Když odliv střídá příliv. Turistů...
Několikametrové vlny Indického oceánu dramaticky buší do rozeklaných tmavých skal kolem mořského chrámu Tanah Lot. Se sluncem padajícím do moře se vlny vzdalují. Nastává odliv. Střídá ho příliv davu turistů.
Hlasitý klokot mnoha jazyků doprovází vrnění kamer a namířená oka digitálních fotoaparátů. Fantastické představení potrvá desítky minut. Pak se rychle setmí a dunivé vlnění opět obklopí bájný chrám na jihozápadě indonéského ostrova Bali.
Scénky se opakují i další den. A pak další.
Celý týden. Měsíce. Roky.
Přesto si Tanah Lot, jako už nemnoho míst na Bali, udržel svá tajemství. Do chrámu totiž mohou vstoupit pouze oddaní věřící. Turistům je zatím vstup zapovězen. Smí se na něj dívat pouze z blízkého okolí.
Naštěstí.
Proč naštěstí?
Konec jednoho života
Bali je pořád nádherné místo světa. Netradiční ostrov, kde ještě zatím vládne tolerantní a ojedinělá odnož hinduismu v okolním islámském moři. Ale masová turistika ho mění k nepoznání.
Kromě náletu turistických kobylek na Tanah Lot lze však hned druhý den ráno zažít i něco zcela jiného. Pod dohledem zkušeného třicetiletého průvodce Wajana sjíždíme na raftu ve vnitrozemí říčku Telaga Wadža. Po deseti minutách se obloha zatáhne. Jemně, ale hustě prší. Mezi okolními palmami a hustým zeleným porostem se převaluje mlha.
Kdybychom za tenhle výlet každý nezaplatil 40 dolarů (i s následným obědem), měli bychom dokonalou iluzi ničím neporušené přírody. Hollywood by zde mohl ihned začít natáčet další film o vietnamské válce v džungli.
"Krásné to tady je, ale pro nás je to obyčejná, i když někdy dost fyzicky náročná obživa. Vydělám daleko více než můj táta, který se celý život plouží za buvolem po poli,“ říkáWajan, když po akci nasedá na motorku a v ruce mačká jako odměnu dalších deset dolarů. Za svůj výkon se čtyřmi Středoevropany s poněkud zvýšeným váhovým průměrem si je zaslouží. A příště dostane další od "raftařů“ z Jižní Koreje, Austrálie, Británie, Německa, Holandska či Japonska. Takže jsou s tím všichni na Bali spokojeni?
Ale kdepak.
Podle studií vydaných Balijskou univerzitou v Udajaně říkají místní obyvatelé toto: "Turistický průmysl je jako bouře dorážející na naše břehy či jako nakažlivá nemoc šířící nesváry a znečištění vesnic.“ Vzletné, až dojemné. Jenže bez masové turistiky by přišla většina Balijců o zaměstnání, protože v oboru jich pracuje až kolem osmdesáti procent.
Co s tím? Podle všeho nic. Jen obava, zda bude mít v budoucnosti ještě kdo obdělávat a udržovat při životě nádherná terasovitá rýžová políčka ve vnitrozemí, neustále vzrůstá.
Moderní Bali totiž pomalu, ale nenávratně opouští tisícileté tradice. A když se někde důsledně udržují, je to právě kvůli turistům, kteří rádi zaplatí, aby viděli místní tance barong či kecak. U toho se opět horlivě fotí a filmuje, a přitom skoro nikdo neví, že kecak vymyslel ve 30. letech minulého století německý malíř a hudebník Walter Spies se svou spolupracovnicí.
"To není možné,“ namítá jedna japonská turistka a domů odjede přesvědčena o opaku. Ostatně nikdo další jí to vyvracet nebude a nechce.
Při prudké změně života se pak nelze divit tomu, že v anglicky psaném týdeníku Bali Times najdete půlstránkovou reportáž o mladých lidech, kteří propadli hraní počítačových her tak, že mají vážné problémy ve škole.
Ne každý však vidí situaci černě. Německý sociolog Christoph Hennig v knize Touha po cestování píše: "Obraz nedotčeného venkovana, kterého turistika uvrhla do hrůz moderního života, je jenom fikcí.“
Pro Bali se tento citát hodí. Žádné hrůzy se zde nedějí (pokud pomineme teroristické útoky islamistů z let 2002 a 2005). Ale procházet se mnohakilometrovou, takřka nepřerušovanou a dost nevzhlednou zástavbou sousedících přímořských center Kuta, Legian a Seminjak není nic duševně povznášejícího.
