Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Skromní a nezdolní. Fascinující život lidí ve vietnamských horách

aktualizováno 
Na seznámení s tímto koutem Asie jsem si vyhradil celý měsíc, z toho dva týdny jsem hodlal strávit ve společnosti kamaráda. Jirka žije ve Vietnamu nějaký ten pátek a díky jeho džípu, znalosti jazyka a osobním kontaktům se mi podaří navštívit místa, která jsou pro obyčejného turistu jak technicky, tak sociálně naprosto nedostupná.

Stařenu osvětlují šlehající plameny a kouř z ohniště volně stoupá střechou ven. | foto: Dan Tramplerpro iDNES.cz

Hory severního Vietnamu jsou vytvarované do špičatých homolí, kolem kterých se takřka neustále prohánějí mračna připomínající svatozář ze šlehačky. Tyhle nádherné hory jsou domovem velkého počtu etnických menšin a první, na co by se měl Evropou zhýčkaný návštěvník připravit, je kulturní šok. Chudoba mne přenáší o několik století zpět, vše se řídí jednoduchými pravidly přírody a lidského soužití.

Bez rodiny nejste nic

Podstatou všeho je rodina, která tvoří základní kámen života horských vesnic. Bez rodiny není nikoho, kdo by se o jednotlivce v nouzi postaral. Vdova bez příbuzných je odsouzena k živoření, rozvod je sebevražda.

Hory severního Vietnamu mají krásný tvar špičatých homolí.
Drobotina je nošena na zádech nebo jen tak v rukou.

Dětí nemůžete mít mnoho, protože uživit velkou rodinu stojí velké úsilí. Na druhou stranu nemůžete zůstat zcela bez nich, protože na sklonku života potřebujete někoho, kdo by se o vás postaral. Kočárky se nevedou, pleny se nepoužívají. Starší děti se starají o mladší, nosí je na zádech, rodiče pracují na polích.

Kolem polí se tady točí všechno. Ve slunci se lesknou jako vitráže v chrámových oknech a vypadají idylicky, geometricky přesně řezané stupně v kopcích zklidňují mysl. Ovšem pouze do okamžiku, než si uvědomím neskutečnou dřinu, která za touto fotogenickou scenérií stojí.

Každý kus země lze zúrodnit, nevyužitá půda tady prakticky není vidět. Terasy vyrvané ze svahů hor jsou mnohdy umístěny ve výškách, ve kterých si jakoukoli práci neumím představit. Jakým zázrakem se vesničané na srázech dokážou udržet a ještě přitom pracovat, ale nezkoumám. Začíná mi připadat, že jsou zkrátka nezdolní.

Nezdolní

Nezdolní

Živobytí zde lidem zajišťuje především pěstování rýže a kukuřice, kterou z části spotřebují a z části prodají. A především rýžová pole se musí pečlivě připravit. Po kolena ve vodě místní neúnavně kráčí za obrovitými buvoly a do úmoru připravují zem pro sadbu. Často tuto práci dělají ženy, ale pachuť, jako když jsem viděl ruské ženy podbíjet koleje, z toho necítím.

Vše, co tady lidé dělají, má smysl a řád, přidělená role je plněna s prostou samozřejmostí a bez pocitu ukřivděnosti. Jirka tvrdí, že slovo závist je pro tyto obyvatele hor neznámým pojmem a já nemám důvod mu nevěřit.

Hlavně mít boty na nohou

Případný vážný úraz je tady fatální. Do nejbližší nemocnice je to několik hodin jízdy autem, pokud by ovšem nějaké ve vesnicích bylo. Zraněný je odkázán na pomoc blízkých. Nemoc si tihle lidé nemohou dovolit, jednak je finančně ruinující, jednak by na poli chyběly dvě ruce.

