Exkluzivní seriál reportáží zpravodajů
MF DNES ze Severní Koreje
Díl 3. Reportáž: Na nejstřeženější hranici světa
Díl 2. Reportáž: Militantní obyvatelstvo a návrat v čase
Díl 1. Obrazem
Má navlečený světle zelený mundúr, placatou čepici a také on nehne ani brvou. Rovný jako pravítko, ocelový pohled.
Pokud by oba muži natáhli paže, mohli by se dotknout. Ale to v žádném případě neudělají. Skončilo by to zle, hodně zle. Válečné bubny tady totiž stále znějí. A tak na sebe raději beze slova hledí, jako by zkoušeli, kdo koho dřív vytočí.
Studená válka pokračuje
Teprve teď mi dochází, že jsem se ocitl na asi nejnebezpečnější hranici světa, na posledním cáru železné opony. Uvnitř demilitarizované zóny, která od sebe odděluje Severní a Jižní Koreu, dva znepřátelené státy, jež jsou formálně už přes padesát let stále ve válečném stavu.
Mezi vojáky obou stran vede vyvýšený betonový pruh, který vyznačuje vlastní demarkační čáru, dočasnou hranici. Odděluje nejen obě Koreje, ale dva úplně odlišné, nesmiřitelné světy. Odlišné vesmíry. Severní totalitní říši Drahého vůdce Kim Čong-ila a svobodný svět na jihu.
Vojáci se na svých postech v pravidelných intervalech střídají. Když celý výjev chvíli pozoruji, moc do smíchu mi není. Nijak povzbudivě neznějí ani rázná slova průvodce. "Zdržte se jakýchkoli gest či výkřiků! Nepřibližujte se k linii, vojáci začnou střílet!" důrazně varuje poručík severokorejské armády Paek Myong Čol, který naši skupinu doprovází. Tady zkrátka končí legrace. O incidenty vyvolané nezodpovědnými návštěvníky na obou stranách tu prý není nouze.
"To spolu ti vojáci, když jsou tak blízko sebe, nikdy nepromluví? "Ne," odvětí rezolutně průvodce. "Ani si nenadávají?" "Ne, je to proti předpisům!"
Tísnivý pocit, který na člověka v těchto místech padne, nezmizí ani při vědomí, že se v zóně na obou stranách právě pohybuje několik turistických výprav.
Někde tu jsou, ale kde?
Naše skupina přišla ze severu. Noc jsme strávili v asi deset kilometrů vzdáleném Kesongu a brzy po ránu nastartovali směr jih, tedy z Kimlandu do svobodného světa. Směr osmatřicátá rovnoběžka.
Kvalitní dvouproudová autostráda skončila u výrazné betonové brány. Za ní už začíná čtyři kilometry široká demilitarizovaná zóna, jedno z nejsurrealističtějších turistických lákadel světa. Napětí roste, tep se zrychluje.
Při příjezdu k demilitarizované zóně nebyla v okolí přítomnost severokorejských vojáků ničím patrná. Pole i křoviny se zdály klidné a tiché, ale někde tam určitě byli, dokonale zamaskovaní, skrytí. Se všemi zbraněmi, které si dokážete představit. Ohromná vojenská síla jedné z nejničivějších armád světa. Řízené krajně nevyzpytatelným Kim Čong-ilem.
Velitelé obou stran učí své vojáky nenávidět ideologické protivníky a nedat se nikdy ukolébat. Je celkem jedno, kdo je hodný a kdo zlý. Všechny svrbí prst na spoušti.
Následuje výklad před plastickou mapou oblasti a poslední důrazné varování. "Tohle opravdu není hra! Ať vás nikoho ani nenapadne překročit bílou čáru!" cedí mezi rty severokorejský poručík. Nechci domýšlet, co by se stalo, kdyby pohled dokázal zabíjet...
"Vesnice příměří“
Pak vyjíždíme k Pchanmundžomu, vstříc trochu mrazivé vzpomínce na 20. století. Zeleně natřený plot střídá úzký koridor mezi ostnatými dráty, kolem stráže s mramorovými tvářemi, s nimiž určitě nejsou žerty. Na kopečcích kulometné či dělostřelecké hnízdo. Zátarasy, pozorovatelny, střílny.
Pchanmundžom je tak trochu legenda bez obsahu. Vlastně to žádná vesnice ani není. Jen místo, kde američtí a severokorejští velitelé podepsali příměří, jež ukončilo krvavou korejskou válku.
Při výkladu se poručík Paek Myong Čol neudrží, aby si nerýpl do "Velkého satana". "Protože Američané na jižní straně mají zbraně hromadného ničení, i my jsme si je museli pořídit," vysvětluje, proč jeho země tolik toužila po atomové bombě. "Imperialističtí nepřátelé na nás chtějí zaútočit, stejně jako napadli Irák. Ale my jsme připraveni odpovědět," tvrdí muž, který jako by právě opustil některou z bitev korejské války.
