Rozhodl, že se na parkovišti dvě hodiny prospí, tak si jdu koupit za drobáky bramborový pirožek a kafe. Protahuju bolavá záda a ospale koukám na kopce voňavých melounů. Kazaši si je všechny proklepnou, než vyberou ten svůj.
Autostopem do ČínyRedaktor MF DNES Tomáš Poláček se vydal stopem do Číny. Za tři týdny chce dojet do dějiště olympijských her, do Pekingu. Čeká ho deset tisíc kilometrů, jeho cestu můžete sledovat na www.idnes.cz/stop. |
Teď už ale dojedli a odhodili slupky - já zaháním smutky... V pondělí nikam nepojedu, plánuju. V klidu si vypiju pár plzní, jako doma. I když budu šest tisíc kilometrů daleko, ve městě nejlepších jablek. V Almaty.
Hodina sem, hodina tam
Obyčejní Kazaši mají na všechno dost času, což se mi někdy hodí, jindy vůbec.
Stalo se před pár dny v pustině: dáváme si u dvou tetek čaj, zaplatíme, rozloučíme se, nasedneme do tranzitu a ony zakřičí: "Počkejte!"
Řidič Viktor slušně čeká. Deset minut. Dvacet. Když ženské konečně přijdou, jsou zmalované jako přestárlé beduínské gogo tanečnice a suverénně nasednou, takže se musím přikrčit za řadicí páku. "Odvezeš nás," poroučí si dámy se zlatým úsměvem a vysloví jméno nějaké oázy, která je kolmo na naši trasu a dvě hodiny jízdy odtud.
Slušně se omlouváme, že jako nemáme čas, ale ženské to nechtějí pochopit; posedí si v autě ještě půlhodinku a o čem si celou dobu kazašsky povídají, doopravdy nevím. Nás s Viktorem si příliš nevšímají.
Zato v sobotu mi tento povahový rys pomohl, i když jsem se pak cítil trapně. Dávno už byla tma a kamioňák Marat mě příšerně vytáčel. V autě měl hluk, dobře věděl, že moc nedovedu rusky, však on na tom nebyl o moc líp, ale pořád po mně střílel otázky: "Jaký je podle tebe smysl života? Jak se ti líbilo ruský město Voroněž? Myslíš, že je Heineken nejlepší český pivo?"
Da, da, da. Odpovídal jsem na všechno a Maratovi se tento dialog zamlouval natolik, že v něm pokračoval donekonečna. Pak si vzpomněl: "Švagr dnes jede tvým směrem, hned mu zavolám a on tě ještě popoveze, uvidíš."
A opravdu. Kdesi sto kilometrů před námi se o chvíli později zastavila kolona čtyř náklaďáků a trpělivě vyčkala, než dorazí vyčerpaný a zaprášený kluk s podivným batohem, který jede nepochopitelným způsobem na olympiádu. Asi nemá na autobus. A taky nebude mít televizi, to by se díval doma.
Almaty - město jablek (a dalšího ovoce)
Bez dolarů na ocet
Maratův švagr mě doopravdy lituje. Je starý jako já, ženil se v patnácti a jeho žena právě rodí páté děcko. "Ty vážně nemáš manželku a děti?" přemýšlí a už to má: "Chápu. Nesehnal jsi dva tisíce dolarů."
Ta úvaha mě probere. Co to ten kluk řekl? Jaké dolary?
"No u nás," vysvětluje, "se oženíš až tehdy, když dáš nevěstinu otci dva tisíce dolarů."
Aha. Takže z Kazachstánu si svou nastávající nepřivezu. Tolik peněz jsem zdaleka neměl ani ve chvíli, kdy jsem poprvé zvedl palec na Jižním Městě.
P.S.
Dopíšu článek a vidím, macatá prodavačka mi podstrčila nakrájený žlutý meloun. Prsí se: "Jest vkusnyj. Sladky. Děngi nenáda. Ty moj drug." Říkám si, a co když tahle nemá tatínka?
Pondělí, 28. červenceTomáš Poláček je v největším kazašském městě Almaty, známém dřív jako Alma-Ata. |
