Maroko, Atlas

Maroko, Atlas | foto: Radovan Jirků

20 000 kilometrů na motorce napříč drsnou Afrikou

  • 7
Začátkem ledna se vydáváme na dvou motocyklech do Afriky nahlédnout do života tohoto mytického kontinentu. Po projetí Maroka, pískem zaváté Mauritánie, vyprahlého Senegalu a rozpálené Gambie stojíme na hranicích Mali.

Mali, jedna z nejchudších zemí Afriky

Mali je obrovská země, ve které se střetlo nespočet kultur. Disponuje obrovským přírodním a kulturním bohatstvím, a přesto jde o jednu z nejchudších zemí Afriky.

Hraniční přechod u města Kadira poznáváme jen podle řady sudů postavených na silnici. Celník se na nás jenom znuděně podívá, listuje pasy a nemůže nalézt vízum. Ukazujeme víza namalovaná v Banjulu. Chvilku váhá a nakonec nám dává razítko a my můžeme jet.

Byli jsme upozorňováni na špatný stav malijských silnic, ale jsme příjemně překvapeni nádhernou silnicí, kterou přijíždíme do Kayes, města na řece Senegal. Potkáváme tady účastníky Rallye Budapešť – Bamako. Výběr strojů je obrovský, k vidění je starý mercedes, ale i nová terénní toyota.

Město Kayes je na africké poměry celkem pěkné a právě z něho míříme po prašné cestě k největším vodopádům v subsaharské Africe, k vodopádům na řece Senegal jižně od Kayes.

Cesta, která byla dříve jedinou spojnicí mezi Senegalem a hlavním městem Mali Bamakem, je velmi špatná a Alenka musí mnohokrát sesednout a pokračovat pěšky.

Pista vedoucí malebnou krajinou kopíruje řeku a nám se naskýtá pohled na právě zastavující osobní loď, zdejší nejčastější přepravní prostředek. Mnoho vesničanů míří do nedaleké vesnice nad vodopády a my se vydáváme za nimi. Zakrátko se před námi objevují nádherné vodopády, nad kterými se vznáší mlžný opar. Pozorovali bychom je dlouho, ale večer se rychle blíží a musíme hledat nocleh. Domlouváme se s vesničany a spíme na břehu řeky. Voda je nádherně čistá a dokonce i bez bilharzie, a tak si dopřáváme koupel v teplé vodě.

Nocleh v Mali

Cesta se ještě dál zhoršuje a s naloženými motorkami a ve dvou bychom ji neprojeli. Volíme raději návrat do Kayes a novou asfaltovou cestu přes Kitu. Na křižovatce se silnicí do Niora Du Sahel se jdeme najíst do místní restaurace. K jídlu nabízejí rýži nebo rýži, k ní několik druhů omáček a podivné maso. Dáváme si tedy rýži a jakousi omáčku, je to kupodivu velmi dobré.

Asfalt končí a začíná pravá africká pista, vyjíždíme tedy do oblaků prachu, které před námi vytvářejí nákladní auta. Cesta je opravdu obtížná, zvláště malé vlnky, které dokážou jízdu velmi znepříjemnit, a málokdy překročíme rychlost 60 km/h.

V malé vesnici plné trhovců se ptáme na vodu a jedinou, kterou tu mají, kromě té zapáchající ze studny, je voda v sáčcích hnusné chuti. Hlavní ale je, že je pitná. Kupujeme ji a chuť se snažíme alespoň trochu vylepšit instantním džusem. Rychle se stmívá a dnes nám nezbývá nic jiného než přespat v buši. Noc je nádherná, nasloucháme zvířatům a pozorujeme miliony hvězd nad námi. Za ranního rozbřesku, když ještě nejezdí nákladní auta, je jízda celkem příjemná. Po 120 km přijíždíme na začátek asfaltu a jsme rádi, že to máme za sebou. Po asfaltu se jede nádherně a odpoledne vjíždíme do Bamaka.

Mali

Hlavní město Mali leží na řece Niger. Směr toku této řeky od západu na východ je znám teprve 150 let. V této řece byl vždycky dostatek krokodýlů, a proto je toto zvíře i v městském znaku. Přímo ve městě se již neobjevuje, ale jinde prý není problém ho spatřit.

