadaný, nebo nafoukaný. Takže jsem si na oblíbených místech mohl i třikrát za den zajezdit v novém sněhu. To jsem ještě nikde nezažil.
To je taky hlavní důvod, proč jsem se do okolních vesnic nakonec vlastně ani nedostal. I v Niseko Hirafu jsem totiž našel tolik zábavných míst, že jsem je chtěl sjet aspoň několikrát za den. I onen proslulý volný terén jsem nakonec jen tak odbyl.
Jsou zde vymezené oblasti, kde se dá jezdit i mimo oficiální sjezdovky. Ale je to taková trochu turistická atrakce, a tak se tam hrne kdekdo. Ve výsledku je to tam taky docela rozježděné, takže odpoledne je to podobné jako v okolí sjezdovek. Některé oblasti navíc vedou "nikam", takže je potřeba dole kousek dojít zase k lanovkám.
Označené vstupy do volného terénu jsou ještě pod dohledem horské služby. Lézt tam mimo tyto brány je přísně zakázáno.
Sníh nad zlato
Aby se neřeklo, kousek jsem si sjel, ale pak jsem se vrátil. Nechtěl jsem ztrácet čas přesunem, protože každá minuta strávená jízdou v tom parádním sněhu pro mě má cenu nad zlato. Ale až sem přijedu příště, zůstanu více dnů a jeden si na volné ježdění vyhradím. Dá se vyšlápnout až na vrchol hory Annupuri a pak sjet až dolů.
Volné ježdění jsem si nakonec parádně užil i v "oficiálním" areálu. Není nějak striktně rozdělený na jednotlivé sjezdovky, takže se dá jezdit víceméně kdekoliv mezi nimi. Je to vlastně jeden kopec posázený lanovkami a kudy to vezmete, tudy pojedete.
Lanovky se dají pomyslně rozdělit do tří výškových pater. Když po pár dnech přestalo foukat, jezdilo se až nahoru. A když se pak jede v podvečerním slunci úplně shora až dolů ke gondole, tak je z toho jednomu štěstím až do breku. Zvlášť když ví, že dole sundá lyže a zítra už sem nepřijde. Japonský cajdáček z rádia ve skibusu tomu taky moc nepomohl.
A raději dvakrát. Tady vás lanovkou dolů zkrátka nesvezou.
U některých lanovek je důrazné varování už při nástupu.
Výhoda je mimo jiné to, že téměř nikdy není nahoře lepší počasí než dole. Takže pokud nahoře přijde mrak a chumelenice, stačí se spustit o jedno "patro" níž a pravděpodobně tam bude přinejmenším lepší viditelnost. A stejné je to i v horizontální rovině. Když na to není ve volném terénu vidět, vždy je relativně blízko nějaká upravenější oblast, kudy se dá bezpečněji spustit dolů. A když se za chvíli začne zase klubat sluníčko, tak šup zase výš a do hlubokého sněhu.
Ten je naprosto fantastický. Dá se do něj krásně zabořit a mezi zatáčkami zároveň nadnáší. Když je ho až někam ke kolenům, je to pocit, jaký jsem už hodně dlouho nezažil. A nejlepší na tom, je, že v Niseku se dá zažít každý den, protože tady vlastně v kuse sněží.
Ceník. Před vstupem do volného terénu si prostudujte, kolik bude stát, když vás tam půjdou zachraňovat.
Hurá na ještě neupravené sjezdovky
I proto je dobré být na svahu co nejdřív. To je stejné jako v Evropě, akorát že tam jde o ještě upravené sjezdovky, zatímco v Niseku jsou cílem "ještě neupravené".
I proto začínají lanovky jezdit už v osm hodin ráno a některé z nich jsou v provozu až do půl deváté večer. Mezi denním a večerním lyžováním není žádný předěl. Prostě se někde po čtvrté odpoledne najednou rozsvítí světla na sjezdovkách. Chtěl jsem to taky vyzkoušet, protože Australani u snídaně říkali, že osvětlení je hodně výkonné, a je prý perfektně vidět. Ale po celém dni lyžování jsem byl kolem půl páté vždycky rád, že jsem vyzul lyže a odebral se do tepla penzionu Grandpapa. Hlavně na dobré japonské jídlo, na které jsem se těšil už někdy od jedné odpoledne.
Lanovky jako z verneovek, ale 'šlapou' jako šinkanzen
Lanovky jsou na naše poměry zastaralé a skoro žádné nejsou kryté. Většinou nemají ani podnožníky, takže lyže jen tak volně visí dolů. Občas nemají ani ani žádnou bezpečnostní závoru. Ale je to s nimi jako japonskými vlaky: vypadají nevábně, ale jsou plně funkční a dokonale udržované, takže člověk nemá pocit, že se musí co nevidět zřítit.
Zatímco v Evropě jsou sjezdovky většinou číslované, tady mají stejně jako lanovky jména. Můžete tak vyjet například lanovkou Swinging Monkey nebo se pustit dolů po sjezdovce Champion. Vtipné byly odborné diskuse s ostatními hosty v penzionu, když jsme chtěli poreferovat, kdo kde jezdil, ale nikdo jsme si přitom nepamatoval názvy. Naštěstí mapka byla vždy po ruce.
Takřka zjevením je King Lift #4, který podle všeho pamatuje ještě studentská léta císaře Šówa (za života Hirohito). Je to vlastně jen plastová sedačka na železné tyči, která visí na laně. Z horní stanice se nastupuje do volného terénu. Dolů vede široká oblast o vysokém stupni náročnosti a rozrytosti, takže i nepohodlí vleku částečně zabraňuje tomu, aby se tam někde zasekala nějaká dámička, která má designové lyže především na okrasu. Ale takové tu prakticky nejsou.