Vesnice příměří, poslední živý skanzen studené války, leží 170 kilometrů od Pchjongjangu. Jasná světla jihokorejského Soulu září jen padesát kilometrů odsud. Vidím nějakých sedm baráků, které přesně uprostřed přetíná hraniční demarkační linie. Kolem voňavé květinové záhonky, nízké keře. A vojáci.
Ústřední budova měla sloužit pravidelným setkáním činitelů z obou stran, ale protože od roku 1991 Američané i Jihokorejci tuto část dohody ignorovali, zmocnili se jí Severokorejci. Takže tam lze k překvapení návštěvníků vstoupit na jihokorejskou půdu, aniž se dotyčný stane terčem palby. Stačí překročit linii, která křižuje centrální stůl ve zchátralé budově, jejíž jižní konec střeží dvojice severokorejských vojáků.
"Jsem na jihu," křičí rozjásaný polský turista, čímž dá podnět několika Číňanům, aby ho následovali. Jak vidíte, někdy je i na nejhermetičtěji uzavřené hranici světa docela legrace.
Drobné naschvály
V jednom z konferenčních sálů Severokorejci jednou o několik centimetrů zkrátili nohy židlí, aby jejich nepřátelé vypadali při jednáních malí a směšní. Když jindy zástupci KLDR přišli každý na jednání s kalašnikovem "nápadně" schovaným pod sakem, což porušuje dohodu o příměří, američtí důstojníci se tvářili jakoby nic. Místo toho s radostí nastavili topení tak, že v místnosti bylo tropické vedro, a kochali se pohledem na protivníky, kteří se příšerně potili, ale nemohli si odložit, aby neodhalili ukryté zbraně a neztratili tvář.
Je pravda, že turisté působí v této "válečné předsíni" trochu jako pěst na oko. Jejich přítomnost by snad někomu mohla vnuknout představu, že vojáci obou stran jsou jen něco jako komičtí herci v obřím zábavním parku. Pěkná hloupost. Nenechte se ukolébat zdánlivým klidem. Stínová hra obou armád na kočku a myš může rychle přerůst v opravdový konflikt.
A pokud by mezi oběma Korejemi měla znovu vypuknout válka, nejspíš by všechno začalo právě tady. Na hranici. Miliony by mohly zemřít. Boje by se mohly rozšířit i do Číny, Japonska a dál a celý svět by se mohl dostat do jaderného konfliktu. Raději nedomýšlet.
Mezníky války
Korejská válka byla jedním z nejkrvavějších konfliktů 20. století.
Zahynuly v ní 4 miliony lidí. Odhady hovoří o smrti dvou milionů korejských civilistů, 1,5 milionu komunistických vojáků (Severokorejců a Číňanů), 400 000 jihokorejských vojáků, 35 000 Američanů.
Kořeny korejské války sahají ke konci druhé světové války, kdy tehdejší Spojenci určili osmatřicátou rovnoběžku jako vojenskou linii při přebírání poloostrova od Japonců. Tehdejší Sovětský svaz zabral území na severu, Spojené státy na jihu. Obě supervelmoci tak stály u zrodu dvou států s rozdílnou politickou orientací, které se pak staly obětí počínající studené války.
Korejská válka začala 25. června 1950, kdy vojska Severní Koreje vpadla do Jižní Koreje.
Skončila 27. července 1953 podpisem příměří. Neměla vítěze, neboť skončila tam, kde začala: na 38. rovnoběžce. Sever zůstal komunistický, Jih se začal postupně vyvíjet do podoby svobodné demokratické země. Dnes má zhruba 30x vyšší životní úroveň.
Severní Korea a Čína nasadily do bojů na 2,5 milionu mužů, na straně Jižní Koreje bojoval pod vlajkou OSN téměř milion vojáků. Byli to Američané, Australané, Belgičané, Lucemburčané, Britové, Kanaďané, Kolumbijci, Etiopané, Francouzi, Řekové, Nizozemci, Novozélanďané, Filipínci, Jihoafričané, Thajci a Turci.
Příměří nebylo nikdy stvrzeno mírovou smlouvou, technicky vzato zůstávají oba státy dodnes ve válečném stavu. Podél 240 kilometrů dlouhé a čtyři kilometry široké demilitarizované zóny jsou na obou stranách rozmístěny stovky tisíc po zuby ozbrojených vojáků včetně 37 000 Američanů na jihokorejské straně.
Na dodržování příměří na hranici dohlíží od roku 1953 Dozorčí komise neutrálních států. Jejím členem bylo do svého rozpadu také Československo. Severní Korea však nedala souhlas, aby Česká republika tuto roli převzala, a Praha v dubnu 1993 z komise odešla. Dalšími členy jsou Švédsko, Švýcarsko a Polsko.
