Co jste při cestách zažili? ptávají se často lidé a očekávají vyprávění o výstupech v Himálaji, popis ledovců na Kavkazu, vypodobňování památek a cizokrajné atmosféry Indie a Nepálu, povídání o domorodcích v Andách a Malém Tibetu. Jen výjimečně se však někdo zeptá na dopravu. A přitom by bylo o čem vyprávět. Například o létání v některých částech světa.
V Andách jsme zažili start, kdy letadlo stoupalo pomaleji, než se přibližovalo dno horské doliny. V Caracasu svařovali naše křídlo. Na jakémsi malém letišti v Peru vyšel z pilotní kabiny kapitán a oznámil: »Je vás málo, máme zpoždění, vynecháme příští mezipřistání.« Nejnepříjemnější okamžiky jsme však zažili nikoli v letadle, ale při odbavení. Kdo cestoval s hromadou expedičního materiálu, ví, jak nemožné je vejít se s váhou do limitu dvaceti kilogramů pro batoh a pěti pro příruční zavazadlo. Aby člověk batohům odlehčil, může se navléknout do oblečení určeného pro výstupy ve velehorách a naplnit příruční zavazadlo skobami, mačkami, cepíny, lany a dalším těžkým haraburdím. Zpocen v péřové bundě a svetru si takový dvacetikilový »příručák« hodí nenuceně přes rameno, a byť s ním ta tíha notně cloumá, tváří se jako by nic. Jeden náš kamarád navíc vozíval ve speciálních kapsách našitých zevnitř bundy až deset kilo dehydratovaných potravin do hor. Dříve jsme dokázali váhy na letišti oklamat - stačilo je zespodu nenápadně nadlehčit pohorkou. V Bogotě jsme kdysi hodili na váhu třicetikilový batoh a po našem »zásahu« ukázala ručička o jedenáct kilogramů méně. Sotva si paní od přepážky číslo poznamenala, ještě jsme botami zapáčili a ručička skočila na sedmnáctku. Zřízenkyně první číslo pečlivě škrtla, napsala druhé a vzápětí se málem strhla, když batoh sundavala. V Bombaji jsme ve čtyřech lidech přivlekli na letiště téměř čtvrt tuny. Váha nadlehčit nešla, byla elektronická, a v letenkách chyběla poznámka o projednání nadváhy na pobočce v Praze. Mladý odměřený šéf nekompromisně řekl: »Nepoletíte«. Bylo zle a vysvětlování nepomáhalo. Když diskuse vrcholila, začal se nudit náš kamarád, který schován za sloupem hlídal vozík a metrák zatajených příručních zavazadel. Vyjel tedy s vozíkem ven, aby zjistil, co se děje. Hrozivě jsme se na něj podívali - pochopil a zacouval. Situace na přepážce se zdála beznadějnou. Doma jsme naštěstí měli známou, která v oné letecké společnosti dříve pracovala. Telefonicky jsme ji sehnali, zavolala na letiště a potvrdila jim, že je vše O. K. Oddechli jsme si a mohli odletět, vyhráno jsme však ještě neměli. Při kontrole příručních zavazadel před vstupem do letadla jsme dali do tunelu i lahve s vodou. Vyjely na druhé straně ven. Jak se na ně tlačily tašky a batohy,spadly a s řachnutím se rozbily. Padesát lidí se otočilo, mezi nimi i onen nepříjemný úředník. Spočinul pohledem na hromadě našich věcí a loupl po nás očima. Tím to skončilo. Asi už byl unavený a nechtěl si přidělávat další trápení s námi. Ukončil tak náš nejhorší zážitek spojený s letadly.
Lubomír Vejražka a Jiří Hladík (fotograf) se společně zaměřují na horské výstupy. Ze svých cest píší knihy, zabývají se i publicistikou a výstavami fotografií s tématem cizích zemí.
V Andách jsme zažili start, kdy letadlo stoupalo pomaleji, než se přibližovalo dno horské doliny. V Caracasu svařovali naše křídlo. Na jakémsi malém letišti v Peru vyšel z pilotní kabiny kapitán a oznámil: »Je vás málo, máme zpoždění, vynecháme příští mezipřistání.« Nejnepříjemnější okamžiky jsme však zažili nikoli v letadle, ale při odbavení. Kdo cestoval s hromadou expedičního materiálu, ví, jak nemožné je vejít se s váhou do limitu dvaceti kilogramů pro batoh a pěti pro příruční zavazadlo. Aby člověk batohům odlehčil, může se navléknout do oblečení určeného pro výstupy ve velehorách a naplnit příruční zavazadlo skobami, mačkami, cepíny, lany a dalším těžkým haraburdím. Zpocen v péřové bundě a svetru si takový dvacetikilový »příručák« hodí nenuceně přes rameno, a byť s ním ta tíha notně cloumá, tváří se jako by nic. Jeden náš kamarád navíc vozíval ve speciálních kapsách našitých zevnitř bundy až deset kilo dehydratovaných potravin do hor. Dříve jsme dokázali váhy na letišti oklamat - stačilo je zespodu nenápadně nadlehčit pohorkou. V Bogotě jsme kdysi hodili na váhu třicetikilový batoh a po našem »zásahu« ukázala ručička o jedenáct kilogramů méně. Sotva si paní od přepážky číslo poznamenala, ještě jsme botami zapáčili a ručička skočila na sedmnáctku. Zřízenkyně první číslo pečlivě škrtla, napsala druhé a vzápětí se málem strhla, když batoh sundavala. V Bombaji jsme ve čtyřech lidech přivlekli na letiště téměř čtvrt tuny. Váha nadlehčit nešla, byla elektronická, a v letenkách chyběla poznámka o projednání nadváhy na pobočce v Praze. Mladý odměřený šéf nekompromisně řekl: »Nepoletíte«. Bylo zle a vysvětlování nepomáhalo. Když diskuse vrcholila, začal se nudit náš kamarád, který schován za sloupem hlídal vozík a metrák zatajených příručních zavazadel. Vyjel tedy s vozíkem ven, aby zjistil, co se děje. Hrozivě jsme se na něj podívali - pochopil a zacouval. Situace na přepážce se zdála beznadějnou. Doma jsme naštěstí měli známou, která v oné letecké společnosti dříve pracovala. Telefonicky jsme ji sehnali, zavolala na letiště a potvrdila jim, že je vše O. K. Oddechli jsme si a mohli odletět, vyhráno jsme však ještě neměli. Při kontrole příručních zavazadel před vstupem do letadla jsme dali do tunelu i lahve s vodou. Vyjely na druhé straně ven. Jak se na ně tlačily tašky a batohy,spadly a s řachnutím se rozbily. Padesát lidí se otočilo, mezi nimi i onen nepříjemný úředník. Spočinul pohledem na hromadě našich věcí a loupl po nás očima. Tím to skončilo. Asi už byl unavený a nechtěl si přidělávat další trápení s námi. Ukončil tak náš nejhorší zážitek spojený s letadly.
Lubomír Vejražka a Jiří Hladík (fotograf) se společně zaměřují na horské výstupy. Ze svých cest píší knihy, zabývají se i publicistikou a výstavami fotografií s tématem cizích zemí.