Japonský steampunk. Některé stanice lanovek vypadají jak z verneovek.
Žádní mistři světa a ohleduplnost na každém oblouku
Japonci se samozřejmě i na sjezdovkách chovají naprosto spořádaně a jezdí podle svých možností a schopností. Stejně se nakonec chovají i cizinci. Nikdo tady nejezdí jako blázen, za celou dobu se mi někdo náznakem připletl před lyže asi jen dvakrát a když někdo méně zdatný zkusí náročnější terén, jede tam tak, aby se neroztřískal. Mistři světa tady nejsou žádní, pouze lidé, kteří si chtějí dobře zajezdit a ve zdraví se dočkat skvělé lyžovačky i na druhý den.
U nás může viset lyžařské desatero na každém sloupu a stejně má člověk nepříjemný pocit, když je někdo jiný blíž než 10 metrů. V Niseku nevisí nikde nic a k žádným vypjatějším situacím nedochází. Jednou jsem viděl, jak se málem srazili dva prknaři. Ale to jen proto, že se tak dlouho vyhýbali na stejnou stranu, až se nakonec vyhnuli jen těsně.
Začátek večerního lyžování se pozná podle toho, že se postupně začnou rozsvěcet světla.
Snowborďáci jsou vůbec příjemným překvapením. Na svazích posedávají a polehávají zásadně tam, kde jsou vidět na sto honů, jezdí tak, aby prkno měli vždy dokonale pod kontrolou a ve snowparku se dají zahlédnout i fajn parádičky. Žádné skoky přes hlavu jsem neviděl, ale 720ky se tu točí vcelku běžně.
Poprvé jsem viděl hodně široká prkna, která jsou vepředu špičatá a vzadu zase do špičky vykrojená. Připomíná to surf. V hlubokém a rozrytém sněhu to uhání rychle jako korveta a zároveň stabilně jako křižník. Doteď jsem měl na snowboardy podobný názor jako Václav Klaus, ale tohle bych chtěl taky umět. Na pohled to vypadá, že na tom musí být parádní ježdění zejména ve zdejších podmínkách.
Figurky jsou na podstavci a celé je to ještě na takovém podiu. Podle toho, jak si to pamatuji z léta, je tady přinejmenším 2,5 metru sněhu. Spíš víc.
Lyžařův nejcennější suvenýr z Niseka.
Ani vločka na sedačkách a poděkování navrch
Vzorná je i obsluha vleků. Nejsou tady žádné automatické brány, které pouštějí lidi do prostoru nástupu. Všechno organizují vlekaři "ručně", takže se nemůže stát, že by se v bráně někdo zasekl na půli cesty a podobné věci. U toho ještě stíhají pečlivě ometat sedačky (dělají to, i když nesněží, na sedačkách zkrátka nesmí být ani jediná vločka) a poděkovat, že s nimi jedeme. Nahoře na výstupu zase děkují, že jsme s nimi jeli. Moje povědomí o typické japonské uctivosti je zase o něco bohatší.
Dole v penzionu radost pokračovala. Děvčata jednou ráno nabízela tradiční polévku miso. U Australanů se to s pochopením nesetkalo, ale já jsem neváhal. Vždyť je to jedna z chutí mé druhé domoviny. Byla jednoduchá, ale výraznější než bývá běžně v bufetech, takže jsem ji upřímně pochválil.
Od té doby mi paní Yoko každé ráno k snídani přinesla "bokem" misku echtovní domácí miso. Vynikající. Mezi ostatními jsem se v jídelně tvářil elitářsky, ale ve skutečnosti jsem si připadal trochu nesvéprávně (Ano, mami, posnídal jsem pořádně. Ano, snědl jsem všechno). Už ani nevím, co bych k tomu vlastně řekl. Snad jen, že takto se o člověka stará paní z druhého konce světa, která si tím navíc viděno českou optikou "kazí kšefty".
V létě se do této restaurace musí vystoupat po zhruba deseti schodech.
Konec lyžařské pohádky...
Deník z JaponskaMichael Mlynář, člen týmu iDNES.cz, byl v Japonsku poprvé v roce 2007. Zalíbilo se mu tam natolik, že od té doby jezdí na dovolenou buď do Japonska, nebo do Beskyd. Letos se vydal na tři týdny nejprve do Sappora, pak se přesune na lyže do střediska Niseko a cestu zakončí v Tokiu. Pro Cestování.iDNES.cz zachytí formou deníkových zápisků dojmy a zážitky z víceméně "běžného provozu" v Japonsku. |
Odnikud podle mě neplyne, že každá pohádka musí skončit. Ta moje lyžařská ovšem skončila. Vůbec nevím, jak o tom budu mluvit v Česku. Chci říct úplně každému, jak skvělé je tu lyžování. Ale nechci o tom říkat nikomu, aby mi sem nikdo nezačal jezdit. Niseko chci jen pro sebe!
Původně jsem plánoval, že se do Niseka vrátím příští rok na podzim na pár dnů pěší turistiky a na kolo. Chtěl jsem mimo jiné vylézt na sopku Mt. Yotei. Po týdenní lyžovačce z říše snů však tento plán dostal téměř fatální trhliny. Hned po návratu do Česka vsadím Sportku, protože se sem chci vrátit už příští zimu. Při mém štěstí si ale nedělám velké naděje.
Poslední rozloučení s děvčaty z penzionu Grandpapa a pak už zbývá jen nasednout do autobusu. Při odjezdu z hlavního města prašanu se ještě jednou podívám na sopku Mt. Yotei. Už je zase zahalená v mracích.
