Čochtan

Čochtan - Čochtan na prknech vancouverského divadla. | foto: Michael Maria KLIMES

Znovuzrozený Čochtan

Zdálo se, že po poslední repríze Restituce vodníka Čochtana v Torontě v květnu letošního roku, se nad hrou Pavla Krále hladina uzavře. Nebylo jediného z herců, který by nelitoval, že se Čochtan již na scéně neobjeví. Něco málo přes třicet lidí, počítaje v to i techniky a další dobrovolníky např. u propagace a později u pokladen, bylo v tomto díle angažováno, a každý z nich se bez výjimky s Čochtanem loučil velice těžce.

A přece přišla ještě jedna možnost: nabídnout tuto hru s krásnými písněmi, melodiemi, slušnou choreografií a poměrně vyváženými hereckými výkony sesterskému Divadlu Za rohem ve Vancouveru, které v listopadu 1989 hostovalo v Torontě, a jak pamětníci potvrdili, přijeli s hrou profesionálně nastudovanou. Takže něco jako výzva. Takže následovalo telefonování, rezervace místenek v letadle a oprašování textu, neboť vancouverští činovníci potvrdili naše zařazení do programu na 21. října.

Vzhledem k tomu, že téměř všichni jsme zaměstnaní, znamenalo to vzít do slova a do písmene Vancouver hákem, na otočku. Přiletět v pátek v noci (tam mají o tři hodiny méně nežli u nás), v sobotu ráno připravit scénu, v poledne sjížděčku, odpoledne první a večer druhé představení. A tak se také stalo. Vancouverští pracovali perfektně, rozebrali si nás na letišti (dalo to pořádně zabrat Hanko Lynnová, Jitko Růžičková a další, že?), zabydleli nás v soukromí u dobrovolníků, kteří zároveň museli obětovat svůj čas a jezdit s námi sem a tam, jak divadlo potřebovalo.

Setkání s dobrovolníky, kteří si nás rozebrali do svých domovů, aniž nás předtím kdy viděli, byl pro nás zážitek. To, že k nám byli milí a trpěliví, to by se dalo od hostitelů očekávat. Ale že byli dokonce připraveni na všechny eventuality s nespočetnými improvizacemi včetně obhlídky Vancouverem, to prostě už nikdo z hostujících nečekal.

Již v sobotu v devět ráno stál Vladimír Bezruč na jevišti, aby připravil scénu, za dvě hodiny přibyli náš režisér Pavel Král  a s ním vancouverský režisér dr. Josef Skála, a vše se dalo do pohybu: osvětlení scény, její ozvučení, rozložení mikrofonů, světla na horizont a na hlavní postavy, zabydlení se v šatnách ap. Herci se přišli v jednu a oceňovali, jak je všechno perfektní. A ono skutečně bylo. Včetně kávičky, donatů (amerických koblihů) a o přestávce mezi představeními nechyběla oblíbená pizza.

Sál vyprodán

Odpoledního představení se zúčastnilo na 150 diváků, večerní bylo naprosto vyprodané (kapacita hlediště je 250 sedadel), na deset lidí bylo na čekačce, jestli se náhodou něco neuvolní, protože ani židle jako přístavky nestačily. A diváci reagovali i tam, kde se Toronští nechytali. Obecenstvo bylo úžasné: pozorné, vnímavé, oceňovalo potleskem na otevřené scéně výkony pěvců, tanečníků či herců, a závěrečnou oponu jsme nemohli ani zavřít… Poslední repríza za hranicemi Ontária v Britské Columbii se skutečně vydařila. Domů jsme se vypravili v neděli na noc a mnozí z nás stihli jít v pondělí ještě i do práce.


Také hrají pro Čechoslováky

Ale to není to hlavní, oč tady šlo. To hlavní je konstatování faktu, že ve Vancouveru má československá komunita divadlo a že hraje pro všechny Čecho-Slováky a se všemi Čecho-Slováky, jak přinese zájem. V tomto směru se obě divadla – torontské Nové a vancouverské Divadlo Za rohem absolutně shodují.  Stejně jako Nové divadlo nevlastní svoji scénu a také hned tak brzy nebude. “Chce to mít peníze, i když by se snad poměrně brzy vrátily, protože o pronájem divadel je všeobecně velký zájem,” podotýká v improvizované diskuzi na toto téma příležitostně, při chvilce oddechu s cigaretou na nádvoří, Nora Linhartová, která momentálně režijně pracuje na komedii Dívčí válka od Františka Ringo Čecha v úpravě Vladimíra Cíchy, …”který chce text slovo od slova přesně, navíc je veršovaný, umíte si to představit…?” 

Premiéra tohoto titulu se připravuje na čtvrtek 30. listopadu a reprízy na pátek a sobotu vždy večer, hlásá letáček, který jeden z ochotníků vždy vyrábí za dva volňásky. Milovníkům Nového divadla jsou informativní divadelní bulletiny zasílány zdarma poštou domů. “Tak takového dobrovolníka my nemáme a stojí nás to pěkné peníze,” ozval se někdo z torontského Nového, a ostatní dodali, že hodně peněz pohltí hlavně příprava scény. To zase Divadlo Za rohem má vynikajícího scénografa, který vykouzlí i sebenáročnější scénu za pár “šupů”, protože jednak to umí a jednak umí využít materiálu kolem sebe - třeba kartonových krabic.

