Všeobecně se uznává, že pod označením klimatická změna si nelze představit pouhé oteplování. To nepochybně probíhá a v souvislosti s ním se dočítáme například o tání ledovců, ohrožení tamních živočichů a podobně.
Závažné je však to, že nejde o jakousi plíživou změnu, ale že oteplení provázejí extrémní výkyvy počasí, velká sucha, abnormální srážky, orkány nebo tornáda a podobně.
Za velmi názorné příklady takového ohrožení můžeme považovat naposledy abnormální sucho v roce 2003 u nás nebo nedávné katastrofální postižení lesů v Tatrách. Škody větrem, námrazou či těžkým sněhem (tzv. živelní) se objevují v našich lesích rovněž, a to s menšími výkyvy téměř každoročně. To lze považovat také za daň, kterou platí výnosové lesní hospodaření za rozsáhlé uplatnění smrku na stanovištích, kde se nikdy přirozeně nevyskytoval.
V posledních desetiletích jsou však tyto škody stále větší. Zatímco například v roce 1967 bylo zpracováno 5,5 milionu metrů krychlových dřeva vývratů, v roce 1976 to bylo 5,9 milionu, v roce 1985 celkem 7,5 milionu, v roce 1990 téměř 8,5 milionu a po relativním útlumu v následujících letech došlo opět k nárůstu v roce 2003 - a to na 6,0 milionu metrů krychlových. Tím bylo patrně nastartováno další období zvýšeného ohrožení lesa, jak lze soudit z dosud nesumarizovaných údajů minulého roku.
Nemoci lesů
Uhynutí stromů, ať již způsobené zmíněnými vlivy počasí (živelní kalamity), v důsledku napadení hmyzem (převážně kůrovci), vlivem sucha (vlivy ostatní) či vlivem imisí (exhalační těžba), však obvykle předchází dlouhodobé komplexní působení řady takzvaných predispozičních faktorů.
Použijeme-li příměru a představíme si nastartování a vývoj nemoci u člověka, pak také u rostlin je zdraví (nemoc) dáno jednak zděděnými vlastnostmi a věkem, jednak také působením vnějšího prostředí.
U nich se uplatňují zejména půdní vlastnosti, srážky a zásobení vodou, teplota a její extrémní výkyvy, vliv exhalací a také bohaté spektrum mikroorganismů a zejména hmyzu. Tato skupina fytofágů pak většinou oslabené (nemocné) stromy usmrcuje a v některých případech se podílí přímo na rozpadu lesa.
Stromy bez listí
Ztráta vitality v důsledku výše popsaných vlivů se u dřevin projevuje nejdříve jako úbytek jehličí nebo listí (defoliace). U jehličnanů, které každý rok přirůstají o výhon a současně si ponechávají ještě několik předchozích ročníků jehličí, dochází k předčasnému opadu starších ročníků. Každý rok opadající listnaté dřeviny oproti tomu v korunách prosýchají a netvoří pupeny.
Defoliace se v Evropě sleduje již od roku 1986, a to v rámci Mezinárodního kooperativního programu Evropské hospodářské komise při OSN (ICP Forests) pozemními šetřeními. Kromě toho také pomocí snímkování ze satelitu (od roku 1984), a proto lze s obavami sledovat, jak se zdravotní stav lesů také v tomto ohledu významně zhoršuje.
Podle pozemního výzkumu se do současné doby snížilo zastoupení zdravých jehličnatých lesů z padesáti procent v roce 1984 na současná pouhá tři procenta. U odolnějších listnatých dřevin kolísá podíl zdravých jedinců kolem dvaceti procent, avšak v suchých periodách se viditelně zhoršuje.
|
Kalamita již viditelně startuje a její další průběh závisí na tom, jak časté budou epizody sucha a jak bude klesat hladina spodní vody. Může se stát, že les bude rozvrácen najednou na velkých územích jako v Tatrách. |
Podle dálkového průzkumu klesl podíl zdravých jehličnanů ze sedmnácti procent (rok 1984) na současných pět procent, u listnáčů dokonce z dvanácti na pouhá dvě procenta.
Z průběhu sledovaných hodnot vyplývá zřetelné zhoršení zdravotních parametrů v suchých letech (období 1992 až 1994 a opět v současné době od roku 2000). Naopak v deštivých letech 1995 až 1997 se stav viditelně zlepšil. Varující je však celkový trend neustálého zhoršování defoliace a oslabení vitality dřevin, následně provázené houbovými chorobami a hmyzími škůdci, z nichž zvláště ti podkorní stromy rychle usmrcují.
