Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Češi budou do kol vždycky magoři, říká ‚cyklokmotr‘ Zdeněk Löffelmann

  0:01aktualizováno  0:01
Tvrdý obchodník i šéf udělal v Česku z amerických bicyklů Specialized obdivovanou a zároveň téměř nenáviděnou ikonu. Někdy je prý neurvalý, jindy uznávaný, respektovaný. Určitě kontroverzní. Muž, který je v Česku ztělesněním amerického snu, se po odchodu z firmy nevzdává a začíná znovu, skoro od nuly.

Zdeněk Loffelmann | foto: Michal Červený

Pane Löffelmanne, v Česku jste vybudoval malé cykloimpérium. Americká značka si tu vytvořila kredit, pozici kvalitních a přitom v jednu dobu i nejprodávanějších kol v zemi. Jak se to podařilo?
Když jsme si s kamarádem Michalem Čižmárem v roce 1998 doslova vymodlili dealerství firmy pro Česko, nějaké dva tři roky jsme se plácali. Další americká cyklofirma Trek, která tehdy u nás dominovala, prodávala asi 10 tisíc kol za rok, zatímco my jen tisíc, třináct set. Naši Američani byli trochu naštvaní, tlačili na nás, abychom přidali.

A tehdy jsem zahrál hop, nebo trop: „Buď nám dáte nižší ceny, nebo končím.“ Řekli mi, ať navrhnu nějaká čísla, o která prodej zvednu a napíšu si o ceny. Najednou se to všechno zlomilo. Nejprve byly z tisíce kol čtyři tisíce, pak osm, potom 12 tisíc kol. A když jsem firmu Američanům v roce 2008 prodával, tak to bylo asi 16 tisíc kol ročně. Za rok jsme ztrojnásobili obrat.

Takže velká slavná doba?
Ano i ne. Všechno má dvě strany mince. Bylo to skvělé, ale zároveň nesmírně těžké vše ufinancovat. A proto znamenal prodej firmy pro mě i trochu vysvobození.

Fotogalerie

Jak jste vůbec s koly začínal? Závodil jste jako mnozí další, byl jste milovníkem přehazovaček od dětství?
Vůbec ne. Sportoval jsem, hrál fotbal, ale s kolem nic. Až po revoluci někdy v roce 1991 si Michal Čižmár koupil horáka. Tak jsem si ho koupil taky. Přišli jsme z vojny, prodávali spolu v Holešovické tržnici všechno možné. To kolo nás najednou chytlo a my se vypravili do tehdy jediného pořádného cyklokrámu v Praze na Karláku. Že bychom chtěli dělat kola. Vzali nás a my začali. Jednou přišel chlapík a nabízel kola „spešly“. Hned jsem se zamiloval. Svezl jsem se, ta kola měla tenké chrom-molybdenové trubičky, byla nádherně designová.

Vytetovaná značka firmy na lýtku zabrala

Jak jste je pak nakonec od Američanů dostali?
Pořád jsme je uháněli. Dlouho marně. Až jednou na mezinárodním cykloveletrhu byla v jejich stánku taková malá Kanaďanka. Šli jsme kolem, pozdravili a ona za námi vyběhla, zda máme ještě zájem, ať přijedeme do Ameriky. Nejdřív jsme jeli my tam, pak přijeli oni do Prahy. Dobře jsem se na to připravil a dostali jsme to. I díky Čižmárovi, který měl vytetovanou značku firmy na lýtku, čímž jsme je úplně dostali (smích).

Co se stalo, když jste to pak později Američanům prodali?
Zůstal jsem u firmy, patřil jsem pod Američany a stal se ředitelem pro tři země: Česko, Slovensko a Polsko. Pracovalo se s nimi dobře a myslím, že jsem měl u nich i dobrou pozici.

Ale nerozešli jste se nakonec téměř ve zlém?
To není pravda. Jen trochu déle trvalo, než jsme se dohodli na podmínkách. S majitelem Mikem Sinyardem jsme si podali ruce. Nicméně podle mě měli chybnou vizi, že bude jedna Amerika a jedna Evropa, chtěli všechno sjednotit. V Americe a v Asii to asi pořád jde, ale v Evropě jsme každý jiný. Tady ty hranice něco znamenají, to není jen čára na mapě. Jiná mentalita, jiné zvyky a cyklonávyky.