Ale opět stačí nasednout do auta a za hodinu a půl vyjedete do nádherných hor, kde je pod nejposvátnější a nejvyšší horou celého ostrova (vysokou 3 014 metrů), sopkou Gunung Agung, nádherný chrámový komplex Besakih. Zde už můžete v klidu komunikovat s bohy, i když zdejší nejsou právě ti vaši. Pokud vám to nestačí, můžete komunikovat pomocí mobilu s domovem. Pokrytím jsou posedlí už i zde...
Ostrov BaliTeroristický útok v balijském letovisku Kuta roku 2002 zabil 202 lidí. Na několik let to "odehnalo“ z tohoto indonéského ostrova statisíce turistů. Dnes už se návštěvníci z ciziny vracejí. Ale s nimi i tisíce muslimských přistěhovalců. Oba tyto nájezdy mění Bali k nepoznání. Nezmizí s nimi jedna z výjimečných kultur světa? BALI
Idylická představa... Neporušená příroda jako na tomto obrázku zůstala především ve vnitrozemí Bali. Na pobřeží vyrostla zařízení pro turisty a zničeny byly některé korálové útesy. ... teroristický stín...
Ostrov zažil svou velkou tragédii. Byl jí teroristický útok islamistů na zábavný podnik v letovisku Kuta. Na podzim roku 2002 tam zahynulo 202 lidí.
Turistika je někdy na Bali konfrontována s místními tradicemi i přímo na pláži. Balijci jsou tolerantní, ale totéž se nedá říci o mnoha zahraničních návštěvnících. |
Žijeme z turistů. A dobře
"Podívejte se na jiné indonéské ostrovy. Na rozdíl od nich je život tady rozhodně daleko lepší a lidé se neutápějí v chudobě. Bez turistů by to nešlo. Co bychom bez nich dělali?“ tvrdí zaníceně I Ketut Sukiasa. Suki, jak mu zde všichni říkají, je průvodce, ředitel cestovní kanceláře a vydavatelství a snad jediný Balijec hovořící česky.
Ani Jiří Pánek, Čech žijící na Bali už sedm let, si nemyslí, že by návštěvy turistů "ničily“ místní život.
"Balijci přemýšlejí jinak než my. O budoucnosti moc nepřemýšlejí. Nikdy to neměli zapotřebí. Zdejší vyrovnané počasí, kdy se teploty celý rok pohybují mezi dvaceti až třiceti stupni, kdy lidé věděli, že budou mít úrodu i třikrát za rok a že jejich výjimečné náboženství a zvyky je drží pohromadě, je vedlo k tomu, že žili jen přítomností,“ vysvětloval mi pan Pánek u bazénu hezkého turistického komplexu v jihobalijském přímořském středisku Seminjak. Pili jsme u toho heineken.
Přes ulici byla "německá“ kavárna, nedaleko "francouzská“ prodejna baget, pak pravá "italská“ pizza či "anglický“ butik. Mezi tím všudypřítomné větší či menší chrámy a chrámečky, kterých je na Bali prý víc než sto tisíc. Což je číslo neuvěřitelné, ale po cestách po celém ostrově rozumově přijatelné.
Jenže to všechno, stejně jako stovky nových hotelů a penzionů, které zde za posledních dvacet let vyrostly, je pouze na povrchu. Změna, především společenská, probíhá uvnitř balijské společnosti.
Lidé se stěhují z venkova za prací, za svými turisty. Mnohé oblasti zůstávají poloprázdné, další byly prodány na výstavbu domů, hotelů, silnic či několika golfových hřišť.
Západní požadavky na dodržování času sice pomalu a postupně, ale zcela vykolejily tradiční způsob života. Ten byl založen na nesmírně těsném sepětí s náboženstvím a dodržováním nejrůznějších rituálů. Dnes na ně zbývá pramálo času. Mnozí Balijci je dokonce přestávají dodržovat, což bylo předtím naprosto nemyslitelné, protože by byli z místní společnosti vyobcováni. Ale hinduističtí kněží, a to také kdysi neexistovalo, už nad částí místní populace ztratili kontrolu.
Michel Picard, jeden z největších znalců ostrova, který napsal jednu z nejznámějších západních knih o této části světa, tvrdí, že Bali se už dávno stalo "turistickou kulturou“. "Místní lidé začínají hledat potvrzení své balijské identity v zrcadle, které jim nastavili turisté,“ píše Picard v knížce Bali: kulturní turismus a turistická kultura.
Je to ale skutečně tak jednoznačné? Není už cesty zpět?
Jednoznačné to pořád není, ale cesta zpět už neexistuje. "Kam by vedla? K jízdě na buvolu?“ ptá se "český“ Balijec Suki. Všichni vědí jediné: cesta do ráje to není. Ale z bývalého ráje na dlouhou cestu zestejnění má Bali už nakročeno.
