Vysadil mě až ráno. Na kraji města, přímo před hotelem s půvabným názvem "Pole zázraků". A vskutku, zázraky! Mám tu vanu a v první chvíli teče teplá! Za oknem zasněžené hory, mé první kopce od Českomoravské vrchoviny!
Autostopem do ČínyRedaktor MF DNES Tomáš Poláček se vydal stopem do Číny. Za tři týdny chce dojet do dějiště olympijských her, do Pekingu. Čeká ho deset tisíc kilometrů, jeho cestu můžete sledovat na www.idnes.cz/stop. |
Večeře pro Šeherezádu
Zavolal mi Azat Tokpanov, napůl Kazach, napůl Uzbek, a že se sice neznáme, ale on prodává české pivo, a tak by mě rád pohostil.
V Almaty je vedro, že se vám v trolejbuse nechce mluvit. Vzduch se nepohne a já mířím do centra na schůzku. Historické památky nečekám a žádné tu nejsou - všechno staré pohřbilo zemětřesení.
A už přijíždí Azat. Až dosud jsem si na stopu s každým tykal a říkal mu, "ty vole," ale tohle je manažer, který se chová zdvořile jak ke Klausovi - trochu mě to znervózňuje: "Vítejte v Almaty. Pokud máte zájem, rád bych vás vyvezl do hor a potom pozval na večeři."
Za půl hodiny už mi je zima a na lanovce kývu nohama směrem k ledovcům. Úplné Alpy, říkám si. Azat vypráví o zlých vlcích a lavině, která roku 1966 zasypala město. Podívám se dolů. Město hluboko pod námi zamlžil smog.
Moje nejistota se ještě zvýší, když Azat zaparkuje u restaurace "Alaša", která vypadá jako sultánský palác pro Šeherezádu. Předvádí se tu provazochodec, kokrhají křepelky a zženštilí číšníci v krojích se nám klaní.
Vůbec netuším, co si mám dát. Namátkou vyberu "manty" a přinesou takové větší pelmeně. V taštičkách těsta je nakrájené jehněčí maso, k tomu bílý jogurt, čili, salát. Všichni tu kouří vodní dýmky, ale Azat působí tak slušně, že se mu bojím říct. Tak aspoň nasávám tu krásnou jablečnou vůni...
Mimochodem, jabloňových sadů kolem Almaty výrazně ubývá. Místo stromů tu teď rostou nóbl hotely.
Na famózním koncertě
Při loučení mi dá Azat konečně i dárek: basu vlažných plzní, vyráběných v Rusku. Dojme mě to, ale připadám si jako kdysi Neruda: "Kam s tím?"
Naštěstí potkám Petra, Pražáka, který v Almaty třetím rokem prodává vany a sprchové kouty. "Vezmu tě do Soha na koncert," nabízí.
Aby mi udělal radost, pozve i největší zdejší roštěnku, židovku Lejlu. "Nikdy nepochopím, proč tu ženský stráví před obyčejnou večerní hospodou tři hodiny u zrcadla," stěžuje si Petr. Ale v případě Lejly za to děkuju všem bohům, o kterých jsem už cestou slyšel.
Osmicentimetrové oranžové nehty. Obočí přes celé čelo. Když ji pohladím po ruce, připadám si jako na Hedvábné stezce - však na ní taky jsem.
Kapela hraje famózní jazzrock, nadšeně ji chválím Petrovi. Směje se: "Sis myslel, že bych tě vzal na nějakou kravinu? Hele, já kdysi zakládal kapelu Lucie, to bylo ještě za Michala Penka..."
A tak se konečně dozvím, proč vlastně Lucie: "No, my s Robertem Kodymem jsme tehdy byli zabouchlí do Lucie Zedníčkový," vzpomíná Petr. A po pátém pivu si spolu přezpíváme celou první desku Lucie: "Už se nechcem nikdy vracet/tam, kde nám bylo mizerně..."
Zase nic
Když se vrátím po půlnoci do zázračného hotelu, piští tu na padesát polonahých děvčat. Použitá jsou za padesát, luxusní za sto dolarů, ale holky, já jsem po svém odpočinkovém dni v Almaty úplně hin.
Anebo?
Projdu středem a ony jenom nechápavě koukaj. Žádná se mi nenabídne.
Úterý, 29. července ránoTomáš Poláček je v kazašském městě Saryözek severně od Almaty a míří k čínským hranicím. |
