Dole se slévají dvě řeky a zakusují se do kopců, jež jsou v podvečerním slunci červené, a u soutoku cválá na pohublém koni mladík, z dálky to vypadá, že se vznáší a v tu chvíli je z toho obyčejného kluka cítit noblesa a nezkrotnost lidí, kteří se nikdy nepodřídí.
Dole pod kopcem proudí uličkami mezi domy uplácanými z hlíny barevné tečky turbanů mužů a závojů žen. Kdybyste byli blíž, bylo by slyšet, jak se u studny s léty ohmataným dřevěným rumpálem ženy chichotají, závoj nezávoj, a holčičky si v kalužích prohlížejí své drátěné náušnice.
Ta hliněná hora, z níž se vždy při výstřelu sesune malá lavina žlutého písku, není obyčejná. Kdysi byla kvetoucím městem. Před více než dvěma tisíciletími právě tudy táhl Alexandr Veliký, přeplul řeku tam, kde dnes cáká železný přívoz mezi Tádžikistánem a Afghánistánem. Zavřete oči a představte si to město, které tady tehdy vzniklo, s divadlem, kamennými stavbami, leskem, róbami, zhýralostí, múzami. Zbylo z něj jen pár cihel, jméno Aj Chanum a možná pár kapek krve v žilách těch, kteří z jeho ztracených trosek nyní střílejí z tanku.
Afghánistán je vůbec zemí velkých pokušení pro ty, kdo rádi zavírají oči, upíjejí silný zelený čaj a nechají se unášet svou fantazií. Afghánistán se nikdy nepoddal cizím nájezdníkům, jeho lidé se nikdy nenechali ovládnout a země hor a vyprahlých rovin se tak ztratila v protoru, zapomněla se v čase. Je to učebnice dějepisu, v níž nepromlouvají zaprášené muzeální exponáty, ale lidé, jejich způsob života, sny a pravidla, jež se příliš nezměnila za mnoho století.
Karavana velbloudů, která míří k horám s prvním sněhem, s nákladem zabaleným v kobercích, musela vypadat úplně stejně před dávnými věky, kdy přes Afghánistán vedla Hedvábná stezka s drahocenným kořením a látkami z Asie. Podobně se jistě tvářil chlapík s oslem, prodávající na břehu kanálu se zelenou vodou koření, olej a chléb. Jen laciné pákistánské cigarety v tom obrazu z písku a vody určují, kolikáté je století.
A staříci i tehdy polehávali na dřevených pryčnách obložených ošoupanými koberci, poblíž cest ve stínu rozložitých stromů, upíjeli čaj a ptali se pocestných, jak se mají, ruce při tom kladli na srdce na znamení úcty a loučili se s nimi pozdravem burubachaj, což znamená jdi a Bůh s tebou.
Na cestě budete v bezpečí, Afghánistán je jednou z nejdivočejších a nejchudších zemí na světě, krádež je však, tak jako kdysi dávno v dávnověku Evropy, považována za strašný čin a potupu, jejíž stín padá na celou rodinu. Proto se vám nic nestane. Jste-li přítel, vstupte do cizího domu, a budete ctěným hostem. Jste-li nepřítel, zemřete.
Nikdy nezapomenete na ten okamžik, kdy se poprvé ponoříte do hliněného světa měst doby kamenné, bez elektřiny a dlážděných cest, do bludišť stezek vyšlapaných v půdě generacemi trpělivých poutníků, do spleti kanálů, nad nimiž se sklánějí stromy sající kořeny vláhu. Lehce vás oslepí prach, ucítíte vůni, v níž se mísí kouř pecí, pot pastevců koz a lehká zatuchlina čajovny. Uvidíte barvy, žlutou písku a prachu, červenou závojů holčičky pohánějící ovce po úbočí hor, bílou chomáčů bavlny na hřbetech oslů a šedivou půdy kolem studny, kolem níž si stavějí kluci rybníčky.
