V autě buší rock and roll, což je velmi příhodné, protože jedeme do místa nejdivočejších mejdanů v historii lidstva. No, řeknu vám, cesta nic moc. Gil, který sám vypadá jako playboy a živí se jako průvodce v tomhle kousku země otráveném hříchem, nasáklém neřestí a prohnojeném špatností, si může ruce ukroutit. Háže to s námi a každých třicet metrů musí zatáčet, protože cesta se klikatí mezi horami. Jsou pusté jako duše prostopášníka.
Nic nenasvědčuje tomu, že tady bylo nejdivočejší město světa, proti němuž Las Vegas, hamburský Reeperbahn nebo pražská Perlová ulice jsou místem klášterní čistoty.
Někde před námi je Sodoma a Gomora. Jedu se tam podívat, abych viděl, jak vypadal takový menší konec světa.
"Tohle údolí se jmenuje Lotovo," říká Gil, když zastavíme, abych si mohl vyfotit bizarní vrásčité skály, mezi nimiž se proplétáme. Judská poušť je bez života. Kdysi to tak nebylo. Dokonce tady poblíž našli fosilii ryby.
Zabočíme do Sodomského údolí. Je to jen úzký zářez na jedno auto vymletý vodou, větrem a tisíciletími. Stoupáme pořád vzhůru a pak už musím pěšky. Jdu opatrně po úzkém hřebeni, který se drolí, protože to není nic jiného než ztvrdlý prach a sůl. Jsem na vrcholu. Hora Sodomská.
Pode mnou v dáli se modrá moře, které je tak mrtvé, že se tak i jmenuje. Celé je to tady mrtvé. Ale kdysi zde lidé pařili tak, že řev opilců a przněných rval za uši i Boha vysoko na nebesích tak, že už to dál nemohl vydržet.
To město, kde nejvíc kalili, se jmenovalo Sodoma. Bůh tam seslal dva anděly, aby se podívali, jestli tam nenalévají mladistvým, ale sotva je jediný sodomský abstinent pozval domů, u vrat se shromáždilo pár chlípníků, kteří si s nimi chtěli trochu pošpásovat. V Sodomě bylo totiž všechno možné. Lot, neboť tak se jmenoval ten abstinent, který chtěl sexuálním loudilům zkazit zábavu, jim místo cizinců nabídl své dvě dcery, ale nepochodil. U místních neměl autoritu, protože si mysleli, že je suchar. Andělé nakonec museli rozvášněné násilníky oslepit a Bůh se naštval tak, že Sodomu, sousední Gomoru a další dvě města sežehl ohněm a sírou.
Přemýšlím, kde to asi mohlo být. Tady nahoře? Spíš ne, protože v Bibli stojí, že Bůh sežehl "všecku tu rovinu". A tu vidím dole, kolem Mrtvého moře. Úplná placka. Četl jsem, že nějací piloti zahlédli pod hladinou obrysy zřícenin jakéhosi města. Prý se chystá ponorka, aby se tam podívala. Ale asi se přehlédli, protože už je to pár let a nic.
Hora Sodomská. Tak tohle je vrcholek, výš už to nejde. Můžete se rozhlížet až do soumraku a vyhlížet, jestli nenajdete trosky Sodomy.
Rituálně si vzpomenu na svého dětského miláčka von Dänikena. Dostával jsem skoro horečku, když jsem se dočetl, že andělé byli ve skutečnosti kosmonauti z jiné planety, chlípníky oslepili nejspíš paprsky smrti, a tím, co zničilo Sodomu, nebyl Boží hněv, ale atomovka.
Ani mě to nepřekvapuje, protože tahle poušť je hotová měsíční krajina.
Náhle s úžasem zjistím, že se ze Sodomy ještě kouří. Vpravo stoupá k nebi sloup dýmu. Ano, jsem tedy na místě, protože ze Sodomy vystupoval "dým jako z vápenice". To to tedy doutná pěkně dlouho... Ale ne, vím dobře, že to není Sodoma ani Gomora, ale komíny továrny na potaš, jedné z největších na světě. Přece jen je zde život.