Takže vás nevyhodili, jak jsem někde slyšel?
Ale nevyhodili. Nabídli mi nějakou pozici, která byla nižší v rámci Česka, a napsali mi podmínky, jež mi chtěli dát do smlouvy. Co všechno nesmím a musím atd. Bez ohledu na to, že jsme za poslední rok 2013, než jsem odešel, narostli o 34 %.

Zprávy o manku jsou fámy

Říká se, že tam po vás zůstalo manko mnoho milionů.
Jo, říká se ledacos, ale není to pravda. Žádné manko tam po mě nezůstalo. Firma byla na konci roku 2012, kdy přecházela pod nizozemskou centrálu, v jisté účetní ztrátě, to je pravda. Rád bych vysvětlil proč, ale bohužel to jsou interní informace firmy, které nejsem oprávněn zveřejňovat. Jinak následující roky jsme už zase byli v zisku.

Nebyl tedy váš projekt prostě megalomanský?
Jak to myslíte?

Tak, jak to říkám. Zda jste to s těmi plány a počty jednoduše nepřeháněl a pak vám nezačal docházet dech.
Myslím, že ne. Když jsem odcházel, tak tam podle mě byl asi třicetiprocentní potenciál růstu. A v Polsku ještě mnohem větší.

Zdeněk Loffelmann

Zdeněk Loffelmann

Můžete to nějak vysvětlit?
Ten produkt je skvělý. V cyklistice podle mě nemá obdoby. Celé to spojení výrobků, kol a doplňků s marketingem a prodejem konče. I když se někdy dělají špatná strategická rozhodnutí, produkt to drží, protože je dobrý. Ostatně rostlo to samo. Já nevozil kola megalomansky na sklad, aby tam zůstávaly. Vždycky jsme všechno prodali, i když někdy něco se slevou.

Byli jste jedním z největších prodejců kol u nás.
Obratově jsme byli poslední roky u nás číslo jedna. Než jsem odcházel, měli jsme ve třech zemích obrat skoro 500 milionů.

V Česku se úspěch neodpouští

Část cyklokomunity vám ovšem vyčítala, že jste z toho udělal druhý Author.
V této zemi se úspěch neodpouští. Mimochodem Author je projekt, který není k posměchu, ale k úctě. Protože to, co majitelé bratři Havlenové z nuly vybudovali, je v Čechách neuvěřitelné. Jestli ta kola někomu vyhovují, nebo ne, to už je druhá věc.

Pokud jsem tedy vybudoval něco jako „druhý Author“, tak to je spíš pocta. Povedlo se nám skoro to, co jim. Že lidé chodili do krámů a odváželi si kola skoro jako rohlíky. A jestli u nich to byla kola za 10 tisíc korun, tak u nás za téměř 100 tisíc.

Měli jsme například flotilu 200 testovacích kol a uměli ta kola nabídnout. Když se mě někdo ptal, co si má koupit, nehaněl jsem konkurenci, jak je v této zemi zvykem. Řekl jsem: „Běž si obě kola půjčit a vyzkoušej.“ Nezřídka pak za mnou přišel: „Vy ten testovací kus máte, ale oni ne.“ A já na to: „Vidíš, teď sis odpověděl sám, co si máš koupit.“

Měl jsem i dva miliony korun v náhradních dílech. Lidi nemůžou v létě čekat dva měsíce na opravu. Když někomu praskla zadní stavba, u nás měl druhý den novou, protože jsem ji měl skladem. Říkal jsem partnerům, že musím dávat lidem i servis. A v obchodech se to tak podávalo. Když se něco stane, tak hned jezdíte, protože servis, reklamace, vše funguje.

Říkají o mně, že jsem ras

Pane Löffelmanne, co jste vlastně vystudoval?
Vždycky říkám, že jsem hloupej. Nemám ani dodělanou maturitu. Tedy už jsem ji skoro měl, ale na konci režimu mě vyhodili ze školy, protože mě policajti dvakrát po sobě chytili na protirežimních demonstracích. Někdy mě štve, že jsem si maturitu nedodělal. Šlo to možná ještě zachránit, ale já byl tvrdej, poslal je někam a skončil nakonec na vojně v Michalovcích. Kdybych tehdy nebyl blb, tak bych tu maturitu měl. Ale kdo ví. Kdybych nebyl hrdej, takovej, jakej jsem, tak bych možná nic nedokázal.

