Zpátky v Bulharsku

Ještě pár kroků vysokou travou a před očima se otevře malá písečná pláž, sevřená skalnatým pobřežím. Nikde nikdo, jen poblíž se v poledním slunci pase osel. Po počátečních rozpacích se nechá pohladit a sežvýká nabízený bodlák. Ospalý klid naruší občas křik racků, kteří si na útesy přiletí odpočinout a hned se zase přidají jako doprovod k rybářským lodím, pomalu se sunoucím po obzoru. I tak může vypadat dovolená u moře v Bulharsku, pokud se ovšem člověk vydá místo do letovisek typu Albeny či Zlatých písků více na jih, směrem k turecké hranici.

Až do roku 1989 bylo Bulharsko pro české turisty jednou z mála možností, jak strávit dovolenou u moře. Na černomořské pobřeží mířila každý rok v sezoně záplava Čechoslováků, železnice vypravovaly speciální vlaky, v kempech vznikaly české kolonie, vybavené někdy i vlastní polní kuchyní. Dnes, o dvanáct let později, je všechno jinak.

Terasa jedné z mnoha hotelových restaurací ve Zlatých píscích je sice večer plná cizinců, čeština se však neozývá od žádného stolu. Číšník roznáší šopský salát, snad nejčastěji objednávané jídlo, a ke každému staví na stůl skleničku rakije. "Salát a rakije patří dohromady, stejně jako třeba v Čechách vepřové se zelím a pivo," usmívá se Sonja Krachunova z cestovní kanceláře Tanchev. O českých zvycích ví své - o československé turisty se začala starat řadu let před pádem komunismu. "Jen do Zlatých písků jich přijíždělo ročně na deset tisíc," vzpomíná. Mluví slušnou češtinou, přesto se omlouvá za špatnou výslovnost. Česky teď totiž mluví méně než dřív.

Po pádu železné opony se zájem Čechů obrátil k zemím, do nichž dříve nemohli, a Bulharsko bylo téměř zapomenuto Albena, Zlaté písky, Sluneční pobřeží. Mezi českými turisty nejznámější bulharská letoviska. Historie ani jednoho z nich nesahá dále než do padesátých let dvacátého století. Široké písečné pláže se táhnou podél moře bez přerušení po několik kilometrů.

 

V sezoně se zde pod nekonečnými řadami slunečníků opékají tisícihlavé davy. Masový příliv turistů udělal z těchto míst továrny na rekreaci. "Mami, mami, krab," jásá nadšeně německá holčička a její křik přivolává kromě matky i většinu dětí v doslechu. Je to událost, najít na pláži v Albeně živé známky mořského života se nepodaří každému. "Doufám, že si děti nebudou myslet, že hlavním obyvatelem pobřeží je Mickey Mouse," pochechtává se mladík, který z lehátka sleduje častou plážovou scénu - nadšené dítě umluvilo rodiče a právě se fotografuje s figurantem v kostýmu populárního myšáka.

Přímořská romantika se na pláže nejznámějších letovisek vrací v noci. "Počkejte, až se setmí, a uvidíte, jak měsíc maluje po moři cestičku," slibuje Sonja Krachunova pro suchozemce nevšední zážitek. A skutečně, jen padne tma, rozlije se po mořské hladině pruh stříbrných paprsků směřujících po zvlněné hladině od břehu až do nekonečna. Člověk by skoro věřil, že by po tak jasné cestě mohl vyrazit na procházku do noci. "Ještě hezčí je pozorovat, když z moře vychází slunce," tvrdí průvodkyně. Dobu do svítání je prý nejlépe přečkat v baru. A když budou ráno mraky? Nevadí, noční podniky mají otevřeno denně a jednou se ranní sluníčko určitě předvede v plné kráse.

Návštěva bulharského jihu potěší turisty, kteří nechtějí strávit dovolenou v areálech hotelových komplexů a před sterilními letovisky a dávají přednost místům, která ještě naplno nepoznamenal turistický průmysl. Místa jako Lozenec či Kiten se sice rovněž objevují v běžné nabídce cestovních kanceláří, od letovisek se však liší k nepoznání. Spíš než o malá města jde o velké vesnice, kde ani v hlavní sezoně nepřeváží turisté nad domácími. Méně diskoték a podobných lákadel vyvažují kromě klidu zejména divočejší a panenštější přírodou. Podél silnic, které jsou mimochodem ve větší části země v nepříliš dobrém stavu, se volně pasou koně, ovce, kozy či osli. Skalnaté pobřeží ukrývá nespočet malých pláží.

