Ze začátku byla cesta prašná, ale vcelku kvalitní, a tak jsme si dopřáli zastávku v Archer River Roadhouse a svlažili hrdlo.
Tahle "městečka" by se dala popsat jako zastávky pro cesťáky, většinou tu najdete jeden či dva domky. Je tu i krámek, který vlastně slouží jako jakýsi bufet se vším potřebným a se suvenýry. Samozřejmě benzínka a u těch lepších i letiště, tedy přesněji přistávací dráha, často okupovaná místním dobytkem.
Kousek za Archer River jsme odbočili z Peninsula Developmental Road na cestu, kterou jsme si soukromě pojmenovali "Hard Broken Road". Po té nás čekalo ještě asi 130 kilometrů k cíli.
Další reportáže z australského Queenslandu Do Cooktownu se musíte dodrkotat Cairns: Svět pštrosů, krokodýlů a medúz Dobrodružstí na největším korálovém útesu V Hervey Bay vládnou větroplaši Jsme v Queenslandu, státě slunce
Hlemýždím tempem
Hned po několika prvních kilometrech nám bylo jasné, že do do Chilli Beach rozhodně odpoledne nedorazíme. Po dalších kilometrech už jsme jen doufali, že se nebudeme muset kvůli neprůjezdnosti cesty vracet zpátky. Rychlostí zhruba 30 km/hod se dalo jet jen na rovných úsecích, ty ovšem nebyly většinou delší než 100 metrů.
Mezitím jsme si vychutnali jízdu ke creekům, vždy z kopce a do kopce, tam byl terén nejen kamenitý, ale většinou také plný trhlin a vyježděných kolejí. Často jsme se tedy pohybovali doslova centimetr po centimetru. Poté nás přivítal creek (potok), někdy vyschlý, někdy plný vody a hluboký, někdy hodně kamenitý, někdy příliš písčitý.. Takže hrozilo, že uvízneme.
Bez náhonu 4x4 tady ani ránu!!! Taky se vám tu může stát, že pojedete po relativně dobrém úseku cesty a z ničeho nic se před vámi objeví obrovská trhlina napříč cesty. Pak máte plné ruce práce to na písčitém povrchu ubrzdit a zabránit tak, aby auto zapadlo nebo se utrhla celá náprava.
Dost často jsou takové nebezpečné výmoly a praskliny označeny aspoň nějakými klacky a tu a tam je na klacku přivázán i výstražný "fáborek". V národním parku Iron Range se cesta viditelně zlepšila. Možná to bylo tím, že jsme dosud cestovali územím Aboriginců, o jehož správu nejeví nikdo příliš zájmem. Kdo ví?
Chudák naše auto!
Každopádně jsme se rozhodli jet zpátky jinou cestou, která se na mapě zdála lepší. Je to jakási spojnice na severnější část Peninsulu Developmental Road. Na Chilli Beach jsme dorazili po pěti hodinách drsné jízdy v půl šesté večer, tedy chvilku před západem slunce, v dost rozlámaném stavu.
Rozlámaně bohužel vypadal i náš vůz. Zjistili jsme, že naše převodovka je skoro utržená, navíc nešli otevřít dveře u řidiče, asi se to těmi otřesy nějak zkřížilo.
Moře občas vychrlí odpadky
Ale Chilli Beach nás dostala. Díky úžasné kráse přírody jsme skoro zapomněli na trable s autem. Kam se hrabou všechny ty "pidi" pláže, všechny organizované výlety na "fantastické" pláže. Tady je to zkrátka opravdové. Buš končí pláží s bezpočtem palem a povalujících se kokosů, které nikdo nesbírá.
Z moře na vás hledí pár ostrůvků, z nichž dva maličké jsou jen kousek od břehu, takže se na ně dá při odlivu lehce přebrodit.
Jedinou výtku si zaslouží odpadky povalující se na pobřeží. Neválí se tady kvůli tomu, že by je sem někdo odhodil, ale proto, že je časem vyplaví moře. A protože to ale není žádná veřejná pláž, nikdo je nesbírá a neodklízí.
Najdete tu plážové sandály, přetrhaná lana a umělohmotné lahve. Ještě týž den, kdy jsme sem dorazili, nás čekalo opravdové překvapení. Už byla tma, když jsme si při čištění zubů všimli pod jedním stromem mangrove podivné velké věci. Vypadalo to jako mušle, ale na jednom konci to bylo podezřele těžké.
Nautilus objeven
Jakoby tam byl ještě nějaký živočich. Došli jsme pro baterku, abychom mohli věc identifikovat. Neskutečné, byl to Nautilus. U nás ho mají vystavený v muzeu a údajně ho považují za vyhynulí druh mušle. On žije a my ho objevili, tady v Austrálii.
Později jsme si zjistili o tomto druhu něco víc. Je to poslední přežívající zástupce rodu nautilovitých, což byli před 450 miliony roky (v době ordoviku) největší mořští predátoři, ti už samozřejmě vyhynuli.
Zpátky konečně po asfaltce!
Druhý den jsme se od rangera dozvěděli pár užitečných informací. Že mořští krokodýli tu sice jsou, ale pokud člověk nejde do vody víc jak po pás, je to vcelku bezpečné.
Jeho druhá informace byla ještě zajímavější. Cesta z Chilli Beach už tak strašná nebude. Rozjeli jsme se tedy směrem k městu a k našemu údivu nás po dvou kilometrech uvítala zbrusu nová asfaltka, vedoucí až do Lockhart River.
