Nechávám si vyžírat horní dáseň slaným a pálivým žvýkacím tabákem, žádné auto nemusí projet několik příštích hodin.
Na přemýšlení mám času dost: čím to, že jsem se do Laponska tak rychle zamiloval?
A kdy?
Bylo to po sauně, když jsem se válel ve sněhu nahý?
Komplikovaný porod na severu
Letadlo přistane ve finském městečku Kittilä. Seběhnu schůdky a dostávám mrazivou facku, minus devět stupňů: Vítejte v tajze.
Metr sněhu a z něho rostou břízy, které skvěle hoří, borovice, ze kterých se dobře staví chaty, a taky smrky, které... které jsou krásné. A taky se dají využít, samozřejmě, například o Vánocích.
Letiště v Kittilä
Chci co možná nejdál od civilizace, až do jakési miniaturní vesničky Viikusjärvi na severu Švédska, kam v zimě ani nevede silnice a turisti už tam nedojedou. Chci bydlet pár dnů se Sámy, původními obyvateli tohoto kraje. Kočovníky, kteří se odjakživa starali o sobí stáda.
Jsem tu ale poprvé, o Sámech nic nevím, a tak se na to setkání musím postupně připravit.
Pořád ještě ve Finsku zastavím na kávu z dřevěného hrnku a na chlebové placky s lososem u slečny Johanny. O nohy se nám třou její chlupatí psi, malamuti, a Johanna mě začíná zasvěcovat do života na severu.
"Nepředstavuj si Sámy moc romanticky," varuje, "jejich život změnila civilizace. Dnes už nekočují."
Ještě před padesáti lety musel Sám doprovázet stádo po tajze, jenomže pak, pak se objevily rychlé skútry. I když se sobi zatoulají padesát kilometrů daleko, jejich majitel se večer může vrátit z divočiny domů a staré dobré mobilní tee-pee už vlastně k životu nepotřebuje.
Laponsko, benzinka
Chystá se koupání v řece
Jako kafe
"Doba se změnila," směje se třicetiletá krasavice Johanna. "Dám ti dva příklady. Můj děda byl tady v Ylläs pošťákem a balíky ještě rozvážel na saních tažených sobem. Umíš si to dnes představit?"
Vykouknu z okna chatky a řeknu, že neumím. Dívám se totiž přímo na malou benzinku, kam přijede každé dvě minuty natankovat nějaký skútr.
"A příklad druhý se týká toho, že jsem teď těhotná," pokračuje Johanna.
Gratuluju, i když zatím nechápu.
Johanna se svými psy
"Na tom poznáš, jak se ty poměry změnily. Ještě moje máma se narodila tady v té chatce vedle, v kouřové sauně. Sauna je totiž absolutně sterilní prostředí. Ale já už v sauně rozhodně rodit nebudu. Pár dní před termínem odjedu dvě stě kilometrů na jih, do porodnice v Rovaniemi. Cestou sice potkám jenom jeden semafor a jednoho McDonalda, civilizace tu pořád nad přírodou nevítězí, ale doba porodů v saunách je pryč."
Loučím se s Johannou a ona si vzpomene ještě na něco. "Vůbec neznám ty tvoje Sámy, za kterými se chceš dostat, ale radši tě varuju. Nediv se, kdyby dost pili. Je to podobné, jako s indiány. Naučili jsme je chlastat a oni alkohol špatně snášejí."
A pak mi vysvětlí, že za to můžou křesťanští misionáři, konkrétně luteráni. Aby obrátili kočovníky na víru, dávali jim v kostelech alkohol zadarmo.
A záměr se zdařil. Laponští Sámové uvěřili v Boha i ve vodku.
Počet sobů? Tajný...
A najednou jsem ve Švédsku. Mám hlad, ale tady je draho, říkám si.
Není to tak hrozné, hlady neumřu.
V prvním městečku zajdu do jakéhosi lidového domu, ve kterém je restaurace. Snězte a vypijte co chcete, inzeruje v době oběda, zaplatíte 79 švédských korun. Neboli dvě české stovky.
A tak se přežeru, přičemž ocením, že ačkoli hlavně postarší Skandinávci pořád ještě nejedí houby, odpad tajgy a potravu dobrou tak pro soba, ti mladší už přehodnotili názor a zdejší houbová omáčka tak může přispět k mému počínajícímu okouzlení severem.
Restaurace je samoobslužná, typické švédské stoly, a tak si namísto brambor naberu omylem kousky ananasu a místo růžového lososa meloun, ale člověk se učí pořád...
Sauna
U vesnice Tärendö pak potkávám své první soby. Nakrmím je lišejníkem.
Chová je můj premiérový Sám, co se jmenuje Peter Perrtu a ze sobích kožešin má všechno včetně bot, na špičkách zakroucených nahoru. Sympaťák, ale neberu ho radši úplně vážně, protože sem ještě turisti jezdí a Peter jim ochotně předvádí, jak chytit sobího samce za paroží do lasa. Ano, je neomylný i z dvaceti metrů.
Sedíme potom v tee-pee, uprostřed hoří polena, dělíme se o žvýkací tabák. Peter mě zklame, když chci do kávy sobí mléko. Sobice prý mají mléka málo, jenom když čekají telata, a navíc je to mléko velmi tučné, takže dnes se z něj dělají nanejvýš zmrzliny do lepších restaurací.
A potom se Peter naoko naštve, když se zeptám, kolik má sobů.
"Dost osobní otázka," převalí se na kožešině, "já se tě taky neptám, kolik peněz máš na účtu." V tomto kraji platila po staletí přímá úměra: kolik parohatých hlav máš ve stádu, takový je tvůj majetek.
"Jenom přibližně," špitnu. "Máš jich padesát? Dvě stě?"
"Napiš si do článku," odpoví, "že mám dva soby u každého stromu ve svém lese. A jestli chceš, jdi si ty stromy spočítat."
Krmení sobího krasavce
Ale na matematiku já jsem nebyl nikdy, raději zajdu do srubu, ve kterém je zakouřená sauna. Čtyřicet minut sedím v šedesáti stupních a začínám chápat, proč jsou Skandinávci tak klidní. Jakmile mají spory, zajdou do sauny, kde se jejich hádka vypaří.
A pokud ne, po sauně se všechna žluč zmrazí. Já už to zažil, stačí vyběhnout ven a skočit do sněhu, nejprve na záda, pak i na břicho, zhluboka dýchat.
Myslím, že teď už jsem docela připravený.
Stojím u silnice a pokud kolem pojede ochotný řidič, zítra se ozvu z laponského zapadákova.
Viikusjärvi
* Cestu do Laponska podpořila CK Periscope Skandinávie.
