Když člověk uslyší slova Rakousko a Zugspitze, možná sebou cukne při vzpomínce na přísného zeměpisáře ze základní školy: Cože, není Zugspitze náhodou nejvyšší hora Německa?
Nepletete se, je. Vrchol je skutečně německý, ovšem svahy na její slunečné straně už leží v Rakousku. Proto také nepotřebujete dálniční známku. Většinu cesty absolvujete po německé dálnici. My jsme se vydali prozkoumat, co nabízejí střediska Ehrwald a Lermoos, které do tyrolské Zugspitzareny společně s dalšími šesti obcemi patří.
Očima lyžaře pohodáře
Z centra alpské vesničky Ehrwald je to na nejbližší vleky pár kroků, s malými dětmi by člověk nemusel nikam daleko. Pro ty, kdo se chtějí pořádně svézt na dlouhých sjezdovkách s “manšestrovými” proužky od rolby, je ovšem lepší vydat se na Ehrwalder Alm. Z centra obce jsou to ke kabinové lanovce zhruba dva kilometry. Klopýtat takový kus cesty v lyžácích by byl bláznivý masochismus. Pod lanovkou je velké neplacené parkoviště a dojet se tam dá i skibusem, který je pro hosty střediska zdarma.
Lokalita nabízí 17 kilometrů lehčích modrých sjezdovek, 7 kilometrů červených a jednu černou – ta je dlouhá 2 km. Celkově se dá říci, že na Ehrwalder Alm najdete krásně upravené tratě, na kterých se snadno orientuje, protože jsou většinou jasně vymezené lesními průseky. Pohodové rodinné lyžování.
Svítání u rakouského lyžařského střediska Ehrwald. Na pláni mezi Ehrwaldem a Lermoosem bylo tou dobou asi -12 stupňů Celsia.
Plání u Ehrwaldu protéká několik menších potůčků. Tam, kam míří linie potoka na snímku, začíná golfové hřiště. U něj najdete i velice dobrou restauraci Golfino (polévka stojí kolem 4 eur, hlavní jídlo 15 - 20 eur).
Pohledem pokročilejšího
Z Lermoosu vedou lanovky na Grubigstein. U nástupní stanice je opět velké neplacené parkoviště. Lyžaři, kteří se nechají vyvézt až nahoru na Grubighütte, vystoupají do nadmořské výšky 2050 metrů (o tisíc metrů výše, než je nástupní stanice). Na Grubigsteinu čeká přes 25 km sjezdovek (modré 10,8 km, červené 12,6 km, černá 1,9 km).
Už z poměru modrých a červených tras je patrné, že si zde více užijí zdatnější lyžaři.
Ve vyšších polohách je už jen občasný nízký porost, což dobrému lyžaři poskytuje více možností pro volbu trasy, ale začátečníkům to naopak plete hlavu. A pak už jen trochu zoufale lapají po dechu, když omylem sjedou z modré na prudkou a boulovatou červenou.
Samozřejmě, v obou střediscích jsou na svazích horské chaty, kde si můžete dát třeba báječný vývar s játrovým knedlíčkem velikosti statné pěsti nebo si lehnout si do lehátka opalovat se, pokud tedy zrovna není mlha nebo vánice.
Odpolední pohled na Sonnenspitze.
Sjezdovka na Grubigsteinu
Zrakem sněžného muže
Nadšeným lyžařům to musí připadat krajně nepochopitelné, ale občas se najde odpadlík, který nechce být pořád jenom na svahu. Může se místo toho vydat třeba na dokonale upravené běžkařské trati (110 km). Ale... ano, máte pravdu, jsou to zase lyže a to ho asi nezláká.
Takže je tu ještě 60 kilometrů cest pro zimní pěší turistiku s nádhernými výhledy na horské štíty. A nebo relax v saunách, lázních či kavárnách.
Více fotografií |
Úžasným zážitkem může být i výlet na sněžnicích do neposkvrněné přírody. „Smí se na nich v podstatě všude,“ vysvětluje místní průvodkyně Regina. Ale berte ji s rezervou.
