14. červenec - svátek zábavy

Francouzi milují svátky. Ani ne tolik pro události s nimi spojené, ale pro možnost pobavit se. Zábava ve všech podobách, to je to hlavní, o co jde. Ne jinak vypadal letošní 14. červenec - národní svátek oslavující výročí pádu Bastilly. Nešlo sice o kulaté datum, lid strhl vězení v roce 1789, jenže rok 2000 má svou přitažlivost. Francie tak zažila největší oslavy v historii.

Slavit se začalo už třináctého večer. Nejen v Paříži, ale i mnoha dalších městech zaplavily  ulice a kavárny tisíce lidí. "Najít volné místo v nějakém podniku se prostě nedalo,"  prozradila česká studentka Kamila, která si přes léto v Paříži vydělává. Všude hraje hudba,  pije se a tančí. Každý s každým, známí s neznámými. "Všichni to strašně prožívají. Je hned  vidět, že to není žádný obyčejný den." Slaví se dlouho do noci. Paříž žije víc než kdykoliv  jindy. "Je to pro nás velký svátek,  Ale to všechno je velká práce lidí před dvěma sty lety,  byla to revoluce," svěřila se iGlobe Annie Hamamová z městečka Saint Michelle sur Oge.  Nepředstírá ale, že víc než historie ji zajímá hlavně zábava, kterou svátek přináší. "Lidé  všude tancují, v ulicích, v kavárnách. A to i ti, kteří se vůbec neznají. Líbí se mi, že se  tak lidé seznamují. A nemusí k tomu ani moc pít. Aspoň já si nechávám určitou míru  střízlivosti." V Café Daguerre poblíž Montparnasu je i přes den víc lidí než obvykle. "tak  to ale bývá o každém svátku. Co pro mě znamená osvobození Bastilly? Jsem v práci, jako obvykle! Ne, teď vážně, bylo to osvobození Paříže. Vive la revolution!" říká číšník.

14. červenec je ale přece jen státní svátek, a tomu je třeba dodat jistý rámec oficiality.  Tu už tradičně obstarává vojenská přehlídka na Champs Élysées. Z pod platanů přihlíží  přeplněné široké chodníky, jak po mnohaproudé nejslavnější ulici města pochodují vojáci a  projíždějí tanky od Vítězného oblouku až k náměstí Svornosti. V čele přehlídky projel v  otevřeném voze vrchní velitel armády prezident Jacques Chirac. Poprvé se akce zúčastnily i  jednotky z dalších zemí. Francie coby předsedající člen Evropské unie chtěla manifestovat  důraz, který klade na evropské spojeneství. "Byla to nádhera, Francouzi si s tím dali  hroznou práci a měli to výborně zorganizované," zhodnotila přehlídku Češka Kamila.

Všichni se nejvíc těšili na odpoledne, kdy po celé zemi vypukl gigantický piknik - Le  Incroyable Pique-nique čili Neuvěřitelný piknik. Akce symbolicky spojila sever a jih země,  proťala 337 měst, městeček i vesnic. V parcích se rozprostřely dlouhé stoly. V pařížské  Lucemburské zahradě se jedlo přímo z dlouhých ubrusů rozprostřených na trávnících.
Rodiny si donesly jídlo a pití v koších a zasedly k hostině. Odhaduje se, že u "největšího  stolu světa" piknikovaly tři až čtyři miliony Francouzů. Akci připravovanou dva roky jen  trochu pokazil déšť, který tu a tam pořádně pokropil bohaté tabule. Pařížský deník  Aujourd´hui en France to v sobotním vydání vyjádřil v titulku ke zpravodajství jasně: Piknik obětí neuvěřitelného počasí.

Závěr oslav patřil ohňostrojům, které rozzářily nebe nad stovkami měst. Největší show se  samozřejmě konala v Paříži. Po osmé policie uzavřela ulice podél Seiny. Už od devíti hodin  se lidé shromažďovali na pravém i levém břehu, snažili se obsadit nejlepší místa na mostech.  V deset hodin se Eiffelova věž rozblikala žárovkami. Davem, který pohltil i tisíce turistů,  projel první náboj vzrušení. "Klid, to je každý den v deset hodin," poznamenává Kamila.  Ulice, z nichž je jen aspoň trochu vidět obloha nad Seinou, se plní k prasknutí. Co minutu  třaskne bouchací kulička nebo vylítne malá rachejtle. "To je tady od včerejška, všichni si  to koupili," říká Kamila. Pyrotechnika vybuchuje přímo uprostřed lidí, ale nikdo se netváří  pohoršeně. Je přece svátek, a to je zábava! Půl jedenáctá, zamračené nebe už halí město do  tmy a pořád se čeká. V jedenáct, na vteřinu přesně, zhasíná Eiffelovo dílo. Tentokrát je  vzrušení na místě. Od Trocadera začínají nad řeku vylítávat první rachejtle. Lidé na levém  břehu, kteří stojí dál od řeky, nemají takový výhled a tlačí přední řady k řece. Vše se ale  děje v naprostém v klidu. Lidé ochotně postupují. Na nebi se střídají barvy a tvary světel.  Barvené květy ohně jako by chtěly dav pohltit. Rozkvétá jeden za druhým. Diváci úžasle  vyrážejí jen citoslovce. Úůůůůůů! Teď padá zlatý déšť, vodopád jisker. Úůůů! Pak přicházejí  modré, červené, zelené, fialové kruhy. Jeden za druhým se objevují na obloze a vzájemně se  prostupují, jako by chtěly vytvořit olympijský symbol. Po půl hodině přichází závěr. Nebe se  mění v malířskou paletu, rachejtle vylétají jedna za druhou. Velký závěr největšího  gigantického ohňostroje. Lidé se pomalu rozcházejí. Ne domů, ale do kaváren. Je 14.  červenec.

Francouzi svátkem žili, potomek laoských přistěhovalců, číšník vyhlášené kavárny Chao Ba na  Pigalle zůstal klidný. "Je to svátek Francouzů, ti se z něj můžou zbláznit. Já jsem dneska v  práci. 14. červenec neslavím, nic mi neříká. A když jsou tyhle velké oslavy a já mám volno,  vypadnu ven z Paříže."

Francouzské vlajky visí 14. července po celém centru Paříže.