Nepohodlní "divoši"
Život a kultura původních obyvatel kontinetu vzrušuje nejednoho návštěvníka Austrálie. Skutečných Aboriginců už totiž mnoho nežije.
Jejich řady rapidně prořídily po příchodu bílých osadníků. Od roku 1788 se běloši na území Austrálie postupně usazovali a zabírali Aborigincům jejich půdu.
V případě, že kmen odmítal svá posvátná území opustit, nastupovala síla zbraní a nepohodlní "divoši" byli prostě zneškodněni.
Jenže duchovní vztah k zemi představoval základ jejich víry. A tak, když byli nuceni opustit svá území, přišli vlastně o část sama sebe. Do míst obývaných Aboriginci zavlekli osadníci také alkohol a různé nemoci. Velká část původní obyvatel začala umírat.
Ruch australského velkoměsta
Alice Springs nás jinak mile překvapilo. Čekali jsme nějaký roadhouse u zaprášené cesty nebo maximálně pár domečků, obchod a pumpu… Na místo toho jsme k němu přijeli po pěkné asfaltce (pro Austrálii dost netypické) a přivítalo nás pěkné, rozlehlé město.
|
Po cestě napříč Austrálií je Alice Springs jediným pořádným městem, a tak je tady hodně živo. |
Trochu jsme se té atmosféry nadýchali a vyrazili jsme dál za krásami pohoří Macdonnel Ranges. Čas se nám krátil a brzy nás čekal přesun letadlem na západní pobřeží do Perthu.
Poslední noc v centrálu
Na cestě z Alice Springs k soutěskám Jessie a Emily Gap jsme narazili na velbloudy, což nejsou zrovna nejtypičtější představitelé australské fauny. Přistěhovalci je sem dovezli jako pracovní zvířata. Časem se tu rozmnožili a zdomácněli.
Skalní soutěsky se nacházejí ve východním Macdonnel Ranges a jsou součástí národního parku (Emily and Jessie Gap National Park). V blízkosti jsou posvátná území domorodců se skalními malbami. Jedna soutěska, Emily Gap, nám posloužila jako místo posledního kempování a přespání ve středu kontinentu a druhý den brzy ráno hurá na letiště.
Australská letiště: bez stresu
Trochu jsme se děsili toho, že před odletem nestačíme vrátit auto do půjčovny. Odlétali jsme těsně po deváté a půjčovna otevírala teprve v 8:30, naštěstí se ale nacházela přímo u terminálu.
Naše obavy se však ukázaly naprosto zbytečné, neboť, stejně jako všude v Austrálii, ani na letišti neměl nikdo naspěch. My, zvyklí z Čech být na místě minimálně dvě hodiny před odletem, jsme ještě v osm stepovali před zavřenými odbavovacími přepážkami. Do letadla jsme byli vpuštěni až 15 minut před startem. Prostě žádný stres.
