Naše bývalá "šestitisícovka"
Na Sněžku, naši bývalou "skorošestitisícovku", se vydáváme tradičně 17. listopadu.
Dnes už málokdo ví, že nebýt stále se zdokonalující techniky a prostředků pro měření nadmořské výšky, mohli jsme v Čechách mít náš vlastní 'himálajský' vrchol. První měření nadmořské výšky provedl Kryštof Schilling a výsledek jeho měření by dnes jistě nadchl leckterého náročnějšího vysokohorského turistu nebo horolezce. Naše nejvyšší hora totiž v roce 1656 měřila úctyhodných 5 880 metrů. Další historické měření proběhlo o tři roky později a výška byla upravena na 2 035 m n. m.
My se smiřujeme s "pouhými" 1 602 metry a na náš výšlap se vydáváme z Pece pod Sněžkou. Auto necháváme na parkovišti na severním okraji města za mýtnou bránou u řeky Úpy. Poplatek za parkování, 120 Kč budeme platit až odpoledne při odjezdu.
Z Pece Obřím dolem na hřeben
Je chvíli před devátou hodinou ranní, teplota vzduchu se pohybuje kolem nuly, trávu i kameny pokrývá jinovatka a předpovědí slibované sluníčko zatím nikde. Nejsme tady ale sami. Slibná předpověď počasí přilákala spoustu lidí a parkoviště se pomalu plní přijíždějícími auty.
Výlet na Sněžku |
Opouštíme Pec pod Sněžkou a po široké cestě značené modrou turistickou značkou pohodlně přicházíme kolem otevřené boudy v Obřím dole k malé kapličce. Byla postavena v roce 1873 a v současné době již neslouží svému původnímu účelu. Najdeme v ní však volně přístupnou expozici dokumentující drsné životní podmínky původních obyvatel, jejichž život i zdejší přírodu ovlivňovaly zejména časté laviny.
Konečně opouštíme asfaltovou silnici a začínáme stoupat. S nabíráním výšky se postupně otepluje a objevuje se modré nebe a hřeben bez mraků. Otvírá se nám pohled na Studniční horu a Úpskou jámu. Obří důl představuje ukázkové údolí ledovcového původu s morénami a mohutnými kary, roklemi, vodopády a lavinovými svahy. Je to biologicky velmi cenné území se spoustou vzácných rostlin i živočichů.
Cesta stoupá kolem vodárny, postavené v roce 1912. Tato technická památka stojí v samotném závěru Obřího dolu u Rudého potoka. Je volně přístupná a můžeme si v ní prohlédnout dobovou fotodokumentaci i některé části původního zařízení, které pomáhalo zásobovat Sněžku vodou.
Od vodárny už to není daleko k bývalé Obří boudě. Cestou procházíme kolem Dixova kříže věnovanému bývalému správci Obří boudy Štefanu Dixovi, který 1. dubna roku 1900 tragicky zahynul pod lavinou.
Pohled zpět na závěrečnou část Obřího dolu a horní hranici inverzní oblačnosti
Výš už to u nás nejde
Obloha bez mráčku, nečekané teplo a válející se mraky pod námi dávají tušit, že tento den bude opravdu zdařilý. Postupně odkládáme oblečení a kromě bund končí v batohu nakonec i čepice a rukavice. Hřeben Krkonoš dnes tvoří ostrou hranici, za níž mizí nízká oblačnost jako mávnutím proutku a pohled do polských údolí nic nestíní.
Na loukách pod Sněžkou se pár nadšenců učí ovládat padák na snowkiting a v dnešním větru mají i s malým padákem co dělat. Upravená stezka zajištěná tyčemi a zábradlím s řetězy, která stoupá po Větrném hřebeni, je i v pozdním podzimu plná lidí a na několika vyhlídkách po cestě se fotografové musí střídat u ideálního vyhlídkového místa. Těch posledních 200 výškových metrů na vrchol Sněžky zvládáme i s focením za necelou půlhodinku.
Stojíme na skalnatém vrcholu Sněžky, 1 602 metrů vysokém nejvyšším bodu České republiky, obloha jako vymetená a pod námi se otvírá pohled na nekonečnou peřinu mraků, ze které daleko na východě vystupuje jen hřeben Kralického Sněžníku a Pradědu.
Na vrcholu můžeme obdivovat hned několik staveb. Nejstarší z nich, postavená v letech 1665–1681, je 14 metrů vysoká kaple sv. Vavřince, jež stejně jako moderní hotel z roku 1976 stojí na polském území. Hotel nahradil starou Slezskou boudu z druhé poloviny 19. století. Legendární Česká bouda bohužel zchátrala a v roce 2004 byla stržena. Na jejím místě se pak o dva roky postavila tzv. poštovna.
Mohyla na vrcholu Sněžky (1 602 m)
Kaple sv. Vavřince a hotel na vrcholu Sněžky
Kolem Růžohorek zpátky do Pece
Sestup z vrcholu Sněžky po žluté značce přes Růžovou horu vede pod technicky unikátní sedačkovou lanovkou, uvedenou do provozu v roce 1949, na níž je možné s jedním přestupem na Růžové hoře sjet až do Pece pod Sněžkou.
Zpočátku je sestup prudší, ale jako všechny hlavní turistické trasy v Krkonoších je cesta upravená a jde se po ní velmi příjemně. U mezistanice lanovky na Růžové hoře dokonce přicházíme na asfaltku, která nás dovede až k dvojici tradičních horských chat – Děčínské boudě a horské boudě Růžohorky s možností občerstvení. Chaty stojí na rozlehlé louce pod hranicí lesa. Kocháme se nádhernými výhledy na Studniční a Liščí horu a v růžohorské boudě si poroučíme skvělé krkonošské kyselo a borůvkový koláč. Obojí bylo vynikající.
Nekonečné moře mraků nad českou kotlinou
Moc se nám nechce zpátky do inverzního pošmourna, ale nedá se nic dělat. Začínáme vcelku prudce klesat lesem po zelené značce. Stále je docela teplo, ale jakmile se jen dotkneme horní hranice mraků, teplota prudce klesá a ke slovu opět přicházejí bundy, čepice a rukavice, které do té doby odpočívaly v batohu. Blíží se čtvrtá hodina odpolední a i když sluníčko zdaleka nezapadá, v Peci pod Sněžkou je nepříjemné a trochu smutné šero.
Sněžka patří k poněkud "profláknutým" turistickým cílům, ale když vyjde počasí, tak jednodenní výlet plný nádherných panoramatických výhledů určitě stojí za tu námahu.