Zatímco v Albeně je událostí nález živého kraba, na jihu občas udivení cizinci najdou po koupání u svých věcí želvu. "Žijí tu volně. Někteří turisté se je občas snaží odvézt domů, ale většinou mají problémy na letišti," říká Grigor Mihaylov z cestovní kanceláře Balkan Tour 2000. Oblíbenou atrakcí jsou prý projížďky na loďce mezi skalami po řece Ropotamo, kam někteří turisté chodí občas lovit raky. Zatímco Mihaylov upozorňuje na přírodní zvláštnosti a krásy jižního pobřeží, jako na potvrzení jeho slov se nad silnicí přenese velký exotický pták. "Několik kilometrů odtud je rezervace, mezi její nejvzácnější obyvatele patří pelikáni," vysvětlí jakoby mimochodem, ale v jeho hlase je slyšet hrdost bulharského patriota.

Kvalita hotelových služeb, která je ve velkých letoviscích většinou srovnatelná například s Mallorkou či Španělskem, je i na jižním pobřeží na standardní úrovni. Jen místo velkých hotelů pro stovky hostů jsou zde spíše rodinné hotýlky. Na turisty čeká důvěrnější atmosféra a většinou i mimořádně vlídná péče. Spokojenost rekreantů bývá zárukou obživy často pro celou rodinu. "Hostům musím nabídnout lepší úroveň obsluhy a nižší ceny, než mají velké hotely. A prostředí a péči, která je blíž duši obyčejného člověka," říká bývalý tiskař a poté jeden z prvních soukromých hoteliérů na jižním pobřeží Stefan Stefanov.

První hotel otevřel v Lozenci před sedmi lety a druhý letos v červnu. Personál v obou tvoří hlavně jeho příbuzní. A ještě něco upoutá návštěvníky, kteří mají možnost srovnávat například mezi severnější Albenou a jižnějším Sozopolem ve prospěch jihu mluví výrazně nižší ceny. "Kdepak, to je moc," mává rukama rázná prodavačka v malé sozopolské prodejně smíšeného zboží a odmítá dvě leva za dvě lahve minerálky. V přepočtu jde zhruba o dvě marky, a právě takovou cenu si za stejné zboží účtují obchodníci v Albeně. V Sozopolu však stačí polovina. Podobná scénka se odehrává při pronájmu slunečníku na pláži - zatímco v Albeně zaplatí turisté tři leva za den, na malých "vesnických" plážích jižně od Sozopolu to může být jen třetina.

 To však neznamená, že by v letoviscích bylo draho. Vzhledem k tomu, že průměrná mzda se v Bulharsku pohybuje kolem dvou set padesáti leva, jde o zemi, která je i pro běžné české turisty mimořádně cenově výhodná. Přesto se samozřejmě i v Bulharsku dají utratit velké peníze. "Často u nás bydlí například zahraniční vládní delegace," chlubí se Plamen Karadžov, ředitel hotelu Arbanassi Palace, který vznikl z bývalé vládní rezidence v kopcích u Velkého Tarnova. Obklopeni luxusem vyvedeným v mramoru a masivním dřevu, zaplatí návštěvníci za noc dvě stě dolarů. Moře je sice vzdáleno dvě stě kilometrů vzdušnou čarou, zato má hotel vlastní přistávací plochu pro vrtulníky.

Ani když počasí náhodou nepřeje koupání a slunění na pláži, není na černomořském pobřeží důvod k nudě. "Když budeme mít štěstí, uvidíme delfíny," slibuje průvodce Kiril Kirov před výletem na mys Kaliakra, vzdálený jen asi třicet kilometrů od Albeny. Totéž zřejmě svým svěřencům slíbili i další průvodci - desítky lidí upřeně sledují z osmdesátimetrových útesů mořskou hladinu a snaží se zahlédnout slibované mořské savce. Mají smůlu. "Je před bouřkou, moře je neklidné a delfíni se bojí ke břehu," nabízí Kirov okamžitě vysvětlení.

Jako odškodnění zařizuje pro svůj hlouček večeři ve stylové restauraci ve skalní jeskyni. Při živé hudbě a dobrém vínu turisté rychle přestávají přemýšlet nad tím, zda skupina před nimi delfíny skutečně viděla. Cestou na mys se ostatně zastavili v Balčiku, kde se na pětatřiceti hektarech rozkládá bývalé letní sídlo rumunské královny Marie. To bylo na rozdíl od delfínů spolehlivě na svém místě a nechalo se i vyfotografovat.