V Bamaku jsme ubytováni u českého konzula a jen tak z legrace ukazujeme "namalovaná" malijská víza z gambijského Banjulu, pan konzul si je prohlíží a říká, že si myslí, že nejsou pravá. Druhý den s ním tedy jedeme na policejní stanici a ukáže se, že víza jsou opravdu falešná a člověk, který nám je vydal, k tomu neměl oprávnění. Na policejní stanici nám vystaví nová a my máme celé odpoledne na prohlídku města. V bance měníme peníze, prohlížíme si řeku Niger, parlament, nekonečná tržiště.

Opouštíme Bamako a jedeme podél břehu Nigeru a prohlížíme si typické vesnice, ve kterých se jakoby zastavil čas. Dnešní život se oproti tomu před sto lety změnil snad jen v modernějším pumpování vody ze studní, v tom, že děti chodí do školy a občas je tu k dispozici elektrický agregát.

Vše ostatní se asi změnilo jen málo – domy se staví tradičním způsobem, jídlo se připravuje v hliněné peci a v zemědělství se používají stále stejné postupy. Zdejší lidé jsou velmi příjemní, často mávají, a když zastavíme, tak se přijdou podívat. Hlavně děti, které se při nastartování motorek vždy rozutečou, jako když do nich střelí.

Vyprahlá krajina se náhle mění v obrovské pastviny, po kterých se prohánějí početná stáda dobytka. V této proláklině končí svou cestu řeka a vytváří zde rozlehlé bažiny, které jsou porostlé zčásti trávou a zčásti rákosem.

Kolem nás se pasou stovky krav, které neustále přebíhají přes cestu, a proto musíme jet velmi opatrně. Na konci této cesty stojí největší hliněná mešita světa, mešita v Djenné. Kolem nás se točí nespočet samozvaných průvodců a prodejců a všichni se překřikují  a vyhrožují, že pokud si nenajmeme právě je, tak nebudeme moci vjet do města. Samozřejmě že můžeme a žádného průvodce rozhodně nepotřebujeme.

Mali, baobab

Mali

Mali

Projíždíme hliněným městem, jehož ulice končí na velkém náměstí před mešitou. Tato stavba, postavená původně už ve 12. století, byla před 150 lety zbořena a na konci 19. století opět postavena do původní podoby.

Stavbě dominují vysoké věže a zajímavé jsou i trámy trčící ze stěn, které drží celou stavbu pohromadě. Protože je celá stavba z nepálené hlíny, tak se musí každý rok po období dešťů opravit. Každoročně v červnu se tu koná festival, během kterého se mešita slavnostně opravuje, a slavnost je provázena i bohatým doprovodným programem. Celá mešita a hliněné město kolem ní působí pohádkovým dojmem a hlas muezzina dotváří kouzelnou atmosféru.

Okolní město je postaveno také z hlíny a jeho úzkými uličkami můžeme dojít až do těch nejzapadlejších zákoutí. Protože jako nevěřící nemůžeme vstoupit do mešity, tak alespoň využíváme nabídky domorodce a jdeme se podívat na střechu jeho domu, ze které je nádherný výhled nejenom na mešitu, ale i na zajímavé okolí.

Hlavní trasa nově postavené silnice napříč Mali nás zavádí do Mopti, města na mnoha ostrovech Nigeru. Do centra města se dá dostat jedině trajektem a na březích řeky probíhá stále jeden velký trh. My ale odbočujeme z hlavní trasy a jedeme do Bandigary, hlavního města země Dogonů. Toto zvláštní etnikum se zde objevilo před pěti sty lety a postupně asimilovalo s místními křováky, kteří prý uměli i létat. Dogoni podle svého vyprávění prý přišli z hvězd a byli prvními lidmi na zemi. Dnes žijí u bandigarského zlomu, zvláštní skály vysoké až 300 m a dlouhé 150 km.

