Na svatého Vulkána
V osudné poledne 24. srpna došlo k jednomu z nevětších sopečných výbuchů ve známých dějinách. Krutou ironií na ten den připadly v římském kalendáři Vulkanálie, svátky římského boha ohně, sídlícího pod činnými sopkami...
Příliš pozdě Římané pochopili, jak osudné bylo podceňovat drobné otřesy země a výrony plynů, které výbuchu předcházely. Ale nelze se jim nijak zvlášť divit. Také moderní vulkanologové přesně rozumí fatální erupci Vesuvu teprve nějakých dvacet let. Hodně jim pomohl například výbuch hory Svaté Heleny, k němuž došlo v roce 1980 v severní části Kaskádového pohoří v americkém státě Washington.
Podle britského spisovatele a autora thrilleru Pompeje Roberta Harrise není vyloučeno, že Pompejané byli vůbec prvními lidmi na světě, kteří zaslechli ránu při překonání nadzvukové bariéry.
Sloup popela, kamení a pemzy totiž vystřelil na nebesa rychlostí 1 400 kilometrů v hodině a dosáhl až do výše 32 kilometrů. Vulkán vychrlil v této fázi materiál tempem 150 tisíc tun za sekundu. Jakmile dosáhl sloup do stratosféry, začal jej vítr hnát jihojihovýchodním směrem, přímo nad Pompeje.
Sodoma Gomora
Za třicet minut od první exploze začal Pompeje zasypávat déšť pemzy o velikosti přibližně pingpongových míčků. Do ulic za hodinu napadalo 15 centimetrů popela a sopečné drti. Byla naprostá tma, ohlušující dunění, duše Pompejanů svírala hrůza. Pemza ale nebyla životu nebezpečná. Je lehoučká a ve vodě pluje. Dosud se dalo dýchat.
První známky skutečné zkázy se přihlásily až na konci temného odpoledne, někdy kolem páté nebo šesté hodiny. Pod vahou spadu začaly praskat střechy. Hynuli první lidé, kteří hledali bezpečí v uzavřených domech, v kruhu rodiny. Jeden z obyvatel židovské čtvrti stačil před smrtí naškrábat na zeď nápis "Sodoma, Gomora".
V sedm večer bylo v ulicích jeden a půl metru popela. Sopečná činnost trvala po celou noc a bílé kousky pemzy nahradily šedé, protože Vesuv začal chrlit hlubší vrstvy magmatu.
"V této fázi nastává kritický okamžik, protože sopka chrlí magma příliš rychle. Hrozí zhroucení magmatické komory," vysvětluje vulkanolog Peter Francis.
Laicky řečeno, horké plyny, které chrlily magma už dvacet hodin, byly stlačeny vahou vyvrženého materiálu zpět. Našly si proto jinou cestu. Z boku hory vyrazila pyroklastická vlna, shluk přehřátých plynů, popela a kamenů, jejíž teplota se odhaduje na 350 stupňů Celsia. Rychlostí hurikánu mířila k Pompejím.
Tam bylo tou dobou okolo osmé hodiny ranní. Na střechách domů se nacházely asi dva tisíce lidí, z nichž někteří nejspíš podruhé fatálně podcenili nebezpečí a vrátili se do města zachránit své majetky.
Poslední věc, kterou v životě zahlédli, byl pruh světla jasný jako slunce a řítící se na ně po okraji hory. Pyroklastická vlna udeřila ze severní strany a městem prošla za půl minuty. Pro tisíce obyvatel před ní nebylo úniku.
Jak vypadala zkáza Pompejí, zmapoval nově unikátní dokument BBC, který vychází v úterý 15. července v MF DNES.
Chcete vědět více?
Jak zanikly Pompeje? Přečtěte si celý článek s překvapivými detaily v úterní MF DNES a kupte si unikátní snímek na DVD.