Vyzkoušeli jsme to. Naši skupinu Regina ohodnotila jako fyzicky zdatnější a vydala se do složitějšího terénu. Mě poslala, abych ostatním našlápnul stopu přes zasněžené koryto (zřejmě vyschlého) potoka. Po pár krocích jsem se propadl do jámy jako lapený yetti.
Nezkontroloval jsem si předem, jak je sníh pevný v místě, kam šlapu (což jsem měl) a zabořil se až po pás. Moderní plastová sněžnice, která má vázání, mi i s nohou zajela pod kmen padlého stromu a vzpříčila se tak, že jsem ji nemohl vyndat.
Napřed jsem hrabal rukama v závěji v ryze psím stylu, abych končetinu uvolnil. Marně. Pak jsem se snažil převalit na bok a sněžnici pootočit. Vyprošťovací manévr se povedl až po sérii pohybů připomínajících převalování vorvaně, přičemž ve sněhu vznikl kráter, za který by se nemusela stydět leckterá sopka. Stát se to bez instruktora nablízku, byl bych asi dost nervózní. Jinak je to ale nenamáhavý, příjemný pohyb nádhernou neposkvrněnou přírodou.
Pohled z vyhlídkové plošiny na vrcholu Zugspitze.
Záblesk šílenství v očích sáňkaře
Rakušané jsou zvláštní národ. Sjezdovky byly na konci ledna poloprázdné (špička sezony je až v únoru a březnu). S jedinou výjimkou – při nočním sáňkování se sjezdovka Erwhalder Alm zaplnila sáňkaři. Když u lanovky vidíte šedesátiletého elegána se sáněmi Mercedes, ze kterých okatě koukají kousky karbonové konstrukce, uvědomíte si, že tady něco nehraje. Zvláště když ten dobrý muž skryje šediny v černé helmě s akční kamerou GoPro.
Saně si můžete vypůjčit u lanovky. Sjet na nich sjezdovku s několika docela prudkými zatáčkami je zážitek, který by si možná některé klidnější povahy rády nechaly ujít.
Jenže pokud byste si chtěli užít večeři na horské chatě na horním konci lanovky, přidat nějaký ten šnaps, zajódlovat si s místním harmonikářem a odejít až o zavíračce, museli byste vzít sáňky na milost. Tou dobou už totiž kabinová lanovka dolů nejede. Tak nějak se počítá s tím, že dolů posvištíte na rohačkách. A pozor - místní jezdí ďábelsky rychle.
Lermoos. Najít ve vesnici pohled na hory, který by nerušily všudypřítomné penziony, bylo docela složité.
Výlet na sněžnicích se vyplatí vyzkoušet. Jsou z plastu, mají vázání, dole jsou protiskluzové hřeby a kovový drapák.
Pohledem fotografa
První pocit? Nic moc. Hustě zastavěné vesničky se spoustu moderních penzionů, které ruší pohled na horská panoramata. Jenže pak vyjde měsíc, nad vesnicí se rozzáří bílý štít Wettersteinu a vy se při první obhlídce terénu začnete vztekat, proč jste si nevzali stativ.
Další den za úsvitu, který vás zastihne na pláni mezi Ehrwaldem a Lermoosem, už víte, jak jste se v prvním dojmu mýlili. Nad plání se povaluje přízemní mlha, je minus dvanáct a sluneční paprsky začínají zlatě obarvovat špičky hor, jejichž stráně se ještě halí do modravého pološera. Úchvatné světelné divadlo se opakuje i za soumraku.
A doporučení na konec - pokud máte štěstí na počasí, vyplatí se před cestou zpátky ještě vyjet lanovkou na Zugspitze. Čekají tam nádherné výhledy. A možná zahlédnete i kamzíky.
Může se hoditCesta autem
Areál Ubytování Ceny skipasů Celodenní skipas (pro lyžařská střediska v Ehrwaldu a Lermoosu)
Top snow card na 3 dny (všechna střediska + lanovka na Zugspitze)
Lyže
Sněžnice
Večerní sáňkování
|
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
