Cesta do prvního výškového tábora po ledovci Lhotse Shar

Cesta do prvního výškového tábora vede po ledovci Lhotse Shar. Na fotografii Kalda a Alice. | foto: Vladimír Smrž / MountainSki, iDNES.cz

Zklamání: konec těsně pod vrcholem!

  • 10
Expedice se 13. října přiblížila ke zdolání vrcholu. K překvapení všech účastníci zjišťují, že stěna hory není vhodná pro skialpinisty, ale pouze pro horolezce. Zklamaná výprava se z výšky 6100 metrů vrací do základního tábora.

Co všechno předcházelo...

Při vstávání v C2 již o páté ráno Vladimír protestuje, že takhle nekřesťansky brzo vůbec není nutné vstávat, když je již všechno připravené a sbalené, nakonec se ale při odchodu v půl osmé čekalo na něj, na loudu.
Po odchodu z C2 bylo nejdříve nutné překonat kolmý skalní práh, který trojice slanila po fixních lanech dolů na rozbitý ledovec.

Součástí přístupu na ledovec byla lanovka, kterou postavili Láďa s Vladimírem již dřív, a která sloužila k přepravě batohů (cituji: "sviní těžkých" - odtud dál v textu používaný odborný expediční název pro batoh naložený na vrchol) a lyží dolů ze skalního prahu na sníh.

"Pak jsme prošli ohromnou lavinovou dráhou, která byla v horní části uzavřená pravidelně se lámajícími mnohametrovými séraky, hrozícími každou chvíli vypadnout. Snažili jsme se v tomhle úseku zrychlit krok i dech, ale moc už to nešlo," vzpomínají Vladimír, Láďa a Alice.

Následoval traverz skrz stará lavinová pole a pak výstup po již dříve připravených fixech. Těchto 250 výškových metrů se skládá ze soustavy strmých, až kolmých výšvihů, traverzů a trhlin.

"A jsme na konci fixů," pokračuje Alice. "Láďa shodil batoh a  nalezl do dalšího kolmého ledu, k jeho "neskrývané radosti" rozděleného příčnou trhlinou, a chystal se zajistit další úsek, na který již dříve nezbyla fixní lana."
Pak úplně došla fixní lana (kluci jich tu celkem vymotali 1300 metrů) a dál tedy trojice pokračovala volně, bez možnosti jištění.

"Stoupáme po strmém rozbitém svahu, až Láďa dolézá na horizont. Pak slyším už jen nadávky. Supíme za ním, nadávky houstnou, naše čelisti klesají," vypráví Alice.
"Pak  traverzujeme asi 30 m do boku na ledovou vyvýšeninu. Po jejím zdolání máme jasno. Pohled vpravo, vpřed i vlevo dává tušit, že jsme ty svině težký táhli zbytečně. Před námi se přes celou šířku stěny otevřela 2 až 5 metrů široká trhlina, končící někde v černé, nedozírné hloubce. Co teď?" Láďa pokračuje: "Z tohoto místa se nám naskytl nový pohled na stěnu na ty její partie, které nám dosud byly skryty. Stěna byla rozervaná nesčetnými podélnými i přič trhlinami, nad nimiž viseli ohromné ledové séraky.

Uvědomili jsme si, že tahle stěna není vhodná pro skialpinisty a lehký alpský styl, ale je určená pro horolezce, kteří by všechny tyhle překážky museli zdolat tradičním expedičním stylem s žebříky, fixními lany, výškovými nosiči a za budování postupových výškových táborů a ne jako my, kteří jsme chtěli stěnu zdolat alpsky, se zaměřením na sjezd na lyžích."

Po asi hodinové diskusi se pomalu smiřujeme se skutečností a obracíme se zpět do C2. Láďa se slzou v oku nostalgicky zapichuje poslední trasírku v nejvyšší dosažené výšce asi 6100 metrů.

Expedice skončila!

Děkujeme moc všem, kteří nám drželi pěsti, našim rodinám, kamarádům i všem těm neznámým nakloněným duším. Vaše pozdravy a vzkazy nám dělaly velikou radost, ne vždy jsme byli schopní odpovědět, pokusíme se to napravit alespoň zpětně, jak se dostaneme k internetu. Na závěr zdravíme slečnu Čáchovou, ale výš už to nešlo.
Robin, Vladimír, Láďa, Kalda, Alice, Libor, Luboš a Jana

P.S. Během dneška přišli do BC naši další tři trekující kamarádi Milan, Martin a Honza.

Závěrem...

Tento den jsme zbourali C2. "S dvojnásobnými sviněmi jsme otestovali kvalitu fixů při sestupu do C1," zdůrazňují namáhavost sestupu se vším horolezeckým a skialpinistickým materiálem na zádech všichni, kdo se vraceli z C2. Návrat do BC jsme večer všichni společně oslavili perníkovým dortem a whiskou.

Perník Niru pekl v jednom ze širších a větších hrnců, který měl posazený v jiném obrovském hrnci na rozžhavených kamenech položených na dně tohoto obrovitého hrnce - trouby. To vše sedělo na kerosinovém vařiči. Jak se peče český perník mu z obalu přeložila Jana, která mu při pečení nesměle asistovala. Těsto, kam jsme přidali med, strouhanou čokoládu a vlašské ořechy, míchal Robin. Výsledek byl moc dobrý.
Bylo nás na perníkový dort 11 (8 českých + 2 nepálští členové expedice + Honza, jediný trekař, který neutekl dolů do údolí)

Tohle je poslední zpráva, kterou vám jsme schopní poslat. Asi víte, že nemůžem nabíjet notebooka, naposled jsme měli baterii nabitou na 48%, ale v téhle zimě se baterie hodně rychle vybíjí, takže nám to vystačí asi jen na jedno poslání a stažení dat. Z BC budeme odcházet 18.10., z Lukly máme letenky na 25.10., domů (přesněji do Frankfurtu) letíme z KTM 29.10. odpoledne s Bimanem.


Napsáno 13. října



Témata: KTM, PEAK38