Padaungové patří k etnické větvi kmene Červených Karenů, žijících hlavně ve státě Kayah na území Barmy (dnešního Myanmaru). Války mezi barmskými vládními vojsky a separatisty bojujícími za vytvoření nezávislého státu už od získání nezávislosti Barmy v roce 1948 však vyhnaly tisíce z nich za hranice do Thajska (současný počet všech Karenů v této zemi se odhaduje na 200 000). Padaungům thajská vláda vyhradila tři vesnice na severozápadě země, kde se mohli usídlit. Zakázala jim však cokoli pěstovat nebo kácet okolní lesy. Tím je odsoudila do role chudých uprchlíků, závislých pouze na ne příliš velkorysé vládní podpoře a darech humanitárních organizací. V poslední době k tomu přispívají příjmy z cestovního ruchu.
Turisté jsou dnes to jediné, na čem mohou utečenci sami vydělat. Většina z nich se dnes tedy zabývá tkaním tradičních barevných látek a výrobou kýčovitých suvenýrů, které pak vnucují thajským i zahraničním výletníkům za přemrštěné ceny. V každé vesnici se navíc platí vstupné 250 bahtů, které pak jejím obyvatelům úřady rozdělují nebo z nich financují různé opravy, popř. stavbu nových domků. Vypravil jsem se do Nai Soi, protože je od provinčního Mae Hong Son nejdál a nejhůře přístupná, takže ještě není takovou lidskou zoo jako ostatní dvě osady, kam dnes jezdí davy turistů s organizovanými zájezdy.
Padaungům se přezdívá "dlouhé krky" nebo také "žirafí ženy" kvůli bizarním ozdobám jejich příslušnic. Od útlého dětství si totiž krk, ruce i nohy obkládají mosaznými kroužky. S věkem jim rodiče přidávají další a větší kruhy, které jim pak opticky protahují krk až na 30 cm. Ve skutečnosti však dochází k deformování a stlačování klíčních kostí a žeber. Ma Nang, žena bydlící v bambusové chýši na okraji osady, mi dokonce ukazuje rentgenový snímek svého těla. Krk na něm nevypadá nijak neobyčejně dlouze, zato většina žeber je podivně sešikmených. Kruhy prý nosí od svých pěti let. Dnes je jí čtyřicet dva a zlatavý kov ze sebe ani jednou nesundala. Kolem krku má tmavé pohmožděniny, ale tvrdí, že ji nic nebolí. Váha mosazi, kterou na sobě žena po celý život vláčí, někdy dosahuje až 22 kg.
O původu tohoto podivného zvyku existuje spousta dohadů. Jedna teorie říká, že Paungové chtěli, aby jejich ženy vypadaly tak zvláštně, že by k sobě nepřitahovaly muže z jiných kmenů. Jiná domněnka má zato, že kruhy se původně vyráběly z roztaveného zlata - rodinného majetku. Když byly muži mimo vesnici, nikdo tak jejich zlato nemohl ukrást (tedy bez toho, že by nebohé ženštině usekl hlavu). Říká se také, že pokud chtěl muž svou manželku potrestat za nějaký těžký přečin, např. za nevěru, kruhy jí sundal. Léta nezatěžované krční svaly pak zpravidla neudržely váhu hlavy a zlomily jí vaz.
Vesnice leží v malém údolí, ze všech stran obklopena hustou džunglí. V několika nuzných chatrčích žije celkem třicet čtyři "žiraf", z toho je asi polovina malých děvčat. Mužů tady moc nevidím. Osadu rozděluje zkalená říčka. Na jejím druhém břehu žijí příslušníci dalšího, méně početného kmene tzv. "dlouhých uší." Jejich ženy zdobí své boltce kovovými a mosaznými kruhovými náušnicemi. Mají jich na sobě navěšeno tolik, že jim délku uší protáhly až na ramena. K tomu si často ještě kolena a lýtka ovazují jakýmisi obručemi z rákosu nebo kůže.
Tyto ženy žijí ještě v chudších podmínkách než jejich sousedé Padaungové. Na rozdíl od dlouhokrkých se totiž vůbec neživí cestovním ruchem. Z nějakého důvodu si od nich nekoupíte ani předražený pohled. Jsou také daleko méně komunikativní, uvidíte spíše smutné, vyhaslé pohledy. Těžko říct, jestli jsou ve svém "propůjčeném" domově šťastní, faktem však je, že zde mají daleko větší šanci na přežití než ve své rodné Barmě.
 |