Vliv imisí
Zhoršování zdravotního stavu lesa a rostoucí úhyn dřevin se často vysvětluje vlivem znečištění ovzduší. Nepochybně byly imise svého času, během šedesátých a sedmdesátých let, dominantním faktorem, který se při vysokých koncentracích podílel přímo na poškození dřevin a jejich hynutí. Pochopitelně i s účastí počasí a parazitických organismů.
V současné době už lze i takzvané kyselé deště hodnotit pouze jako vliv, který přispívá ke chřadnutí dřevin, zatímco řídícím faktorem se stalo hlavně sucho. Svědčí o tom závislost změn defoliace na počasí jak v průběhu let, tak s ohledem na teplotně-srážkové poměry na území státu.
Jak dál?
Úhyn a rozpad lesa, zvláště smrčin, lesů s borovicí a dubem, můžeme pozorovat již nyní na vysýchavých stanovištích v nížinách, pahorkatinách a zejména na střední, jižní a východní Moravě, ve středních a jižních Čechách. Kmeny stromů suchem praskají a jsou napadány dřevokaznými houbami, což dále zhoršuje zdravotní stav lesa. Dá se říci, že kalamita již viditelně startuje a její další průběh závisí na tom, jak časté budou epizody sucha a jak bude dále klesat hladina spodní vody.
Z trendu nárůstu škod se dá usuzovat na další prudké zvýšení a rozšíření škod také na území lesů středních poloh a posléze i v horských oblastech. Může však také dojít k obdobné situaci jako v Tatrách a les bude rozvrácen na velkých územích jednorázově.
Není sporu, že se les jako takový zachová i přes oteplení, podobně jako se udržel při různých výkyvech počasí v době poledové a později. Jde jen o to, zprůchodnit adaptační mechanismy pro populace jednotlivých druhů dřevin. Je třeba, aby se les více obnovoval přirozeně, pomocí semenáčů, neboť pouze z takových velkých souborů se mohou přirozeným výběrem prosadit jedinci odolnější také například vůči suchu. Pokud by byly v porostech přítomné plodící stromy původních druhů, pak by se takto mohly samovolně vytvořit i odolné směsi dřevin.
Problém je v tom, že lesní hospodářství jako odvětví využívající obnovitelné zdroje energie, a proto společnosti velmi prospěšné, musí udržitelně hospodařit, tzn. aspoň s minimálním ziskem. To bude stále obtížnější, protože výnosová dřevina - smrk - nebude mít s velkou pravděpodobností šanci se na většině území nižších poloh dožít mýtného věku.
Má-li zůstat přiměřený zisk, musí se snížit náklady na lesnické hospodaření. Na pasekách se musí nejprve odstranit nežádoucí nárůsty trav a keřů, pak vysadit sazenice, které se musí ochránit před zvěří pomocí několikaletých opakovaných nátěrů nebo oplocením. Výsadby se musí i dále ožínat, vylepšovat, nahrazovat uhynulé jedince, chránit před hmyzími škůdci nebo drobnými hlodavci. Právě zde platí obecná zásada - co je ekologické, je i ekonomické, neboť jak známo, příroda si počíná velmi úsporně a nemrhá energií.
Lesy už nebude možné uměle zavlažovat, a proto je nutná změna způsobu hospodaření zprvu alespoň v nejvíce ohrožených oblastech. Před státním podnikem Lesy České republiky stojí velký úkol. Diskuse o způsobech řešení sice na přelomu tisíciletí začala, vládou ČR byl dokonce přijat závazný dokument Národní lesnický program (13. 1. 2003), ale zdá se, že tím byla energie na řešení vyčerpána. A tak problém dále pomalu doutná pod povrchem a nebere se vážně. Příčiny ve zhoršování zdravotního stavu lesa se hledají všude možně a nevěří se, že oteplení již nastalo a že bude nabírat na síle. Chybí odborná diskuse, větší pozornost ze strany ministerstva zemědělství a zejména Lesů České republiky a pochopitelně alespoň náznak řešení.
Ing. Radomír Mrkva je emeritním profesorem ochrany lesa a myslivosti na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně
 NEMOCNÉ LESY. Stav lesů se významně zhoršuje. Podíl zdravých jehličnanů klesl podle pozemních pozorování z 50 procent v roce 1984 na současná pouhá tři procenta. U odolnějších listnatých dřevin je to kolem 20 procent, avšak v suchých periodách se situace viditelně zhoršuje. |