Fotogalerie

„Drobná“ zranění jako zlomeniny se v podstatě neléčí. U jezera Ba Be jsem viděl rybáře, který měl jednu ruku jako ježka v kleci - každý prst mířil jiným směrem. Před lety mu zaseknutý vlasec obtočil dlaň, zpřetrhal šlachy, polámal prsty. Výsledkem takovýchto zranění bývají podivně srostlé kosti.

U silniční nehody si kolemjdoucí čapnou na paty a čekají, jak přetahovaná o život dopadne. Pokud zraněný dostal špatné karty a nepřežije, zují se mu boty, odloží na kraj cesty a o zbytek se postará rodina.

A když nějaká šance na přežití je, posadí ho mezi dva muže na motorku a jedou vyhledat pomoc. Bohové, kteří tady řídí životy, jim dělají doprovod.

Horká voda ke snídani

Vyrážíme s Jirkou kousek nad vesnici. Je ráno, lije jako z konve, tričko se lepí na tělo, z obočí mi prší. Dostáváme pozvání k návštěvě chalupy na samotě u cesty. Jde o typické zdejší stavení, kterému by se u nás dalo říkat dřevník. Kvůli velké vlhkosti není utěsněn, mezi trámy jsou i několikacentimetrové mezery, štíty sedlových střech jsou prázdné, proudění vzduchu je nezbytné. V zimě tak do obydlí sněží, v létě při poryvech větru prší.

Oblečení se neukládá dovnitř, nýbrž je rozvěšeno venku na provaze nataženém mezi stromy. Uvnitř je jediná místnost, v jednom rohu kuchyně sestávající pouze z ohniště, ve druhém spižírna plná kukuřičných palic, v dalším bydlí hostitel se ženou a malými dětmi, v posledním je lůžko pro tchyni, která obě vnoučata odrodila na tomto místě.

Rozbřesk přechází v ráno, vaří se snídaně, stařenu osvětlují šlehající plameny, kouř z ohniště volně stoupá střechou ven. Dvouleté děvčátko dostává misku oslazené horké vody, její roční bratr se plazí po udusané hliněné podlaze a baví se rozhazováním kukuřice.

Vše, co tady lidé dělají, má smysl a řád. Přidělená role je plněna s prostou samozřejmostí a bez pocitu ukřivděnosti.

Vše, co tady lidé dělají, má smysl a řád. Přidělená role je plněna s prostou samozřejmostí a bez pocitu ukřivděnosti.

Muž mi do dlaně vtiskne velkou sklenku domácí vodky. Nápoj je kvašený z rýže (někde z kukuřice) a silný asi jako portské, je však čirý a chutí se více blíží pálence. Některé domácnosti kořalku ochucují aromatickým dřevem, medem, bylinami nebo různými plazy či členovci. V zimě pijí tento nápoj i ženy.

Královský kouř

Po snídaní jdeme navštívit hlavu jedné z největších etnických menšin tady na severu – hmongského krále. Vcházíme průčelím do dvora, trochu mi to připomíná miniaturu statku ze Tří oříšků pro Popelku. Na první pohled to působí honosně, na druhý jako skanzen odsouzený k pomalému zániku.

Uvnitř je tma jako v karvinských dolech a osamělá žárovka skomírá podle aktuální nabídky energie. Než se rozkoukám, mám nalito. Přiťukneme si a král vytahuje dýmku v podobě půlmetrového kusu bambusu, který funguje podobně jako vodní dýmka. Debatujeme a chladný hutný kouř z čistého tabáku chutná skvěle.

A tam dole bydlím.
Na lodích rybáři i s rodinami bydlí. Přes noc loví, přes den úlovek prodají, nakoupí potřebné zboží a odpočívají před dalším vyplutím za obživou.

Sjíždíme do údolí a ještě v horách míjíme místní trh. Z okénka projíždějícího autobusu někdo zvrací, o kus dál míjíme opilce, který usnul na skútru uprostřed vozovky. Snad tady vydrží obutý, sandálů a bačkor kolem cest je totiž vidět hodně. A není se co divit, alespoň podle toho, jak Vietnamci řídí.