Jak jste se bez vzdělání vypracoval?
Nejdřív jsem dělal malý obchod, pak střední, pak velký obchod a pořád sbíral zkušenosti. Ze začátku jsem ani neuměl anglicky. Učil jsem se sám, koukal na americké filmy a hodně jezdil za oceán. Jednou jsem přijel do USA a oni na mě překvapeně koukali: „Zdenek, ty mluvíš anglicky?“ Moje angličtina skvělá není, ale domluvím se.

Jste přísný šéf?
Chodí o mně fámy, že ras. Jednoho zaměstnance jsem honil po firmě a házel po něm lepicí pásky, protože si nechal ukrást z auta 18 kol za můj milion a ještě byl drzej, že nemám právo chtít po něm peníze. Na druhou stranu asi až na dvě výjimky jsem nikdy nikoho nevyhodil.

Nejlepší zaměstnanci byli ti, co „nic neuměli“

Jak si lidi vybíráte?
Nějak podle pocitu. Ale něco musejí umět. Musím říct, že nejlepší lidi byli většinou ti, co v uvozovkách nic neuměli. Ale já cítil, že mají talent. To je zřejmě jedna z věcí, kterou umím rozpoznat. Koukal jsem tuhle na Superstar a soutěžícím radili, aby neměli zlozvyky. A to je u mě vlastně stejný. Asi dvakrát jsem vzal lidi z nějakých korporátů, s nimi to vždy šlo nejhůř. Měli nádherný životopisy, ale nechtěli makat.

Pod vámi se dost maká.
Hodně. Když jsem řekl, že se jde v neděli do práce, tak se šlo. Teď jsem se v nové firmě asi zklidnil. Lidi, co mě znají, říkají, že jsem ještě nekřičel. No, proč bych křičel? Já je chci něco naučit, jestli nechtějí, tak ať jdou pryč.

Nedíváte se teď na ten odchod z „milované firmy“ i pozitivně?
Určitě. Nedávno jsem koupil půlku malé firmičky od mého kamaráda a jsem jak na začátku krásných 90. let. Baví mě to a jednou, jednou z ní udělám velkou (smích).

Zdeněk Loffelmann

Zdeněk Loffelmann

Jaká je to firma?
Děláme hlavně FOX, který vyrábí oblečení pro motokros, horská kola a volný čas. Taky nějaký skateboarding, snowboarding. A jestli vás to zajímá, tak cyklistika bude velmi brzy dominantní, něco mám v hledáčku, ale zatím nemůžu říci co. Celé je to u mě hodně o sportu. Miluju sportovce, vždycky jsem sponzoroval hromadu atletů a o některé se dodnes starám jako agent. Třeba o Járu Kulhavého.

Co je na těch kolech tak zvláštního, tak vzrušujícího? Není to jako s auty s tím rozdílem, že auta mají motor a tady jsme motorem my sami?
To srovnání se mi líbí, auta mám rád, baví mě, když jsou hezký. Mám čtyři. Jedno placatý, rychlý, ale taky hranatou pandu. To je úžasný auto. Vozíme v tom psy a jezdíme nakupovat. A stejně jako k autům mám vztah i k těm kolům. Když je krásná silnička, tak to je prostě krása.

Hlavně když na ní pak jedete, ne?
Ten sport je krásný tím, že když má člověk fyzičku, a tu já mám, tak ujede 100 km jako nic. Je to jako když si jde někdo na 20 minut zaběhat. Vidím třeba 100 km krajiny, to nemá obdoby. Žádnej jinej sport takovej není.

Jak se díváte na nás na Čechy a kola? Co si myslíte o tom, že polovina národa jezdí na kolech?
Šéfům v cizině jsem vždy vysvětloval, že když firma v Česku prodává 18 tisíc kol ročně a konkurence sedm tisíc, tak to znamená, že ta konkurence to dělá dobře a naše čísla jsou zázrak.

Můj poslední šéf se divil, proč Polsko neprodává dvakrát tolik co Česko, když má o tolik víc obyvatel. Nedokázal jsem mu vysvětlit, že Poláci si kolo koupit nepůjdou tak jak u nás a že to, co se povedlo nám, je trochu nepochopitelné.

