Řeka ovšem vypadá od září až do konce května jako obyčejná sněhová pláň.
Mám dobrou náladu, protože od rána svítí slunce. Sice je pět pod nulou, ale tenhle mráz je opalovací, a tak do toho jdu.
Na rameno skládám sekeru a rubu si s ní do ledu svůj hrob.
Odhodím bundu, svetr, triko, trenýrky a když lezu do vody, která se tu normálně pije, stejně jako ze všech dalších řek a jezer, zabodnou se do mě asi dva tisíce jehliček. Žádnou paniku, říkají místní, zhluboka dýchej a vydrž minutu, bude to pořád lepší.
Chystá se koupání v řece.
Vysekávám díru do ledu.
Jako kafe
Sice cítím, že jsem se celý scvrkl, tahle minuta je nekonečná, ale překonám sebe sama, a vážně se to vyplatí. Když vylezu z hrobu zpátky na led, je mi najednou vedro.
Zůstanu bosý, zapaluju vítěznou cigaretu. Když ji dokouřím, pořád ještě jsem bosý a ani o tom nevím. Sníh mě hřeje a najednou mám energie, že bych...
Zasloužená cigareta
Den se láme do průšvihu
... prostě mám pocit, že zvládnu úplně všechno: že ulovím losa a že se stanu sámským šamanem. Všichni si mě tu zamilují a budou říkat Jsi náš pobratim, přijeď zas a už tu zůstaň.
S takový sexy pocitem jdu na stopa směr severo-severo-sever. Je ticho, nic nejede, a tak se courám kilometr, druhý a najednou vidím v závěji vedle silnice umělohmotnou lahev, která mě vytrhne z otužilecké meditace. Co tady, boha jeho, dělá bordel?
V nejčistším cípu Evropy působí jako Dolly Buster ve zpovědnici. Ale nedojdu pro ni, nesbalím lahev do krosny, poněvadž bych se po pás probořil – nemám na sobě jaksi sněžnice.
A nemám toho u sebe mnohem víc, jak zjistím za chvíli, když zastaví první auto.
Kam prý jedu?
Snažím se zpaměti slabikovat: Masugnsabyn. Potom Vittangi. A do setmění chci být rozhodně v Lainiu.
Ty nemáš mapu, ptají se?
Nemám, já jsem otužilec.
Nicméně pořád ještě mi to funguje, vždy ujedu třicet kilometrů, pak kráčím půl hodiny pěšky tajgou a zase mě někdo popoveze. Pár chlapů vypráví, že jsou z jihu, ale že se sem, do zmrzlého Laponska, přestěhovali. Nejsou tu totiž zloději a vrazi. Každý se s každým zná, všichni mí řidiči identifikovali, s kým jsem se svezl před nimi, a všichni taky věděli, za kým do Lainia jedu: "Za Thomasem? Tak ho moc pozdravuj..."
Je tu klid jako na opuštěném ostrově, jenom ten vítr, slabé cinkání sobích zvonců, občas vyštěkne chlupatý pes.
A ještě něco: "Tady je fakt levné bydlení," vysvětlují mi řidiči. "Velký dům koupíš za třicet tisíc eur a hned se můžeš nastěhovat."
Budu o tom přemýšlet...
Posledních třicet kilometrů do Lainia mě hodí školní mikrobus. Ve vesnici není škola, děti musejí každé ráno hromadně do Vittangi.
No, hromadně... Vezeme jenom dva školáky. A asi to mají ve Vittangi přísné, protože teď oba spí, bradičky na prsou.
"Vítej v Lainiu," směje se řidič, když nám na kraji vesnice přibrzdí jízdu sobi, tupí a neochotní jak indické krávy.
Thomas mě veze z Lainia do Viikusjärvi.
Jsem velmi chytrý
Thomas z Lainia má rád Čechy. Anebo měl, než potkal mě.
Dostanu od něj bábovku a kafe, dnes asi desátý hrnek, neboť kafe se tu pije pořád.
"To nás právě naučili Sámové, za kterýma se teď chystáš," vypráví Thomas. "Zkus to pochopit, vždycky byli kočovníci. Za svítání se probudili v tee-pee, hodili do sebe kafe a bez snídaně šli shánět do lesa své soby. Až někdy v poledne jim ženy připravily polívku. Dnes už sice Sámové nekočují, ale jak si všimneš, snídani vynechávají dodnes, káva jim stačí. Mimochodem, máš dost jídla?"
Ehm. Nemám nic, Thomasi. Ukaž mi obchod, nakoupím zásoby.
Chytne se za svoji beranici: "Jakej obchod?! Nejbližší je odsud pětadvacet kilometrů! Ty seš, kamaráde, velmi, velmi, velmi," hledá Thomas slušné slovo, "velmi chytrej hoch."
Potřeboval bych skočit do vodního hrobu, abych nabyl dopoledního sebevědomí, ale není na to čas, stmívá se.
"Nasedej do saní," povídá Thomas, "musíme vyrazit."
Jak Marfuša si vyhloubím důlek v sobí kožešině. Ostatně fanouškům Mrazíka by se tu moc líbilo, cítili by se ve zdejší tajze jako ve tři dé.
"Jak to, že nemáš čepici? A rukavice?"
Není třeba, odpovídám Thomasovi, je mi skvěle, ale můj tón už zní velmi nejistě.
"Pojedeme šedesátkou," konstatuje můj dnešní patron, takže se raději přiobleču. Thomas nastartuje skútr a za tři čtvrtě hodiny dofičíme po bílé pláni mezi zakrslými břízami až do mé sámské vesnice.
Viikusjärvi.
Tady hodlám zůstat čtyři dny.
Jediné dítě ve vesnici – pětiletá Ema Leila
Moje zahrada ve Viikusjärvi
Nejstaršímu obyvateli ve Viikusjärvi je 75 let.
A odtud jsem chtěl posílat i články, ale ještě než se seznámím se zdejším obyvatelstvem, což jsou čtyři dospělí a jedno pětileté děvče, podívám se na mobil a – nic.
Není signál.
Thomasi!, zaúpím jako raněný rosomák, já tady musím i pracovat, signál prostě potřebuju!
Nemá slitování: "Nejbližší signál je odtud třicet kilometrů. Jsi na konci Evropy, kamaráde. Jsi v sámské vesnici, jak sis přál. Sbohem." A nastartuje skútr...
Podávám si tedy ruku s drobným Sámem Emilem. V jeho chaloupce pro hosty mám bydlet.
Tady máš cigára, Emile.
Vezme si kamelky a začne jim odtrhávat filtry. Neumí anglicky. Míchá švédštinu, finštinu a sámštinu, vůbec si nerozumíme.
Je ale hodný. Dá mi margarín, knäckebroty značky Frukost a igeliťák, ve kterém je půl kila zmrzlého sobího masa. "Stejk," říká mi.
Moje chalupa ve Viikusjärvi
Rozdělám oheň v kamnech a bříza opravdu hoří jak papír. Na pánev hodím margarín, na margarín hodím kousky sobího masa, po pěti minutách hodím maso na knäckebrot.
A je to... slané.
Nemám rádio ani televizi, už v devět hodin večer spím. Kvůli signálu nemůžu slíbit zítřejší pokračování, ale rád bych. Vsadím se, že se Sámem Emilem nás čeká legrace.
* Cestu do Laponska podpořila CK Periscope Skandinávie.
