Automobilka Avtovaz se potýká se stále hlubšími problémy: Lady nejdou na odbyt. Do města Togliatti v Samarské oblasti, kde obří továrna od začátku 70. let sídlí, se vypravila zpravodajka Radiožurnálu Lenka Kabrhelová. Jak zjistila, finanční krize místní obyvatele rozhodně nešetří. "Žigulíkem" se ale stále svezete a dokonce v něm můžete i přespat.
Hotel Žiguli stojí na hlavním náměstí sedmisettisícového Togliatti a na první pohled toho se jmenovcem na čtyřech kolech nemá moc společného. Na ten druhý, v tomto případě ale spíše poslech, už je jasněji. Zvuk obstarožního výtahu vás rozhodně nenechá na pochybách.
Zdviž, která má i po rekonstrukci zjevně svá nejlepší léta za sebou, vás spolehlivě zaveze do minulosti, kde se osud obou "žigulíků" – hotelu i auta - protíná:
"Hotel se začal stavět v šedesátých letech společně s prvními domy ve městě, aby měli kde bydlet cizinci, kteří sem přijížděli stavět Avtovaz," vysvětluje mi vedoucí sedmipatrového hotelu Věra Zamyckaja.
A zároveň hrdě dodává: "Hotel byl vlastně první ‚žigulík‘! Své jméno dostal dávno předtím, než proslulé auto spatřilo světlo montážní linky!" hrdě prohlašuje. A odkud se tedy název vzal?
Hotel Žiguli
Žiguli jako Žigulevské hory
"Tak tohle jsou Žigulevské hory," ukazuje rukou ke zvlněnému obzoru padesátník Vladimir Lebeděv. "A té vodní ploše, co je pod námi, říkáme ‚Žigulevské moře‘," dodává.
Řeka Volha, na jejímž břehu sovětští budovatelé Togliatti postavili, se tu rozlévá do šířky několika kilometrů. Obrovská vodní plocha, pokrytá stále ještě pevným ledem, působí při západu slunce skutečně poeticky. A zjevně je místem, kam chodí zdejší lidé zapomenout na poněkud bezútěšné řady paneláků rozeseté podél rovnoběžných ulic města, jež bývalo sovětským vzorem.
Na krásu místní přírody poukazuje i sociolog Sergej Djačkov. Jak ale hořce dodává, i ona musela budovatelskému úsilí padesátých let ustoupit.
"V místech, kde teď jsme, v Togliatti, dřív nikdo nebydlel. Původní město se jmenovalo Stavropol na Volze. Dnes jsou jeho zbytky pod hladinou, přesně tam, kde se řeka rozlévá do takové šířky. V 50. letech řeku přehradili a historické město, které se nacházelo v záplavové zóně, muselo Kujbyševské přehradě ustoupit," vypráví Djačkov.
"Pár obyvatel, kteří tam bydleli, přemístili z Žigulevských hor o několik kilometrů vedle, do nového města, které dostalo jméno po šéfovi italské komunistické strany Palmiru Togliattim," líčí Djačkov.
Italští komunisté vyhráli
V devadesátých letech se prý konalo referendum o možnosti návratu historického názvu, většina ze současných 700 tisíc obyvatel, kteří se sem sestěhovali od 50. let za prací, si ale vybrala italskou variantu. "To víte, uším mnoha ruských lidí to zní líp," ironicky se usměje sociolog.
K deseti, ba dokonce statisícům nově příchozích, kteří do Togliatti a bran Avtovazu v posledních šesti desetiletích proudili, patří i řidič Voloďa. A stejně jako mnozí další, je i on na své bydliště patřičně hrdý.
O to víc v dobách ekonomické krize, která v Rusku kosí, co může: všechny jistoty posledních let, včetně obří automobilky, z jejíchž útrob před lety vyjel první žigulík.
Sedíme v mladší sestře proslulého sovětského auta, Ladě Kalině, a díváme se na zasněženou řeku a zalesněné kopce na protějším břehu.
"Když se řekne žiguli, vždycky si vybavím tenhle pohled," říká padesátník z Togliatti a dodává: "Žigulík jsem potkal všude, kde jsem byl, od Ázerbajdžánu přes Kazachstán až po Dálný východ, ale takovou krásu jako tady jsem neviděl nikde."
Montážní linka Avtovaz v Grozném
ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ
SOBOTA NEDĚLE |
Tuto sobotu a neděli od 10:05 (repríza ve 22:10) na Radiožurnálu:
Mapy © Google
