Za chvíli od nás Abdul chce za své služby 100 dirhamů (necelých 300 Kč). Tolik nedostane, ale máme co dělat, abychom se ho vůbec zbavili. Na deset dirhamů, které dostal, se tváří zkroušeně, ale i tak si polepšil až moc.
Maroko je proslulé vtíravými chlapíky, kteří se pokoušejí přivydělat si jako nelegální průvodci západních turistů. Čekají na ně jako šelma na kořist u autobusových nádraží a v několika světových jazycích nabízejí své služby: zavedou vás do toho nejlevnějšího hotelu, ukážou vám obchod s koberci s nejlepšími cenami, prodají vám ten nejkvalitnější hašiš, ukážou vám restauraci, kde se vaří ten nejchutnější kuskus, seženou tu nejlepší projížďku na velbloudu a tak dále a tak dále.
Další jejich kolegové se ometají kolem hlavních památek, kde nabízejí svůj odborný výklad o historii města. Nebojte se, není jich tolik, abyste je museli ze sebe setřásat. Mimo hlavní turistické trasy se nevyskytují skoro vůbec, a pokud se v některém z měst zdržíte déle, potenciální průvodci si vás „otestují“ hned první den vašeho pobytu, a jsou-li neúspěšní, druhý den se už s obtěžováním nenamáhají.
Většinu z nich stačí jednou odmítnout a dají pokoj, někteří „černí“ průvodci jsou však vytrvalejší a jen tak odbýt se nenechají. Mají na turisty své prověřené finty.
Připlešatělý padesátník se složeným deštníkem (údajně učitel francouzštiny) se k nám v Tetuánu připlete pod záminkou, že si s námi chce procvičit svoji angličtinu. Jiní se snaží vypočítáváním svých dětí vyvolat lítost turisty ze Západu, třeba z něj nějaký ten dirham kápne.
Nebo od vás vyzvídají, odkud jste. Když se jeden z týpků dozví, že jsme z České republiky (někteří z nich umějí dokonce češtinu rozeznat na poslech), hned spustí: „Tam mám v Praze moc dobré kamarády Martina a Ivanu.“ Vzpomíná pravděpodobně na některé ze svých posledních „obětí“ z řad českých turistů. Můžete se spolehnout, že 95 procent těch, kteří vás osloví, nechce pomoci cizinci v nouzi, ani si s ním neprahne vyměnit názory o válce s terorismem, ale přeje si z něj vytřást několik drobných.
Jak na ně?
A jak na vlezlé průvodce bez licence vyzrát? Když se na vás někdo obrátí se svou nabídkou, odpovězte slušně, ale rozhodně „Non, merci“ a pokračujte v chůzi. Když se ztratíte, nečekejte, až se vám někdo nabídne s pomocí. Radši se na cestu zeptejte sami - nejlépe uniformovaného policisty nebo stánkaře, který nemůže svoji živnost opustit. Máte tak velkou šanci, že vám poradí, aniž za to bude chtít peněžitý bakšiš.
Nebo si dopředu můžete za službu dojednat cenu, ale není to vždy stoprocentní. V Tangeru mně a kamarádovi kníratý čtyřicátník nabídl prohlídku starého města, dohodli jsme se na velmi slušné ceně deset dirhamů (30 Kč) na osobu. Po hodině informacemi nabitém výkladu v angličtině nám poděkoval za pozornost a chtěl vybrat svoji gáži: deset eur na osobu (300 Kč).
Když mu je nechceme dát s tím, že jsme se dohodli na platbě v marocké měně, rozčiluje se (skvělá herecká etuda), že jsme lakomí podvodníci, že ho chceme ožebračit, že musí živit svou rodinu a kdesi cosi.
„Chcete mít problém,“ začíná dokonce dosud velmi přátelský Arab vyhrožovat a mává před sebou klíčem, jako by to byl nůž. Po konfliktu samozřejmě netoužíme, ale deset eur na jednoho je opravdu přespříliš. Pustíme se tedy, jak je v arabských zemích zvykem, do smlouvání. S konečnou cenou pět eur na osobu jsou nakonec spokojeny obě strany. Náš průvodce ale přece jen víc.