Pak narazím i na důkaz. Objedeme horu, takže po pravé ruce máme Mrtvé moře. A tam to je. Památka.
Stojí nahoře na místě, kde se navzdory varování ohlédla. A kde zkameněla v solný sloup. Lotova žena.
Je nachýlená, jako by ji zkrušila hloupost, s níž přišla o život. Ale tak to chodí, málokdo zemře chytře. Hledám nejlepší záběr, lezu po skalách jako koza, abych nakonec přišel na to, že nejlepší fotka je ze silnice, kde parkujeme.
Je to tu pochmurné. Opuštěné jako kosti po grilování. Tady už konec světa měli dávno. Horší už to být nemůže.
Jak slunce zapadá, ozáří skály na druhém břehu Mrtvého moře do růžova. Ty se pak odrazí ve vodě. Svět náhle není mrtvý, ale růžový. Možná že nic není tak beznadějné, jak to před chvíli v Sodomě vypadalo.
Judská poušť na cestě do Sodomy
Armagedon existuje
Na kameni se vyhřívá čtvrtmetrová ještěrka a o pár metrů dál pobíhají děti. Je tady i jeden kočárek. Bezstarostnost, klid a nevinnost. Apokalypsa má dneska zřejmě volný den.
Kdybych neměl plánek, nikdy bych nevěřil, že jsem v Armagedonu. Vlastně jsem donedávna ani netušil, že opravdu existuje. Tady má nastat konec světa. Poslední bitva lidstva.
Slyším vzdálené hřmění, ale to se nevalí zkáza, nýbrž kamion na silnici do Haify pod námi. Jinak je tu vlastně ticho a všude spousta kamení. No právě: stojím totiž na poslední vrstvě života. Tohle město, na jehož troskách se procházím, bylo pětadvacetkrát zničeno a zase postaveno.
Jmenovalo se Megido. Ty kameny jsou doklady lidské nepoučitelnosti, ochoty zabíjet, dobývat a ničit. A taky věčné snahy přežít a začít znovu.
Mělo úžasnou polohu na staré obchodní cestě, po níž kráčely karavany mezi Egyptem a Mezopotámií. Už jsou to tisíce let. Koukám na nekonečnou planinu pode mnou a úplně je vidím, jak mizí v dáli. Jenže ta poloha byla i prokletím. Každý chtěl mít Megido pro sebe.
A tak vždycky někdo přitáhl, udělal z města hromadu šutrů a na nich pak postavil nové. Megido se tak pořád zvedalo k obloze, protože kopeček, na němž stálo, rostl výš a výš. Dneska má takových šedesát metrů, kdysi to byla polovina. Krásně to vidím, protože uprostřed je řez pahorkem. Ne že bych se dopočítal vrstvy za vrstvou, ale je jich dost.
Armagedon. Trosky Armagedonu, pětadvacetkrát zničeného města, a před nimi rovina, kde se má odehrát poslední bitva lidstva.
Chodím si tady a představuju si všechny ty mrtvé, pláč, zoufalství. Kamení mluví pořád. Rozbitá koryta na vodu, opodál obrovská kamenná sýpka, kam se vešlo na tisíc tun zrní. Zbytky domů, vstupní brána, kde jsou ještě výklenky pro stráže a celníky. Všechno už je dneska bez života. Někdy kolem roku 600 před naším letopočtem to tady zničili naposledy. Popětadvacáté. To by mohl být světový rekord, jestli jsou na to tabulky.
Dneska tady svítí slunce a děti vyvádějí, ale když si pustím tu historii k tělu, cítím tíseň a chlad. Nejsem sám. Svatý Jan na tom nebyl s pocity lépe. A tak přišel s tím, že právě tady skončí svět, jelikož se zde střetnou všechna vojska světa v rozhodující bitvě Dobra a Zla na konci dnů.
