Zpod dřevěných vrat vytéká potůček vody a křižuje asfaltovou cestičku. Moc návštěvníků tudy nechodí. Většinou se tísní na vyhlídkovém můstku nad bazénem lachtanů nebo s očima na skle pozorují tučňáky v jejich pavilonu. "Jen pojďte dál," mávne ošetřovatelka Šárka Fedorová rukou. Má v ní mrtvého sledě. Lachtaní mládě Berta se učí samo žrát a okousaná ryba je výsledek. Opodál leží hadice. Až Berta zmizí uvnitř, čeká ošetřovatelky mytí jejího venkovního bazénku.
Tučňáky znají jménem
Předtím je nutné nakrmit tučňáky. Každý sežere půl kila solených ryb denně. Ošetřovatelky je krmí rukou do zobáku, protože pak mají přehled, kolik toho který sežere. Šárka sedí na bobku a tučňáci se kolem ní rozvážně kývají. Ryby polykají bravurně, jenom jednomu jich asi pět upadne, než se mu podaří jednu pozřít. Všech dvaatřicet tučňáků ošetřovatelky znají jménem.
Na první pohled stejné ptáky rozeznávají podle šedých teček na bílé hrudi a na břiše. "Když si nejsme jisté, jdeme se podívat do fotodokumentace, ale většinou je poznáme," směje se druhá ošetřovatelka Míša Severinová. V jedné z umělých jeskyněk žije dvouměsíční mládě. Před vchodem hlídkuje jeho tatínek, takže Šárka ho musí chytit za zobák a za zadní nohy a odstrčit a až pak může vytáhnout malého tučňáka. Ten se dívá vyděšeně. Nemá ještě hladké tělo, vypadá jako šedivý chomáč. Ostatní tučňáci zatím ozobávají Šárce kraťasy od stejnokroje.
Lachtani užívají siestu. Samec Gaston se rozvaluje na kraji bazénu, samice Nulinka, Bára a Myška líně plavou. Mají za sebou cvičení pro návštěvníky, velice oblíbenou atrakci. "To víte, někdy mají náladu, někdy ne. My je nemůžeme ke cvičení nutit. Za odměnu dostanou rybu, ale i když neposlouchají, musíme je pak stejně dokrmit," vysvětluje Míša Severinová.
Lachtani tráví většinu dne ve venkovním bazénu se sladkou vodou. Zvlášť v létě jim však nedělá dobře přímé slunce. Přestávají vidět a nakapat kapky do očí si nechá jenom Gaston. Pokud začnou mít problémy s očima, musí do bazénku se slanou vodou uvnitř pavilonu. Ta jim dělá dobře. "Lachtani jsou nejaktivnější přes den. V noci spí," vysvětlují ošetřovatelky.
Džungle nad Prahou
"Upozorňujeme návštěvníky, že zoologická zahrada zavírá v šest hodin," zachraptí místní rozhlas deset minut před šestou. "Ježíšmarjá, už za deset minut zavírám slony," chytí se za hlavu zoolog Pavel Brandl a vystřelí směrem ke sloninci. Většina zvířat se zavírá uvnitř pavilonů. Jenom v létě, když jsou hodně teplé noci, zůstávají třeba i sloni venku.
Ošetřovatelé zkontrolují, jestli mají jejich svěřenci všechno, co budou v noci potřebovat, a odcházejí. Zůstává jen ostraha. Každou hodinu vychází jeden ze dvou strážců na obchůzku. Když se setmí, musí si připadat jako v opravdové džungli. V noci je v zoo ticho, které sem tam naruší skřeky a vytí nočních zvířat. Ale hlavně: pokud nesvítí měsíc, je tma jako v ranci. Málokdo si toho ve dne všimne, ale v celé zoo není jediná pouliční lampa. "Pro koho taky? Zvířata je nepotřebují, světlo by je rušilo. Takhle se cítí jako ve volné přírodě," říká jeden z členů ostrahy Karel Baboš.
Noční hlídač musí znát každý trčící kořen či větev, každou díru v chodníku. Jinak by se přerazil. Má sice u pasu baterku, ale tu může použít jen výjimečně. Aby neplašil ty, které hlídá. "Tak to je buď psoun, nebo nějaká kočka," ukazuje do křoví, kde se něco mihlo. A takových buď a nebo je pro nezkušeného víc: za ohradou to je buď bizon, nebo kus skály, na stromě sedí živý pták, nebo jen model vyřezaný ze dřeva. "Slyšíte to ťapání?" Skutečně - někdo za obrysem mříže chodí. "To je tygr ussurijský. On takhle občas mašíruje kolem bazénku ve svém výběhu. No řekněte, poštěstí se normálním návštěvníkům, aby ho slyšeli?"
kočka, nebo zloděj?
