Před lety jsme s partou kamarádů jako začátečníci zaskočeni náhlou změnou počasí strávili neplánovaně 3 dny čekáním na inkriminované chatě a při listování knihy návštěvníků jsme narazili na Messnerův zápis z roku 1991 z "Putování okolo Jižních Tyrol“. Spolu s Hansem Kammerlanderem tehdy na podzim při 41-denním okružním pochodu překonali 1000 km po hranici Jižních Tyrol a vystoupili na 100 vrcholů.
Od té doby uplynulo mnoho času a s kamarádem Láďou jsme mezitím absolvovali mnoho víkendových výstupů, náročných týdenních přechodů jednotlivých horských skupin i delší cesty do velehor. Logicky nás jednoho dne začaly napadat otázky, jaké by to asi bylo podniknout nějaký delší souvislý přechod hlavního alpského hřebene, ne nepodobný tomu, který jsme znali z Messnerových knih.
Nakonec jsme se rozhodli pro trasu co do délky poněkud skromnější. Samozřejmě jsme nemohli spoléhat na pomoc horských vůdců, ani zásoby v cíli denních etap. Cílem se nám stal nám již dobře známý hlavní alpský hřeben vymezený průsmyky Katschbergsattel a Brennerpass, tedy Vysoké Taury a Zillertalské Alpy. Většinu trasy jsme plánovali urazit po cestě označené jako Zentralalpenweg a vystoupit přitom na zhruba 30 třítisícovek.
Skupina Ankogelu
Den D nastává 27. září, kdy večer po nabalení zásob vyrážíme z Prahy směrem na Salzburg a Villach, aby nás kamarádi jedoucí do Itálie po 3. hodině ranní vysadili za Katschbergským tunelem na začátku údolí Pöllatal.
Za jasné noci jsme si ustlali pod střechou jakési útulny poblíž Schoberblickhütte (1300 m) a dopoledne v 11:30 se konečně vydáváme na pochod. Slunce pálí jako v létě a my notně obtěžkáni začínáme pomalu stoupat údolím k lovecké Lanisch-Ochsenhütte a dále kolem vodopádů a stejnojmenných malebných jezer. Kolem 18. hodiny již padáme pod 40kilovými batohy vyčerpáním a v ledovcovém karu pod východní stěnou Hafneru stavíme stan.
Údolí Pöllatal, stavba stanu
Mohutné ujídání zásob nepomáhá, a tak na druhý den necháváme na místě ovoce a nějaké müsli. Moc nám to ale nepomáhá a stejně pomalu stoupáme asi 400 výškových metrů zbývajících do sedla Lanischscharte (2897 m), pak klesáme suťoviskem k rozcestí nad Kattowitzer Hütte, odkud nalehko – jakoby ve stavu beztíže – zdoláváme Gr. Hafner (3076 m).
Výstup na Gr. Hafner
Z vrcholu rozeznáváme na severu masív Dachsteinu, na východě hřeben Nízkých Taur s mohutným Hochgollingem a západním směrem se kocháme ledovým masívem Hochalmspitze.
Po sestupu na chatu, která je poslední zářijový víkend v obležení turistů, nezbytném doplnění energie a dalším odložení části zásob sestupujeme po cestě Salzgittersteig do závěru údolí Maltatal.
Kolem přehrady Speicher Kölnbrein pokračujeme po široké cestě ještě asi 2 hodiny a téměř za tmy stavíme stan u ledovcové říčky.
Může se hodit
TIP NA CHATY SKUPINA ANGOKELU Kattowitzer Hütte (2 319 m) |
Ráno nás po předchozích dvou dnech s těžkými batohy bolí úplně všechno. Vrcholky jsou v mracích, a tak se rozhodujeme rovnou pokračovat a vynechat tak plánovaný vrchol Hochalmspitze.
Po krátké zastávce na pěkné Osnabrücker Hütte a přes sedlo Groβelendscharte (2675 m) se napojujeme na cestu Cellerweg. Asi po hodině na rozcestí sundavám batoh a vydávám se jen s cepínem na Ankogel (3250 m). Láďa se rozhoduje šetřit síly a počkat dole. Na vrcholu se moc nezdržuji, drobně tu sněží a není nic vidět.
Láďa se mezitím přesunul schovat se k horní stanici Ankogelbahn; odtud pokračujeme na Göttinger Weg. Nechce se ani věřit, že se jedná o 5000 let starou obchodní cestu Římanů vedoucí na severní stranu Alp přes sedlo Korntauern.