Trochu zkomolil hebrejské Har Megido, kopec Megido, a najednou z toho byl Armagedon.
Pravda je, že tady válčil s gustem kdekdo. Postavím se vedle palmy a hledím na nekonečnou rovinu: válčili tady faraonové, Kanaánci, Jozue – ano, ten, který zboural troubením hradby Jericha, taky David i Šalamoun, Babyloňané, Asyřané, Peršané, Arabové, křižáci, Turci, Britové... Koukám dozadu na průsmyk, kudy ti poslední překvapivě přijeli v roce 1917 a rozprášili ty předposlední. Přesně tudy přitáhla i vojska faraona Thutmose III., jenže to bylo roku 1479 před Kristem a je to první zcela popsaná bitva lidstva. Naposledy se tady válčilo roku 1948.
Vypadá to jako dobré místo pro Armagedon. Nácvik probíhal dobře.
Ale mrtví jsou hodně blízko už teď. Stačí se sehnout. Držím v ruce střepy s ornamenty, pak kus ucha z nějakého džbánu. Nemá se to, ale najednou zjistím, že ho mám v kapse. Kradu věčné tajemství. Někdo ho vyrobil a někdo používal. A někdo ho zničil. Možná je lepší, že nevím, jak ti lidé skončili.
Pak jdu do podzemí. 182 schodů. Dole to strašně klouže. Skoro lituju, že jsem si nevzal brusle. Megido mělo pramen vody mimo hradby. A aby jim ho nepřítel neodřízl, prokopali si místní skálou tunel. Je dlouhý 32 metrů. Než vyjdu ven, vidím po stranách statisíce drobných jizviček, jak se tudy prodlabávali.
Chtěli tak moc přežít. Neměli však šanci, protože žili v Armagedonu.
Trosky Meggida a pláň, kde se má odehrát poslední bitva.
Pár rad na cestu
První myšlenka: Je to příliš malé. Jak se sem všichni lidé vejdou? To jsem tedy zvědav, jak to bude vymyšleno, až se sejdeme u posledního soudu.
Bude to totiž přesně tady. A zatím jsme tady jen dva. Já a můj průvodce Amir Or-ly. A několik ovcí, ale ty se nepočítají. Vpravo těsně nad námi jsou hradby Jeruzaléma, vlevo Olivová hora. To údolí se jmenuje Josafatské. Taky se mu říká Kidronské.
Je konec dne, ale mohl by to být i konec světa. Olivovníky v Getsemanské zahradě jsou staletími celé pokroucené, některé prý pamatují noc, kdy se tady Ježíš trápil před zatčením a kdy ho tady Jidáš zradil.
A já pořád nemůžu přijít na to, jak bych sem vměstnal 107 miliard lidí, kteří od počátku věků až dodnes na Zemi žili. Ale organizátoři to mají jistě nějak naplánované.
Je tady tráva, ticho a kamení. Taky cypřiše, ty ovce a po stranách prastaré hroby a novější hřbitovy. Amir mi říká, že zdejší nebožtíci to mají taky dobře vymyšlené: "Až nastane soudný den, bude mít každý, kdo tady leží, neocenitelnou výhodu."
Protože cestovní rubrika by měla čtenářům dát co nejlepší praktické informace o tom, co je čeká a co uvidí, vypátral jsem je i pro Údolí posledního soudu. Amir je totiž odborník přes Bibli. Takhle mi to vykreslil: údolí najednou překlenou dva mosty z Olivové hory do Jeruzaléma. Jeden bude z papíru a druhý kovový. A v tom je ten trik. Bůh bude říkat, kdo se má po kterém vydat, ale vy se snažte proklouznout na ten papírový, ačkoliv se vám bude zdát, že lepší volba by byl ten železný. "Kovový most se zhroutí, zatímco ten papírový převede lidi k věčnému životu."
Tak už víte vše, co se může hodit. Teď jen čekat a doufat, že to nebudete hodně dlouho potřebovat.
