Jakutsk, dálnovýchodní metropole republiky Sacha na východní Sibiři, je místo, kde se život nikdy nezastaví. Při "padesátkových" mrazech se sice zavírají školy a přestávají pracovat stavebníci, ale všechno ostatní jede dál.
Teplá voda pro celé město
Celá republika, která je velká jako Francie a Německo dohromady, má milion obyvatel a skoro 300 tisíc jich žije tady. Toto číslo se každoročně zvyšuje. Jako všude na světě, i tady mladí opouštějí tradiční styl života a sestěhovávají se do měst. Náporu přistěhovalců se Jakutsk musí nějak postavit. Na každém kroku tady člověk vidí, jak staré, dřevěné domy i sruby, jaké známe z pohádky Mrazík, ustupují moderní výstavbě bytových domů.
Celý Jakutsk je ukázkou místa, kde se potkává staré a nové, moderní a historické.
Běžná výbava, nad kterou se v Česku ani nepozastavíme, je tady projevem technologické dovednosti. "Tekoucí voda se na kratší vzdálenosti rozvádí tak, že se vede teplá a studená v rourách nad zemí vedle sebe. A tak se roury navzájem ohřívají a nezamrzají," vysvětluje Ajtalija Ivanovna.
Rozvody na větší vzdálenosti pak zajišťuje sputnik: oběhový systém horké vody, která pak ohřívá vše, co je vedeno ve stejném kolektoru. "Pak občas nastává opačný problém, že máte ve vodovodu doma horkou vodu, ale se studenou nepochodíte. Má klidně přes 40 stupňů."
Lednička na balkoně
"Používáte ledničku?" ptám se a odkládám další vrstvu oblečení. V přetopeném bytě je osmadvacet stupňů. Zatímco v tropech je ukázkou komfortu a pohodlí místnost, kterou klimatizace vymrazí až do mlhy, tady se každý rád pochlubí tím, že má doma hic. Ajtalija mě přesto vede do kuchyně, kde ledničku má.
V mrazáku je minus 17 °C, což znamená, že je tam momentálně o pět stupňů tepleji než venku. Zrak mi padne na zasklenou lodžii a hrnu se tam. Ajtalia mě posunkem zastaví, abych zbytečně nevětral. Tam je stejný mráz jako venku a připadá mi, že je otázkou prestiže raději zapojit chladničku. Na podlaze lodžie nevidím žádné stopy po skladování.
Tak toto je prodej masa na ulici, lednice není třeba.
Tady staví Brňák!
Jak se dá do zmrzlé půdy postavit základ pro panelový dům? Lámu si nad tím hlavu a obhlížím pozemní prostory celého panelákového bloku. Pravdou je, že přes léto tady bývá i plus pětatřicet, ale podle všech materiálů je jen pár metrů pod povrchem věčně zmrzlá půda neboli permafrost.
"Hlavní je nekopat do země. Když se staví, je potřeba nekopat. Tím se změní tepelná skladba podloží, posune se hranice permafrostu a stavba se začne hýbat. A to je samozřejmě špatně. Technologie se musí striktně dodržovat," vysvětluje mi o pár hodin později stavitel z Moravy, rodilý Brňák Rudolf Tomaševič. "Jsem tu už dvacet let. Když jsem sem poprvé přijel, ty nádherné dřevěné domy mě uhranuly a okamžitě jsem věděl, že tady chci žít."
Pan Tomaševič mě naložil do auta a ukazuje mi úplně jiný pohled na zajímavé město. "Všechno je třeba stavět na mikropiloty. Podívejte se sem." Ukazuje na odkrytý základ celého bloku bytových domů. Osmipodlažní stavba jakoby levitovala ve vzduchu. Piloty 30 na 30 cm ji oddělují od země. Vidím jen, jak se ze země zvedá široká roura "sputniku" a zavádí do budovy životodárné sítě.
Každý cestuje po svém.
Dřevěné domy ustupují moderní výstavbě bytových domů.
Zastavujeme před krásně zrekonstruovanou budovou národní knihovny. "Tady jsme měli za úkol zachránit historický dům, který však byl postavený přímo na zemi. Podloží se hýbalo a hrozilo nebezpečí, že se všechno zřítí. A tak jsme museli celou stavbu podkopat a postupně ji vynést opět na mikropiloty."
Prohlížím si ostatní vysoké domy a dozvídám se, že hloubka, do které se musí dům kotvit, je obvykle deset, jedenáct metrů. Ale ani šestnáctimetrové vrty nejsou výjimkou.
"Podívejte se tady, připadá vám ten dům něčím zvláštní?" Dívám se na zdobenou stavbu z dob, kdy si car ukládal vybrané daně. Nic pozoruhodného kromě historické hodnoty mě nenapadá. "Dům původně stál tam, kde je dnes křižovatka. Aby se památka zachránila, rozřezali jsme ji na dvacet kusů a přemístili o padesát metrů vedle. Nejmenší kus vážil 11 tun a největší měl 25. Teď už je jen potřeba, aby uživatelé striktně dodržovali režim větrání a vlhkosti. Vlhkost tady dokáže velké věci."
Dvě tváře modernosti
Poslední slova pana Tomaševiče mi běží hlavou, když usínám v pronajatém pokoji a dívám se, jak plastová eurookna, která svou dokonalou izolací znemožňují přirozenou ventilaci ve spárách, mají ve svém uchycení trhliny. Asi se budou postupem let zvětšovat...
Expedice na "pól chladu"Čeští polárníci Václav Sůra a Petr Horký jsou na cestě na "pól chladu", nejchladnější obydlené místo zeměkoule, do vesnice Ojmjakon. Z cesty posílají reportáže pro iDnes.cz. Mimochodem, pokud máte pocit, že jaro v Česku nastupuje pomalu, představte si, že na Sibiři je minus čtyřicet.  Polárníci Václav Sůra (vpravo) a Petr Horký |
Celý Jakutsk je ukázkou místa, kde se potkává staré a nové, moderní a historické. Vedle nádherných dřevěných srubů, které pamatují cara, se vztyčují bytové areály.
Jen v centru města je postaven "Stary Gorod", staré město s rekonstruovanými dřevěnicemi a s novostavbami podobného vzhledu. Lidé na ulicích jsou slušní a kultivovaní, zapomeňte na nějaké klišé o věcně opilých Rusech. Jakuti takoví nejsou.
Přitom ale jejich hrdost a pýcha na vlastní zem a její bohatství je taková, že i místní popová hvězda Juliana používá motivy z lidových skladeb a hraje na "chomus", tradiční hudební nástroj. Místní omladina její písničky poslouchá na ipodech a má je i jako zvonění svých chytrých mobilů.
Tato láska k vlastní tradici zatím funguje jako přirozená hráz rozpínavosti developerů. Přemýšlím o podobné brzdě u nás a říkám si, jestli by třeba Čechomor neměl něco natočit s Karlem Gottem a Lucií Bílou.