Opouštíme ji u jezírka Kl. Tauern See a za soumraku přicházíme už dost vyčerpaní do neobhospodařované Mindener Hütte. Potkáváme se tu se dvěma mladými Němci, kteří přišli z Bad Gasteinu a mají v plánu přechod skupiny přes Hochalmspitze a Detmolder Grat, který si prohlížíme ozářený zapadajícím sluncem.
Chata asi pro 15 lidí je výborně vybavena, nechybí kamna, kytara ani například rádio napájené solárními panely.
Skupina Goldberg
Další den pokračujeme po Tauern Höhenweg se zastávkou asi po 3 hodinách na Hagener Hütte, která je zřejmě poslední den otevřená a ještě plná lidí. Tady se loučíme se skupinou Ankogelu a vstupujeme do části Taur proslavené těžbou zlata.
Přes sedlo Feldseescharte (2712 m), kde odpočíváme u plechového Weiβgerberova bivaku, se dostáváme po dalších 5 nekonečných hodinách v suti na již zavřenou Duisburger Hütte. Bývalý winterraum, přeměněný na skladiště, je otevřený, a tak se ubytováváme zde. V objektu vodárny nabíráme rezavou vodu a ve fungující elektrické zásuvce necháváme dobít mobil. V mlze a šeru působí okolí chaty i lanovka na Mölltalergletscher poněkud depresivně. Také ráno se všude kolem převalují mraky.
4. den pochodu. Vyčerpání v sedle Feldseescharte.
Začínáme sestupem po sjezdovce k přehradě Hochwurtenspeicher a zahříváme se následným výstupem do sedla Fraganter Scharte (2753 m); doprovázeni stádem kozorožců pokračujeme po hřebenu přes Goldbergtauernkopf do sedýlka Niedere Scharte (2695 m). Strmě sestupujeme na ledovec Goldbergkees, který vodorovně přecházíme.
Chvíli nám trvá, než najdeme nástup na skalnatý hřebínek, po němž vystupujeme k Rojacher Hütte (2718 m). Na hřebenu pěkně fučí, a tak jsme rádi, že je chata ještě otevřená a můžeme se na chvíli schovat. Nikdo tu není a uvnitř na zdi visí vzkaz od chataře, že šel do údolí splnit svou občanskou povinnost - zúčastnit se parlamentních voleb.
Další postup v silném větru po exponovaném hřebínku nás docela vyčerpává. Asi po 2 hodinách jsme konečně na Hoher Sonnblicku (3105 m). Od pracovníka meteorologické stanice s celoročním provozem si půjčujeme klíče od winterraumu. Dostává se nám varování před extrémně špatným počasím v následujících dnech a doporučení k okamžitému sestupu do údolí.
Sdělujeme své plány, ale odpovědí je nám jen nechápavé kroucení hlavou. Připravujeme se tedy na nejhorší.
Ráno je vítr opravdu ještě silnější a viditelnost pouhých 30 m, ale zatím nesněží. Rozhodujeme se tedy pokračovat po hřebenu přes Hocharn do bivaku Otto Umlaufta. Sestupujeme na ledovec Kleinfleiβkees a po krátkém traverzu chvíli hledáme cestu na skálu.
Delikátní nástup ze strmého ledu usnadňuje fixní lano. Po hřebenu pokračujeme přes Goldzechkopf (3042 m) na Hocharn (3254 m). Vítr mě v jednu chvíli sráží k zemi, a tak se na nejvyšším vrcholu skupiny nezdržujeme a opatrně sestupujeme po severozápadním hřebenu přes Schneehorn (3062 m) a Artlhöhe (3084 m) k bivaku Otto Umlaufta.
Rozpouštíme sníh a vaříme čaj. V bivaku objevujeme tyrolský schüttelbrot (křupavé chlebové placky s kmínem), který je vítaným doplňkem naší už poněkud jednotvárné stravy skládající se z instantních polévek, kaší a sušeného masa.
V noci se vítr obrací na severní a začíná sněžit.
Skupina GoldbergDr. Rudolf-Weissgerber-Biwak (2 712 m) |
Během 6 dní ve skupině Ankogelu a Goldbergu jsme za 49 hodin nastoupali 8150 m, naklesali 6400 m a ušli zhruba 160 km. Pokračování v dalším dílu v nejbližších dnech.
Text a foto|: ALEŠ ZÁRYBNICKÝ, LADISLAV TAJOVSKÝ