V městečku Sanga se před námi objevuje bandigarský zlom, mizící někde v dáli. Silnice vedoucí k němu se klikatí na jeho svazích a klesání je jako na motokrosové trati. Po příjezdu do Banani pod úpatím zlomu si jdeme prohlédnout vesnici, ale stoupání do prudkého svahu ve čtyřicetistupňovém vedru jde špatně. Po cestě si všímáme několika hromádek pokrytých peřím a krví, kolem kterých je kruh z kamenů. Jsou to posvátná obětiště a cizinec na ně nesmí vstoupit. Dříve mu hrozila smrt a dnes, pokud má štěstí, tak je mu dovoleno vykoupit se několika kravami.

Prohlídka vesnice je zajímavá, ale místní jsou zvyklí na turisty a jsou až nevybíravě drzí při žádání o dárky či peníze. K našemu překvapení se nám dokonce pokoušeli ukrást věci z motorek, což se nám nikde jinde v Africe nestalo. V místní prodejně nakupujeme zajímavé masky a figurky lidí a mimozemšťanů a odjíždíme z Banani.

Burkina Faso plná hvězd

Jedna z nejchudších zemí světa nás vítá příjemnými celníky a nádhernou cestou, sice zpoplatněnou, ale ty 4 Kč na 100 km není zas tak přehnaná suma. Míříme do Bobo–Dioulassa, druhého největšího města země.

Prodej šamanských pomůcek v Burkině Faso
Prodej šamanských pomůcek v Burkině Faso

V centru města stojí nádherná mešita v súdánském stylu, u které je obrovské tržiště. Zde se dá nakoupit snad všechno, a tak dlouho stojíme u mnoha obchodů z vyřezávanými maskami a nemůžeme si vybrat. Po dlouhém smlouvání, kdy stahujeme cenu na jednu třetinu, se jdeme najíst. Bageta, kterou dělají na ulici, vypadá dobře a při přípravě se nestačíme divit způsobu krájení rajčat a masa. Výsledek je ale vynikající!

Záplavou mopedů opouštíme město a jedeme do Boroma, do sloní rezervace. Po cestě potkáváme několik výkupčích bavlny, od kterých se dozvídáme, že slony zde již šest let neviděli. V rezervaci Boromo se setkáváme s příjemným hlídačem, od kterého se dozvídáme, že večer tady byli sloni u napajedel a možná že tento týden ještě přijdou. Nemáme ale tolik času a odjíždíme k jezeru Tengrela nedaleko hranic Pobřeží slonoviny.

Burkina Faso

Jezero je plné hrochů a díky průvodci se na loďce dostáváme až těsně k nim. Pozorovat tato majestátní zvířata ve volné přírodě je něco úžasného. Na břehu jezera nocujeme a dlouho do noci posloucháme jejich bučení. Noc nedaleko rovníku přichází strašně rychle a tma je až zarážející. Díky tomu je ale možné vidět neskutečné množství hvězd.

Jen několik kilometrů od Tengrely je veliký vodopád Karfiguela, ze kterého je úžasný pohled na okolní krajinu. Cestou k němu míjíme několik vesnic u zavlažovacích kanálů a sledujeme život místních lidí. Je úplně jiný než v subsaharské Africe a díky vodě je pestřejší.

Burkina Faso u Bobo Dialous

Od Tengrely jedeme na hlavní spojnici Burkiny Faso s Mali a večer přijíždíme opět do Mali.

Burkina Faso na jezeře Tengrela

Opět Mali

Sikasso je město, kolem kterého se soustředí veškerý sběr bavlny, a my přijíždíme na závěr této sklizně. Okolní pole jsou poseta klacky, pozůstatky bavlníků, a v každé vesnici je alespoň malá hromada bavlny. V některých je zaplněna hromadami bavlny dokonce celá náves. Bavlna je zde opravdu všude a pro místní lidi je její pěstování a prodej hlavním příjmem. Vykupují ji tu především francouzské společnosti, které ji pak posílají k dalšímu zpracování především do Asie.

Zastavujeme se v malé restauraci a dáváme si kávu. Přinášejí nám jakousi zpěněnou černou vodu, která chutná po jaru. Stěžujeme si, že tohle se opravdu pít nedá. Přijde mladík, který ji vyrobil, bez zeptání se napije z jednoho hrnku a sdělí nám, že je to normální nescafé a že neví, co se nám nelíbí. Nemáme sílu se hádat a odcházíme. Mladík naši kávu slije do většího hrnku a podává ji jako "maxi nescafé" jinému hostovi. Holt jiný kraj, jiná chuť!