Např. pařez a studnu z onoho Divotvorného hrnce uzvedly na scéně vancouverského divadla křehké ruce útlé mladé ženy, zatímco doma na ně nestačili ani dva udatní chlapi. Vladimír Bezruč se jmenuje ten šikovný člověk, co si poradí i s tím nejzáludnějším nápadem režiséra domácího divadla. Nové divadlo si za dobu svého trvání vybudovalo poměrně široký trvalý divácký okruh, takže si může dovolit předplatné. Na čtyřech představeních (zahrnuta premiéra) jednoho ze tří titulů sezóny přijde na 900-1000 diváků, Divadlo Za rohem předplatné nemá,  a na třech představeních (s premiérou) jednoho titulu ze dvou v sezóně uvítá na 300-350 návštěvníků. Zato ale hraje v dobře zařízeném divadle i s odposlechem v šatnách (mohou si také pronajmout moderní komorní scénu o kapacitě zhruba 100 sedadel, která má vysoce moderní technické vybavení); Nové divadlo se musí spokojit se sálem s nejnutnějším technickým vybavením divadla v ústavu pro duševně nemocné, protože kvalitnější by pohltilo nesrovnatelně vyšší finanční částku. Ale ať je to jakkoliv, ať už má to či ono  divadlo takové či onaké podmínky, oba příklady dokumentují, že  když se najdou lidé, kteří opravdu chtějí “něco” dělat, tak si vždy poradí.


Technické zázemí

Nejčastěji herci hrají v  James Cowan Theatre, které je součástí areálu Shadbolt Centre for Arts (v němž mají svoje prostory tanečníci, hudebníci, malíři, divadelníci aj. druhu umění nejen v tzv. work shopech- dílnách, ale pořádají tam i vlastní výstavy, pořady, vystoupení apod.), a náleží pod správu vancouverské městské čtvrti Burnaby. Jeho provoz je pod dohledem unie (odborů), takže veškeré pokyny a změny se filtrují skrze “unionisty”, včetně přesné doby zahájení, ukončení představení i zahájení a ukončení přestávky i provozu občerstvení, kteréžto nemohou divadelníci zadat jako u nás české firmě, ale tomu, koho si určí unie, včetně technického provozu. Na adresu této organizace lze říci jen to nejlepší, spolupráce byla bezvadná a všechno klaplo bez problému, byli ochotní a sami měli zájem na tom, aby se po všech stránkách hostujícímu divadlu vyhovělo.

Originalita režiséra souboru

“V současné době máme zhruba tak dvacet lidí, které můžeme hned postavit na scénu, ale všech členů 50,” uvedl v improvizované besedě v úzkém kruhu vancouverský režisér MUDr. Josef Skála, jehož osobnost by sama o sobě stála za více než povšimnutí. Tak alespoň velice stručně: ač absolvent Univerzity Karlovy, stal se jejím hostujícím profesorem. Spolupráce začala zhruba v roce1990, a to na téma transplantace konstní dřeně u dětské rakoviny. “Připravil jsem výzkumné programy v Motolské nemocnici, pak jsem přijel na celý rok a dávali jsme vše dohromady. Program začal fungovat  roku 1993 a od té doby jsme stačili odtransplantovat na padesát dětí… vracel jsem se, pracoval a také trochu učil, a měl jsem výsledky, a tak jsem se stal hostujícím profesorem…”

Studoval sice i na jiných univerzitách, doktorád věd má na vancouverské, ale udělením titulu profesorem hospitem se mu, jak skromně dodává, splnil jeho sen, protože se pořád považuje za graduenta UK. Na 75. výročí vancouverské univerzity vybírali ze všech pětasedmdesáti ročníků (zhruba 250 000 absolventů) pětasedmdesát abiturientů, aby je uvedli v Síni slávy. Jednalo se o ty, kteří se zasloužili o dobré jméno univerzity. A jak dodal MUDr. Josef Skála, mezi vybranými byli dva normální lidé: jedna herečka a já. Nějak mi v první chvíli nedošlo, že jsem také její absolventem, protože “moje alma mater je přece Karlova univerzita…” Životní dráha  dr. Skály je velice zajímavá, dost možná, že se k němu ještě někdy vrátíme. Mj. tento režisér doslova miluje na scéně různé experimenty, rád vyhledává neochozené cestičky a nová pojetí třeba i klasických her. Nejraději vyhledává něco úplně nového, originálního, progresívního, neokoukaného a rád diváky šokuje svou režisérskou vynalézavostí. A co víc, rád se postaví i na scénu, aby si tu a tam některou ze zajímavých a náročných rolí zahrál sám. (Za shlédnutí stojí Havlova Audience anebo poslech Švejka, kterého namluvil v angličtině pro rádio CBC –ale to je na okraj. Jo a taky rád maluje. Obrazy.)

Takže se na repertoáru objevuje vedle Zdravého nemocného třeba Klímovo Hromobití anebo  katastrofická groteska A. Goldflama Tzv. sci-fi.
Divadlo Za rohem ve Vancouveru má na svém kontě pětadvacet let tvůrčí aktivity, torontské Nové dvaatřicet. Bez nadsázky můžeme obě divadelní tělesa považovat za světové unikáty: hrají v emigraci v českém a slovenském jazyce. Tedy v jazyce Čechů a Slováků, kteří ještě donedávna sdíleli společnou vlast, a nikomu to zde nepřijde ani trochu divné a ani trochu cizí.

(Takže, příští hostování, jak se dnes jeví, bude ve Washingtonu, kde bude Nové divadlo uvádět Daňkovu komorní inscenaci Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo, jejíž premiéru Torontští shlédli v pátek 10 listopadu. Ale do 17. března se může hodně věcí změnit. )


Z ontárijského Bramptonu srdečně své čtenáře zdraví a krásné podzimní dny přejí Věra a Petr Kohoutovi . Chcete-li nám psát: petrvera@home.com