"Jsme detašovaným pracovištěm základní umělecké školy v Boskovicích. Po vyučování k nám docházejí žáci lysické školy do hudebky. Výhodou pro děti je, že nemusejí nikam dojíždět," říká od klavíru padesátiletá slepá žena.
Mezitím už jednomu z žáků přikazuje, aby si umyl ruce a zasedl ke klavíru. Mytí rukou je nezbytné kvůli hygieně. Ke klavíru usedá týdně kolem třiceti dětí. Poté bere Eva Blažková chlapce zlehka za hřbet ruky a kontroluje, jak hraje stupnice. "To je základní rozdíl mezi hodinou u vidomého a nevidomého učitele. Zatímco on vidí, jak dítě hraje, já si musím sáhnout," říká učitelka hudby. "Dotyk je pro kontrolu žáka nezbytný především při hře na klavír. U flétny je téměř nemožné hrát špatným prstem dobrý tón. U klavíru ale neznamená, že když ošidím prstoklad, hraju špatně," vysvětluje její stejně postižený manžel.
Když výuka skončí, zavírá učitelka klavír a sahá do malé krabičky. Mezitím diktuje žákovi do žákovské knížky názvy učiva. Hmatem vybere mezi razítky známku a tu otiskne na řádek, kam jí dítě zavede ruku. "Tím, že známku dáváme společně, zamezím tomu, že by došlo k podvodu," dodává Blažková. S manželem se však shodují, že studenty se jim daří uhlídat a kontrolovat natolik, že jejich slepoty nezneužívají.
"Děti už vědí, že je jednoduché nechat si otevřené noty, i když se má hrát zpaměti. Na hodině to jde, ale na vystoupení to potom může chybět," míní Blažek. "Už i na to jsme si zvykli. Učím žáky podle učebnice pro vidomé, která je ale vytištěna reliéfně, takže i já se mohu orientovat," vysvětluje Blažková.
Jednoduché není ani povinné vedení třídní knihy každého žáka. Po každém vyučování sedá učitel do lavice k psacímu stroji a s manželkou zapisují, co který z žáků probral a jakou známku dostal. Potom tyto poznámky předají mamince pana Blažka. Ta vidí a vede už léta agendu školy. Vše přepisuje do řádků v třídních knihách. "Do budoucna by snad v této věci mohl pomoci počítač," přemýšlí nahlas Blažek.
Slepí učitelé na lysické škole učí už víc jak dvacet let. Sami o sobě říkají, že jsou místním inventářem. Přesto každý začátek školního roku bývá poznamenán napětím, zda budou mít žáky, zda je rodiče přihlásí své děti a koupí jim hudební nástroj. "Možná se někteří dívají i na to, že jsme slepí. Na druhou stranu se ale dosud vždy našli rodiče i děti, kterým to nevadilo. I když do školy trefíme a v učebně se bez problémů orientujeme, kolikrát nás vezmou za ruku a doprovodí. Berou to jako samozřejmost a to je dobře," uzavřela Blažková.
 Na rozdíl o vidomého učitele si já musím na dítě při hraní sáhnout, říká Eva Blažková |