Ze Slunečného pobřeží stojí za to vydat se na výlet do tři kilometry vzdáleného Nesebaru. Ve starobylém městečku, založeném ve 13. století, najdete na čtyřicet kostelů, ohlodaných v různé míře zubem času. Pod zbytky hradeb si na mořském břehu můžete koupit malé sušené nebo solené ryby či se jen procházet úzkými uličkami mezi patrovými domky z kamene a dřeva a těšit se ze stínu, který poskytují i v parných dnech.

Asi málokdo z turistů, kteří přijedou do Bulharska na klasickou letní dovolenou, se bude chtít trmácet od moře několik set kilometrů do vnitrozemí, aby se prošel po bulharských horách. Škoda. Stačí jen projet po dálnici mezi Plovidem a Sofií a pohled na pohoří Rila musí nadchnout každého, komu nejsou lhostejné skalní štíty vystupující do výše bezmála tří kilometrů, pokryté sněhem i v době, kdy se v moři dá již dávno koupat. Ukrývají také množství horských jezer. "Uvažujeme o tom, že příští rok vypravíme kombinované čtrnáctidenní zájezdy, kdy jeden týden stráví klienti v horách a druhý u moře," říká Jaroslava Popovová z cestovní kanceláře Čedok. Zatím taková nabídka v katalozích většiny tuzemských kanceláři chybí.

Po vlně nezájmu zejména v první polovině devadesátých let se nyní začínají do Bulharska vracet čeští turisté. "Ročně jich přijede asi čtyřicet tisíc," konstatuje Anelie Genova z bulharského ministerstva pro ekonomiku. Co vede Čechy k návratu do dříve oblíbených míst? Moře, příroda i památky tu byly neustále. Oproti dřívějšku se však výrazně zlepšil rozsah i kvalita služeb. "Na černomořském pobřeží najdou turisté totéž, co třeba ve Středomoří, ale vyjde je to levněji," vyzdvihuje přednosti bulharské dovolené Sonja Kratchunova. Dnes je to možná ještě trochu nadsázka, ale za rok za dva, až i poslední zprivatizované hotely a služby projdou rekonstrukcí a modernizací, může být Bulharsko vážným konkurentem pro ostatní vyhlášené dovolenkové cíle.


MŮŽE SE HODIT

Kolik to stojí?

Osmidenní letecký zájezd se snídaní, objednaný "na poslední chvíli", lze v hlavní letní sezoně s trochou štěstí pořídit již zhruba od jedenácti a půl tisíce korun. U zájezdů zamluvených s větším časovým předstihem je cena samozřejmě vyšší a roste rovněž v závislosti na délce pobytu či předplacených službách. Cena zpáteční letenky s ČSA se například v srpnu a září pohybuje kolem deseti tisíc korun.

Na co si dát pozor

Při příletu do Bulharska vám do pasu vloží tzv. statistickou kartu, do níž vám v penzionu nebo v hotelu potvrdí, že jste u nich bydleli. Ztráta karty může znamenat nepříjemné dohadování s úředníky při odletu. Oproti tuzemsku je v Bulharsku hodinový časový posun směrem vpřed je-li tedy v Praze poledne, je v Sofii již jedna hodina. Při cestování autem po méně významných silnicích ve vnitrozemí a v horách se nevyplatí spoléhat na to, že u benzinové čerpací stanice koupíte například pití nebo jídlo - řada čerpadel nabízí skutečně jen benzin a motorové oleje. Ve velkých městech a podél dálnic jsou již ovšem samozřejmostí benzinové stanice s běžným sortimentem občerstvení a dalšího zboží.

Jak se tam dostat

Z ruzyňského letiště v Praze létá denně (s výjimkou úterý) linka Českých aerolinií do Sofie. Jiné přímé spoje do Bulharska ČSA neprovozují. Cestovní kanceláře vozí své klienty charterovými lety do Varny a Burgasu. Možná je i cesta vlastním automobilem, je však zdlouhavá a při jízdě přes Rumunsko hrozí navíc problémy s úředníky na hranicích - mnozí turisté již udělali nepříjemnou zkušenost s rumunskými policisty, kteří za průjezd požadovali "soukromý" poplatek v dolarech.