V této restauraci sledujeme i přípravu kuřete, kdy se kuře velikosti holuba celé, včetně hlavy a pařátů, dá do vroucí vody, kde se uvaří, a potom do horkého oleje, kde se dosmaží. Vznikne jakási kulička se zobákem a pařáty, která nás k ochutnání vůbec neláká.

Mali

Burkina Faso

Hlavní silnice v Mali před Bamakem

Přes nepřátelskou Mauritánii

Překračujeme hranice z Mali do Mauritánie. Silnice je již nová asfaltka, a tak se naše obavy z hlubokého písku naštěstí nenaplňují. Krajina u města Ayoun el Atrous je obklopena černými skalami a hlubokými údolími a silnice se touto tajemnou krajinou proplétá množstvím zatáček.

Cesta mezi Nemou a Nouakchottem spojuje šest největších a také jediných měst země s výjimkou Ataru a Nouakchottu. V poušti vane většinou západní vítr a cestu dlouhou 950 km nám tak zpříjemňuje vítr foukající do zad.

Mauretanie

Jen pár desítek kilometrů od Kiffy se krajina zase vrací ke svému stereotypu nekonečné pouště. Duny sahající až za obzor jsou výjimečně vystřídány trochou zeleně, když se blížíme do města - pouštní oázy.

V těchto několika městech je možné nakoupit bezin, vodu a chleba. Na cizince se tady pohlíží velmi špatně a při některých nepřátelských projevech Mauritánců nás až mrazí. Namířený samopal policie, mnohokrát ukazované gesto "budete podříznuti", nepříjemná obsluha v obchodech a požadavek na zaplacení za cokoli, třeba jen za ukázání správné cesty, se objevují až příliš často a na tuto zemi v nás nezanechávají příliš příjemnou vzpomínku.

Mauretanie u beduínského stanu

Zpátky domů

Projet Maroko by mělo být záležitostí několika dní, a tak se pouštíme do cesty přes Západní Saharu. Brzo ráno před Tan-Tanem nám ale ve 100km/h praská zadní ráfek a my po několika smycích končíme v poušti. Naštěstí jen s několika odřeninami, a tak se hned pouštíme do možné opravy. Ta je ale možná až v Agadiru vzdáleném 300 km.

Po dlouhém čekání se nám podařilo stopnout náklaďák, který nás tam vezme. Cena je stanovena na 50 eur a my vyjíždíme. 300 km jedeme 15 hodin a brzo ráno jsme ve městě. Najít opravnu není naštěstí velký problém, odpoledne máme svařené kolo a můžeme vyrazit dál. Protože je ale velmi šišaté, tak nemůžeme jet více než 80 km/h. Volíme tedy nejrychlejší cestu do Sebty po dálnicích. Cesta ubíhá velmi pomalu, ale i tak jsme druhý den večer na hranicích.

Nalodění se je otázkou chvilky a po noclehu u Gibraltaru je před námi jenom naložení motocyklů na přívěs a cesta autem domů. Po 6 týdnech a 20 000 km jsme zase doma, unavení, ale šťastní. Viděli jsme nádhernou a drsnou Afriku.


CESTOVATELSKÝ FESTIVAL V PRAZE


Autor článku RADOVAN JIRKŮ bude přednášet na Cestovatelském festivalu v Praze o svých zážitcích z cestování po západní Africe. Svou zajímavou projekci doplní mnoha barevnými snímky a osobními zkušenostmi s užitečnými tipy na cestu. Po projekci bude následovat diskuse s návštěvníky festivalu.

Kdy a kde:
15.-16. března 2008 • KD Ládví, Praha 8

Cestovatelský festival v kulturním domě Ládví v Praze 8 je tradiční setkání cestovatelů s šestiletou historií. Jedná se o největší cestovatelský festival v Praze zaměřený nejenom na exotiku, ale také na evropské destinace. Více o festivalu včetně nabitého programu: www.setkanicestovatelu.cz