Nepatří k těm, kteří tvrdí, že už od malička, málem od kolébky, si přáli stát na prknech, která znamenají svět. Nebo dokonce před filmovou kamerou. Vlastně se hercem stal spíš náhodou, i když tak úplná náhoda to zase nebyla. Počátkem šedesátých let se přihlásil na DAMU, vybral si obor režie. Ale přijímací komise usoudila, že toho o divadle moc neví. Miloš Stránský přiznává, že měli pravdu, tehdy ho zajímaly spíš takzvané malé formy a s kamenným divadlem vlastně vůbec nepřišel do styku. A tak mu u zkoušek doporučili, aby nejprve poznal divadelní zázemí, techniku. Omylem místo na dveře technického šéfa dnes už neexistujícího pražského Divadla Jiřího Wolkera, však zaklepal u šéfa uměleckého. Tomu zrovna odešel jeden z herců, takže bez velkého váhání mladému adeptovi nabídl uvolněné místo.
"Zůstal jsem tam rok. Pak jsem vystřídal ještě několik divadel - Liberec, Plzeň, což je pro herce myslím ta nejlepší průprava. Proto jsem se později smiřoval s tím, že mladí herci přicházejí, zůstanou sezónu či dvě a jdou jinam a mají pocit, že za lepším. Do Jihlavy jsem přišel v roce 1965. A když nepočítám šest let, kdy jsem řediteloval v tehdejším Parku kultury a oddechu, a půlrok v Ostravě, jsem v Horáckém divadle dodnes," říká třiašedesátiletý muž, který na jihlavské scéně vytvořil okolo 130 postav. Z nich si považuje například Petra Voka ze hry Zuzana Vojířová, titulní role ze Šotolovy Cesty Karla IV. do Francie a zpět i polovinu ústřední dvojice ve slavném amartiockém dramatu o stárnoucí manželské dvojici Zlaté jezero. "Samozřejmě jsem jako asi každý herec měl přání hrát v některém ze slavných pražských divadel. Nabídky jsem měl, ale přiznám se, že ne právě odtud, a sám jsem o angažmá v nich neusiloval. Pár štací jsem si prošel v mládí, ale když má pak člověk rodinu a vybuduje si i různé vazby, je to složitější. Nemůže myslet jen na kariéru. Ačkoliv jsem původem Pražák, například netuším, kde bychom v Praze bydleli," vysvětluje.
Na podzim roku 1989 dostal Miloš Stránský nabídku z ostravského divadla, ale pár měsíců po listopadové revoluci se na něj obrátil jihlavský soubor, jestli by se nevrátil na místo ředitele. Chvíli váhal, ale nakonec i kvůli manželce nabídku přijal. "Přišel jsem a divadlo bylo vlastně zbourané a bylo potřeba postavit nové. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu, navíc stavařině nerozumím. Že v Jihlavě stojí úplně nové divadlo, je pro mě pořád zázrak. Hlavně fakt, že se podařilo na tak velkou stavbu sehnat peníze."
Na staré divadlo - stejně jako na Kopeček, kde několik sezon soubor hrál - vzpomíná Miloš Stránský s nostalgií, protože mělo neopakovatelnou atmosféru a dýchala z něho historie, ale nepatří k lidem, kterým nový divadelní stánek připadá příliš šedivý a strohý. Navíc prý divákům poskytuje dokonalý komfort, takže se nebojí, že by to v Jihlavě někdy dopadlo jako třeba v Kolíně, kde před časem stálé divadlo zrušili. Říká o tom: "Kolínští herci bydleli až na výjimky v Praze, dojížděli a vlastně se s městem vůbec nezžili. V Jihlavě je to úplně jinak. A myslím, že také díky předplatnému a propracovanému systému svozu diváků má Horácké divadlo budoucnost před sebou. Samozřejmě tenhle systém má svá omezení, například nedovoluje zásadnější odložení naplánované premiéry, protože by se zhroutil."
Jeden z nejznámějších jihlavských herců však má za sebou ještě jednu "malou" kariéru. Režíroval řadu amatérských představení i takzvaných zájezdových kusů, se kterými herci objížděli menší místa nebo školy. Zhruba pět her však připravil i pro - jak sám říká - velkou scénu. Takže nakonec se jako selfmademan dostal i k tomu, co ho jako kluka na divadle lákalo nejvíc.
Vloni se Miloš Stránský vzdal funkce ředitele. Má pocit, že deset let v ředitelském křesle je až až. Dnes je už pár měsíců v důchodu, ale dál zůstává divadlu takříkajíc k dispozici. Ostatně zajímavou roli má i v posledním nastudovaném představení, což je světová premiéra dramatizace knihy Johna Steinbecka Zima úzkosti. "Co se týče rolí, myslím, že ke mně byl divadelní pánbíček docela štědrý. Nehrál jsem klasické milovníky, ale spíš charakterní role, což je pro herce vždy zajímavější. Postavy starých dědků, které bych měl vytvářet dnes, hraju už dobrých dvacet let. Takže nějaké velké ambici už nemám, ale kdyby se každý rok pro mě našla jedna zajímavá figura, s chutí si ji zahraju a můžu říct, že budu šťastný. A kdyby se ještě podařilo nějakým způsobem vydat historii Horáckého divadla, kterou jsem se také zabýval a spoustou dat zásoboval počítač, byl bych spokojen.
