Při pohledu zvenčí se tovární budova příliš nezměnila. Industriální vzhled lícových cihel, šedé okenní rámy, černě natřené kovové ploty na severní a jižní předzahrádce fabriky zůstaly zachovány a věrny své původní podobě.
Dramatickou proměnou ovšem prošel interiér továrny z přelomu 19. a 20. století. Nový majitel si přál spojit práci s domovem. Přízemí se proto přestavělo na obchodní a kancelářské prostory firmy a v podkroví získala majitelova rodina nový soukromý byt.
Jedinými barevnými akcenty jsou jasně modré a červené koberce, které vymezují jednotlivé zóny prostoru.
Architekti vytěžili maximum z nejvýraznějších stávajících prvků objektu. Obnažili trámoví a dřevěné klenby, nechali odkrytý dřevěný strop. Aby prostor získal další zdroje přirozeného světla, vybourali několik střešních oken.
Zrušili všechny zbytečné příčky, které původně oddělovaly jednotlivé výrobní linky a zázemí továrny a ponechali prostoru volnost. Od vchodových dveří lze dohlédnout přímo až na jednací kout na druhém konci továrny.
Po pravé ruce při vstupu je malá společná kuchyňka, vlevo schodiště do soukromých prostor bytu investora. Za kuchyní je byt starší dcery majitele a proti němu dvě kanceláře majitelů a technická místnost.
Prostor není přetížen, je v něm jen několik málo klasických kousků sedacího nábytku v černé a bílé barvě.
Zbylý prostor je řešený jako otevřená jednací a kancelářská místnost. O tom, že se majitel drží zásady propojování práce, rodiny a zábavy, svědčí i umístění piana v rohu jednací haly.
Při zařizování interiéru se architekti snažili neupoutávat pozornost jednotlivými výraznými solitéry, ale naopak je upozadit, aby skutečně vynikla původní architektura továrny.
Prostor není přetížený, je v něm jen několik málo klasických kousků sedacího nábytku v černé a bílé. V kombinaci s čistě bílou výmalbou a dřevěnými prvky trámoví působí prostor střídmě, možná až asketicky.
Z materiálů hrají prim kůže, kov a sklo. Jedinými barevnými akcenty jsou jasně modré a červené koberce, které místo příček vymezují jednotlivé zóny.
Od samotných vchodových dveří lze dohlédnout přímo až na jednací kout na druhém konci továrny.
Architekti dávají šanci všem nevyužívaným stavbám
Tým velmi mladých tvůrců ze Zecc Architects, kde je věkový průměr 27 let, již posbíral za několik let své existence řadu mezinárodních architektonických ocenění.
Soustředí se na ekologickou stránku výstavby a zastávají názor, že "nejzelenější" stavby jsou ty už postavené. Studio vedené Marnixem van der Meerem se systematicky věnuje přestavbám nevyužívaných kostelů, vodáren, skladů, továren a školních budov na nové a moderní bydlení.
Pohled do továrny po vyklizení prostoru před přestavbou. Půdorys přízemí továrny
Marnix, který na projektu přestavby továrny spolupracoval s architekty Rolfem Brugginkem a René de Kortem, poznamenal pro časopis Architectenweb, že nevidí důvod, proč by podobné stavby měly ustupovat moderním novostavbám.
Mají své kouzlo, historii a jsou často spojeny s osudy různých lidí. Pro investory, které nepřesvědčí snaha o zachování genia loci ani ekologické hledisko, má pádnější argument: náklady, které budou muset vynaložit na přestavbu, budou jistě menší, než na stržení a následné vybudování nové stavby.