Všude také ucítíte dotek války, která se stala součástí afghánské reality, v uprchlických táborech každodenního utrpení, v zákopech prvních linií, kde je smrt vždy nablízku, i ve vyprávění každého z Afghánců, neboť není nikoho, koho by válka nezasáhla. Pri tom všem vás zaskočí, že celý ten nereálný afghánský svět pohádek tisíců a jedné noci a klukovských dobrodružných knížek má v sobě jakýsi hluboký klid a důstojný řád, který každému určuje, kde je jiho místo a jaký život má žít. Lidé jsou sice nejbídnější z nejbídnějších, smějí se však nakažlivým a bezstarostným smíchem a vesnice pohřbené pod vrstavmi prachu působí čistě, neboť je nemá co znečišťovat. A zákoutí s letitými stromy nad barevnou vodou vypadají někdy až idylicky, jako kus nějaké dávné doby, kdy nebylo války a bídy.
Vždy však budete jen vzdáleným pozorovatelem. Budete mluvit s lidmi o válce, o jejich snech, o minulosti a budoucnosti, budete se jich ptát na jejich touhy, ale stejně se jim nikdy nepřiblížíte, neboť jejich svět je neproniknutelný a pro cizince zůstane Afghánistán vždy neudhopitelný, vzdálený. Nikdy se nedozvíte, co bude zítra, a po čase se přestanete ptát otázkami Evropanů, jako: Dokážete porazit Taliban? Kdy padne Kábul? Dnes je dnes a zítra je zítra, pokrčí rameny, uvidíme. A také řeknou: inšalláh, je to na Alláhově vůli. Když se vás pak nějaký cizinec zeptá, jak to v Afghánistánu vše vlastně skončí, první odpověď, která vás napadne, bude znít: Nevím. Nikdo to neví.
 ZEMĚ HRŮZ. Lidé trpí válečnými konflikty, které otřásají zemí bez přestávky již více než dvacet let. Tyto ženy v uprchlickém táboře mají jen malou naději, že se jejich děti brzy vrátí domů. |
 NA FRONTU Vojáci znají ty pěšiny zpaměti, po mnoho měsíců jimi míří každý den do předních linií fronty. |
 TANK V OBLACÍCH PRACHU Když tank vypálí dolů do údolí, na nepřátelské pozice, zvednou se obrovská oblaka prachu, která na chvíli zahalí vše kolem. A pak znovu a znovu, jeden granát za druhým míří kamsi do dáli, za modrou řeku. |
 NA DOSTŘEL Stromy v okolí první line jsou prostříleny smrštěmi kulek, jež neustále létají nad územím nikoho. Smrt je vojákům stále nablízku. |
 PRVNÍ LINIE Voják se kryje v zákopech, vyhloubených jen několik desítek metrů od pozic Talibanu. Bojovníci své protivníky mohou slyšet ve vysílačkách. |
 ŽIVOT V PRACHU Pod vysokými horami se táhnou vyprahlé roviny, v nichž se na každém kroku tyčí uprchlické tábory. V létě je spalují nesnesitelná horka, v zimě klesají teploty pod nulu. Jídla je málo, zesláblé běžence kosí nemoci a hlad. Přesto nyní žijí opatrnou nadějí, že nejbližší měsíce by jim mohly dát novou šanci na normálnější život. |
 S ODHALENOU TVÁŘÍ Až dívka dospěje, zahalí si tvář a od té chvíle jí smí vidět bez závoje jen její manžel. Na tyto dívky se zatím přísná pravidla nevztahují. Na území opozice mají navíc šanci získat vzdělání, což Taliban zakazuje. |
 Z TÉ DÁVNÉ VÁLKY Holčičky si u horského městečka hrají na troskách tanku zničeného v dobách sovětské okupace Afghánistánu. Celá země je plná opuštěné vojenské techniky, jen je často těžké říci, ze které z mnoha válek minulých let pochází. |
 NA CESTĚ Osel je nejdůležitější dopravní prostředek Afghánistánu. Bez něj by nebylo možné přepravovat zboží ani cestovat po městě, tak jako žena s dítětem v této hliněné uličce. |
 CESTÁŘI Vypadají nuzně, ale bez nich by se život zastavil. Jsou to cestáři, kteří dbají, aby byla cesta do horského sídla opozice vždy průjezdná. Každý den zápolí se sesuvy kamení a proudy dravých říček ničících prašnou silnici, která protíná hory od nepaměti. |
 STARÉ, ALE DOBRÉ Jsou to tanky, které většinou pamatují léta sovětské intervence, ale tankisté Severní aliance jsou na ně velmi pyšní. Hlavní roli ve válkách však vždy hráli partyzáni. |