Hlídač zahradu projde několikrát za noc. Šidit se nedá, protože po trase jsou rozmístěny speciální čipy, na kterých se musí hlásit. Nadřízený si ráno může nechat z počítače vyjet záznamy z jednotlivých stanovišť i s vyraženými časy. A co mají vlastně hlídači uhlídat? Zvířata se zatím nikdo ukrást nepokoušel. Zato stánky s občerstvením zloděje lákají. Plot kolem zahrady nevyhlíží nijak nepřekonatelně... Ale domy a pavilony pod kontrolou jsou.
Pokud se do nich někdo nezvaný dostane, dozvědí se o tom nejdřív lidé z dispečinku v centru Prahy. Tam se jim na maketě zoo rozsvítí kontrolka. "Mažte do obory, někdo se asi dostal do kiosku!" volají pak vysílačkou hlídačům. Ten z dvojice, který je nejblíž, vyrazí. Samozřejmě bez baterky, aby zloděje nevyplašil. Pokud jde o něco vážnějšího, volá se pro ozbrojenou posilu. Občas spustí alarm některá z desítek, možná i stovek koček, jež se volně pohybují. "Někdy se kvůli nim naběháme," ukazuje Karel Baboš na kočku, která se k němu přidala. "Má ustřižený kousek ucha? Ne? Tak ta není místní, ta se sem přistěhovala bez dovolení. Ty naše mají kousek ucha pryč. Abychom je poznali..."
V zahradě jako doma
"Je to bezva, ale má to i nevýhody - vlastně z práce neodcházím skoro nikdy," směje se doktor Roman Vodička, veterinář, který bydlí přímo v zahradě. Kromě toho, že má na starosti zdravotní stav všech zvířat, odpovídá i za veterinární oddělení, do kterého patří například karanténa. Je připraven skoro na všechno. Zvířata, přestože se narodila v zajetí, nepřestávají být divoká. "Nejjednodušší je dávat léky do žrádla, ale některá zvířata to poznají a vyplivnou je. Mláďatům koně Przewalského jsme zkoušeli dávat medikamenty do vydlabaného jablka. Jablko sežrala, léky vyplivla," vzpomíná veterinář.
Někdy přichází na řadu foukačka s uspávacími injekcemi nebo narkotizační puška. Doktorovi se už několikrát podařilo trefit zvíře třeba do ucha nebo do ocasu. A co slintavka a kulhavka? Pokud trvalo nebezpečí, zachovávala zoo nařízení Státní veterinární správy, takže i její návštěvníci procházeli přes dezinfekční rohože. "Tyto choroby nám komplikují život neustále.
Například Čína nebo Jihoafrická republika jsou země s trvalou nákazou, proto se z nich nemohou vozit žádná zvířata," říká Roman Vodička. Dovoz zvířat z volné přírody je problém. Chovy v zoo se bez oživení genového fondu neobejdou, ale peníze a ochránci zvířat tomu moc nepřejí. Přesto se i pražské zoologické zahradě čas od času podaří takový přírůstek získat. Nyní je v karanténě párek vzácných medojedů z Tanzánie, kteří se v Praze zatím nechovali.
Zvířecí Alcron
Do zoo se pomalu vrací život krátce po rozednění. Jako první ožívá kuchyně. Z velkých hrnců s rýží stoupá pára, vejce natvrdo se chladí pod vodou a kuchařka staví na čistou podlahu třicet kovových kbelíků. Do ticha se ozývají jen probuzená bažantnice a skřeky pávů. Jogurt pro ptáky, strouhaná mrkev a jablka pro prasata a rýže pro antilopy. Stříbrná miska syrového masa pro medvědy. Sledě a makrely pro lachtany. Další rýže pro slony. Co jí rosomák? To už ví Anna Fišerová za třicet let, co v zoologické zahradě pracuje, naprosto přesně. Do kbelíku mu naskládá vajíčka, rýži, mleté vařené maso a navrch přihodí hroudu umletého syrového hovězího.
Na to, aby uvařila celé zoologické, má denně dvě hodiny. Přesto pracuje rozvážně a klidně. "Dávky jídla neurčujeme my, ale chovatelé. Ti také připravují speciality rovnou v pavilonech. Ne, špatně po našem jídle ještě žádnému zvířeti nebylo. Nanejvýš jsme museli gorilám a orangutanům přestat sladit čaj a dávat pudinky, protože moc tloustli," říká a do obrovského kruhového kráječe hází zahnědlé mrkve. Vzápětí je ostré nože promění v jasně oranžové stroužky. Místností zavoní čerstvá šťáva.
Její kolegyně ve vedlejší místnosti proplachuje proudem z hadice dřevěnou přenosku s další vařenou rýží. Denně jí zvířata snědí dvacet kilogramů. K tomu skoro metrák a půl ovoce a zeleniny a tři sta padesát kilogramů masa. Znamená to přibližně jednu a půl krávy. "Zvířata v zahradě jedí jenom hovězí - je nejlevnější," vysvětluje řezník, který bourá maso z půlek na hácích. Velké šelmy dostávají maso i s kostí, nespočet dalších zvířat vykostěné. Na velké kuchyňské váze leží žebra se zbytky syrového masa. Několikrát týdně je dostávají orlosupi, kteří je obírají. Teď si na nich pochutnává malá sýkorka, která přiletěla otevřeným větracím otvorem. V osm hodin před hospodářskou budovou, v níž je kuchyně, zastavují dodávky.