Řízení v protisměru je zcela přirozená součást dopravy, cestou k východnímu pobřeží však dostáváme pokutu dva miliony dongů (2400 Kč) za přejetí plné čáry. Policistům stačí ukázat na kterékoli z aut neustále porušující všechny myslitelné předpisy a mají vyděláno.

Tohle Evropan nepochopí

Při cestě z rybího trhu narazíme na nehodu kola s motorkou. Stařena na zemi je již zutá, chlap na zádech v agónii máchá rukou, lidé okolo na bobku sledují jeho životní zápas. Objedeme živé i mrtvé a po chvíli zastavujeme na pivo. Mlčky kouříme.

Z trhu přicházejí babky, tašky plné ryb. Usednou do stínu opodál, z hovoru vytušíme, že zemřel i on. Evropan zvyklý na to, že v případě nouze stiskne pár tlačítek na mobilu a zanedlouho je u něj záchranka, případně rovnou vrtulník, tohle nikdy nepochopí.

Nezdolné stáří

Nezdolné stáří

Přiťukli jsme si a muž vytahuje dýmku místního vzoru.

Přiťukli jsme si a muž vytahuje dýmku místního vzoru.

Ale co dělat v situaci, kdy je nemocnice desítky kilometrů daleko a pro přepravu je možné volit mezi motorkou a taxíkem? Bez balíku peněz a někoho, kdo bude o zraněného v nemocnici pečovat, podávat předepsané léky a převlékat postel, tam ani nemá smysl jezdit.

Přemýšlím a alespoň trochu začínám uspořádání v této zemi trochu rozumět. V Hanoji se s Jirkou rozcházíme a začínám plánovat svou další cestu. Rozkládám mapu a inspirován dadaisty náhodně zapichuji prst do papíru. Da Nang. Proč ne. Za milion dongů (1200 Kč) zařizuji lístek na vlak. Čeká mne 15 hodin na kolejích a tak jsem koupil měkké lehátko. Ale to už je na jiné povídání.

Autoři:




Nejčtenější

Tři šerpové vynesli na Sněžku v rámci tradiční Svatovavřinecké pouti tři...
Krkonoše jsou podle sčítačů navštěvovanější než americký Yellowstone

Krkonošský národní park v loňském roce navštívilo o milion lidí více než slavný americký Yellowstone, kam ročně přijedou čtyři miliony lidí. Ukázaly to...  celý článek

Zadělávané „malostranské“ dršťky se žampiony, šunkou a brambůrky
Dršťky jsou lahůdka na celém světě. Se sýrem, zázvorem i telátky

Legendární dršťková polévka podávaná snad ve všech nádražních restauracích Rakouska-Uherska sice zažívá pozvolný ústup ze slávy, ale ve světě platí dršťky...  celý článek

Nedaleko od ležícího Buddhy Shwethalyaung lze najít další sochu postavenou...
Mystická Barma: kde se víra vyvažuje zlatem a hadi mají svůj klášter

Na pagodu stojící na obřím viklanu lidé lepí plátky zlata, místo aby je kradli, a v klášteře uctívají pětimetrovou krajtu. V Barmě můžete narazit na legendy...  celý článek

Ilustrační snímek
Čínští turisté objevili Rusko. Hoteliéry trápí zvyky i otřesné chování

Stovky miliard rublů přinesou ročně Číňané ruskému turistickému průmyslu. Jejich chování však některým Rusům začíná vadit. Provozovatelé hotelů se musí...  celý článek

Ledové kry při ústí Trenckovy rokle
Utajený klenot Vysočiny. Ledové království rebelského barona Trencka

Jaro už, zdá se, klepe na dveře, v hlubokých stinných roklích však ledy tají pomalu. Přesvědčí vás o tom jedno z nejhezčích údolí na Vysočině, v němž se ukrývá...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.