Vizitka:Dana Zlatohlávková (1979) se narodila v Praze. Vystudovala Mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Pracuje jako redaktorka zahraniční redakce ČT. S Danem Přibáněm spolupracuje na režii nezávislých dokumentů (Trabantem Hedvábnou stezkou, Trabantem napříč Afrikou) – díl o Africe získal několik ocenění. V roce 2010 absolvovala armádní kurz přežití pro novináře ve Vyškově. Je spoluautorkou knih Život pyrotechnika a Život mezi zbraněmi, které napsala s Antonínem Klůcem. Je vdaná. |
"Na tři měsíce mi musely stačit dvoje kalhoty, dvě tílka a košile," říká v rozhovoru pro pondělní Ona Dnes jediná žena v expedici, která o výpravě připravuje dokument. Bude třetí v pořadí, trabanty už mají za sebou Asii a Afriku.
Zjistila jste o sobě něco nového?
Než se člověk vydá na takovouto cestu, představuje si, co ho čeká. Nemáte moc osobních věcí, protože do trabantů se toho moc nevejde. Přemýšlíte nad tím, jaké to bude. Jak zvládnete spát ve stanu v Brazílii ve čtyřiceti stupních. Jaké to bude v Andách, kde je nula? Zvládnu se mýt jednou za čtrnáct dní? Moc nejíst? Zvládnu se každý den starat o to, abych měla pitnou vodu?
Zůstalo vám něco ze zážitků jako noční můra?
Bála jsem se Brazílie, kde jsme jeli po silnici BR319 – to je sedm set kilometrů napříč pralesem. Tahle silnice je rozbitá na kusy, oficiálně neexistuje, ale jezdí po ní pár cestovatelů s obřími off roady. Tak jsme si řekli, že to zkusíme. Tam nepotkáte člověka, museli jsme vézt palivo, voda nám došla po dvou dnech, takže jsme ji filtrovali. S sebou jen pár sucharů a konzerv. Auta jsme každou chvíli tahali z obřích děr, museli jsme si stavět mosty.
Viděla jsem video, jak jedete po mostě, uprostřed kterého zela jedna dlouhá díra. To vůbec nevypadalo bezpečně.
Právě proto, že tam jezdí velká auta, jsou mosty postaveny na širší rozchod kol. Proto jsme vždycky sehnali nějaká prkna, která byla poházená okolo, a díky nim jsme si ten rozchod zužovali. Jednou se nám skutečně stalo, že se auto probořilo koly do mostu, protože dřevo už bylo ztrouchnivělé. Kluci zabrali a vytáhli ho.
Neměla jste fobii v brazilském pralese? Uprostřed zeleného masivu, ze kterého není úniku, a s perspektivou, že tam zůstanete trčet.
Musíte doufat. Ale pamatuju si, jak jsme oslavovali první zatáčku. Ta silnice je totiž rovná, vy jedete a před sebou máte pořád jenom obzor a zelenou hradbu, která svírá úzkou rozbitou silnici. Jedete rovně, rovně, rovně… Pohled se nemění, a tak máte pocit, že jste pořád na začátku. Když jsme pak přijeli do první vesnice, sedli jsme do místní hospody. To byla skutečná euforie. Místní nám odmítali uvěřit, že jsme to s těmi trabanty projeli, a pozvali nás na pivo. Tehdy jsme měli pocit, že jsme dokázali něco pořádného.