Do okamžiku, než vstoupí do zoo první návštěvníci, zbývá hodina. Do té doby se musí vše rozvézt, pak už auta do zahrady nesmějí. Většina ze zaměstnanců se proto pohybuje kopcovitým terénem na kolech nebo pěšky.
Ranní túra
V sedm hodin přichází zoolog Pavel Brandl. Převlékne se do stejnokroje barvy khaki, jejž mají zaměstnanci povinný, vyzvedne si hlášení ošetřovatelů z předchozího dne a letmo je prohlédne. Okamžitě má přehled, co se v jeho rajonu, který kromě ptáků a kopytníků zahrnuje všechna ostatní zvířata, předchozí den dělo. Pak sedne na kolo a vydá se na pravidelnou objížďku pavilonů. Začíná u slonů. Tenhle největší pavilon připomíná protiatomový kryt. "Já mu říkám tanker," upřesňuje ošetřovatel Jan Janošek. Nekonečná betonová chodba s železnými traverzami se stáčí podél bazénků s hrochy a najednou se otevře průhled do sloní stáje. Obrovská zvířata musí být připoutána řetězy - ne kvůli bezpečnosti návštěvníků, ale vlastní.
Pavilon je starý, ve světě se už sloni nepřivazují. Za velkou výhru však ošetřovatelé považují elektrické vytápění, které je sice strašně drahé, ale udržuje slonům teplotu, kterou potřebují. Hned po příchodu halekají na slony jejich jmény: "Sabiii, Shaktiii, Kadirooo," a ti jim odpovídají. Mají radost, brzy bude snídaně. Pavilon je rozpálený a teplo ještě zvýrazňuje odér sloního trusu. Chovatelé ho nabírají na lopaty v půl osmé. Pak rozvezou seno. Sloni ho ohmatávají choboty a stočené v kroužku si je podávají do tlamy. Do žlabu dostávají ještě jádro, směs mačkaného ovsa a granulátu.
S frkáním pohupují hlavami a třepou ušima. Jejich stáje je nutné vystříkat vodou, takže sloni musí ven. S dvěma samicemi, Sabi a Gulab, nejsou problémy. "Daha," křikne ošetřovatel Jan Janošek, což znamená v sinhálštině Jdi dopředu, a samice poslechnou. Divokého sloního býka Kadiru však musí ven vystrčit hydraulické dveře o tlaku šedesáti atmosfér. Sinhálské povely mahutů se používají zčásti z tradice a zčásti z praktických důvodů - pokud by sloni rozuměli českým povelům a návštěvníci je na ně pokřikovali celý den, asi by je to otrávilo. Svůj ranní čaj dostane ve sloninci i Pavel Brandl. Stačí mu hrnek, zatímco sloni sežerou deset kilo jádra a vypijí až dvě stě litrů vody.
Se slony nebývají problémy, proto zoolog sedne na kolo a pokračuje po trase: želvy - lvi - kozorozi - vlci - tygři - lední medvědi. Nejdéle se zdrží u hyen čabrakových... Je jich moc a perou se mezi sebou. jedné z nich musel doktor Vodička před časem amputovat poraněný prst, taková to byla rvačka.
K šelmám se neleze
Medvědice Pú dostala extra porci ryb. Je to ta, kterou čeká cesta do zoologické zahrady v Rize. Musí odjet, aby se její partner, medvěd Ali, mohl pářit s jinou medvědicí. Pokud je ve výběhu Pú, nemá Ali o nikoho jiného zájem a Pú medvíďata neodchová. "Alíčku, Ali, ona ti odjela, viď," laská se s ním slovy chovatelka v pavilonu ledních medvědů. Ali čichá na obě strany a vypadá to, že hledá Pú.
Prostrčit k němu ruku a pohladit ho po čumáku však ošetřovatelka nesmí. "K medvědům se vůbec nechodí. I když žijí v zajetí, ponechali si charakter šelmy a vlézt do výběhu je vlastně totéž jako mu nabídnout večeři. Určitě by vás potrhali nebo sežrali," říká chovatelka a kontroluje, zda jsou klece dobře zavřené. Mříže pro medvědy se nesmějí otevírat jen v jednom směru a mají kvůli šikovnosti a síle medvědích tlap pojistky.
Medvědice je v přepravce a Pavel Brandl ujíždí na pravidelnou poradu u náměstka. Tentokrát se nemusí prodírat davy návštěvníků. Všední den je na rozdíl od neděle klidný. "Tak kam půjdeme?" ptá se u výběhu slonů malá holčička s mašlí. "Na tučňáky a na lachtany, prosííím," mává barevným prospektem.
 Hříbě koně Převalského - díky stádu těchto koní, které ve volné přírodě už nežijí, je Zoo Praha známa v odborných kruzích |
 |
 |
 |
