Ačkoliv se všichni už docela dost zlobili, naráz, jakmile se pomalý nosič dostavil, mu všichni odpustili. Byl to totiž chlapík metr a půl vysoký, usměvavý (podle všeho cestou vzal nějakou "dobrou" travinu pod jazyk) a za oběma ušima a v puse měl kytky. Začali jsme mu říkat Happy a většina horolezců se s ním vyfotila.
Camp Payu je kouzelný - poprvé se objevují sedmitisícové vrcholy a sirdár Sultan se dušuje, že ta špičička skoro za obzorem je čtvrtý vrchol Gašerbrummu.
Kolegové a kamarádi, ale trochu zlomyslnosti nikdy neuškodí...
Cesta byla nejen plná kamení, ale i různých jiných nástrah. Například falešná odbočka pěkně do kopečka, nebo oblíbené místo nosičů, kde si hromadně na ohýnku klohnili oběd a při té příležitosti si v okolí ulevovali. A nechodili
daleko. Bylo pozoruhodné sledovat tváře přicházejících Evropanů, jak s obličejem nejprve zhnuseným a krátce nato plným soustředění hopsali s batohy na zádech mezi nástrahami.
Nástrahou jiného druhu byla hodně bujná říčka. Uháněla skalnatým svahem a překonat jí bylo možné jen pěti odvážnými skoky z jednoho mokrého balvanu na druhý. Horolezecká soudržnost se projevila v tomto místě naprosto originálně: když pisatel těchto řádků stanul před běsnícím tokem, čekali na něj už vedoucí skupiny Zdeněk Hrubý a slovutný lezec Radek Jaroš. Čekali už bez batohů a připraveni. Pomoci? Ale kdež! Oba pěkně s fotoaparáty...
Podali jsme prst
Večer začali chodit. Pákistánsští nosiči. Těm prvním ještě tlumočili styční důstojníci: břicho, má bolení břicha, asi něco snědl, máte nějakou medicínu? Co mu skutečně je, nevíme, možná i zánět, my tady v Pákistánu nezkoumáme, co mu je, my mu chceme pomoct, dáte mu medicínu? A tak dostal nosič tabletu na zažívání a pilulku proti bolesti. Přišel další. Klepnul se do prstu. Dáš medicínu? Nedáš? Dej!
Těm prvním jsme se snažili pomoci. Potom přišel nosič a vytáhl na nás u večeře puchýř na patě. Bouda v tu chvílí přestal jíst a skoro až na stůl zvedl svou nohu. Měl na ní puchýř větší než nosič a tím jsme vyhráli.