Proč to tak je?
Protože se chceme pořád s někým měřit. Chceme závodit. To, co se třeba povedlo klukům z masového závodního seriálu Kolo pro život, je taky úžasné. Když jsem vzal Američany na jeden z těch závodů, nemohli uvěřit.

Nemáte pocit, že když se tady cyklobyznys v 90. letech začal rozvíjet, nějak do sebe všechno zapadlo? Že pro to byla živná půda?
Asi. Za jeden víkend tu nedávno bylo 27 mtb závodů. Chápete to? 27 závodů za dva dny. Jestliže v průměru je na nich tak 300 - 500 lidí, spočítejte si, kolik lidí jelo o víkendu maraton.

Nesouvisí to všechno i s tím, jak jsme tady žili za komunismu? Víkend a sport byly únikem a my chtěli zažít něco hezkého. Sport byl hrozně populární.
Asi jo. Těch fenomenů, které v nás zůstaly, je víc. Vemte si třeba turistické značení, to není nikde jinde na světě. Naše je nejlepší a nejhustší.

Drží se kola stále na pomyslném vrcholu?
Už to na vrchol dosáhlo a teď to šlo trochu dolů. Doby, kdy velká tuzemská značka prodávala 90 tisíc kol ročně, už nejsou a nebudou. Trh se zaplnil a kola taky něco vydrží. Často ovšem přemýšlím, kde všechna ta kola jsou. Prodá se tu přes 300 tisíc kol ročně, z toho skoro 100 tisíc dost dobrých strojů. Kde jsou?

Mimochodem co si myslíte o časté nevraživosti mezi cyklisty, kastování podle značek?
To už vůbec nechápu. Je to asi součást naší, české povahy – bohužel ta negativní. Stalo se mi nesčetněkrát, že někdo nadával na tu nebo onu značku kol, jak jsou blbá, kazí se atd. Když jsem se dotyčného zeptal, zda na tom sám jezdil, odpověděl že ne. I mezi dovozci jsou tací,kteří prodávají tak, že haní konkurenci. Rámy praskají, ložiska nevydrží atd.

Z mé zkušenosti to dělají převážně zaměstnanci. Někteří už pracují pro druhou třetí značku, ta správná a bezchybná je samozřejmě jen ta aktuálni. Úsměvné. No přeju nám, abychom se toho brzy zbavili, protože tohle náš krásný svět kol trošku kazí.

Elektrokola, jednotácy i kotoučové brzdy

Zdeněk Löffelmann

Je mu 46 let, má dvojčata a se ženou je 24 let. Je Pražák z Břevnova, který dodnes bydlí v Praze. Kromě kola miluje lyže, houbaření a dobré jídlo.

Jaké dnes vidíte největší a nezajímavější cyklotrendy?
Já nejsem vizionář, umím kola prodávat. Ale určitě tím trendem jsou elektrokola. Ta městská sice neuspěla tak, jak se očekávalo, ale přesunulo se to do hor. V kopcích motor přidá jezdci až 250 wattů.

Na jedné straně mi to přijde trochu ujeté. Já mám normální kolo pořád radši, protože se rád zpotím. Ale asi je to zajímavé, normální člověk vyjede kopce, které by jinak nevyjel, dostane se někam jinam. Německý Haibike dělá už prakticky jen elektrokola. Je to tak 8:2. Oni vycítili příležitost a jsou dnes považováni za špičku. Samozřejmě, že ve chvíli, kdy do toho půjdou na plné pecky i takoví výrobci jako Specialized a Giant, tak se z toho stane megatrend.

Co dál? Co třeba fatbike?
Zprvu jsem se tomu bicyklu s tlustými koly smál. Dnes na tom jezdím i v létě a zírám, jak se na tom dá jezdit z kopce. Musíte se na tom naučit, ale pak je to prima.

Nebo třeba jednopřevodníky na horácích. Sice jsem říkal, že nejsem vizionář, ale pamatuji, jak jsem se už kdysi dávno těšil na jednopřevodníky: V době, kdy ještě vůbec nebyly. Trojpřevodníky mě strašně rozčilovaly. A teď jsou jednotácy samozřejmostí. Já je miluju.

Ale vy máte takovou výkonost, že jednotác utočíte, mnoho lidí ne. Pro ně je dvojpřevodník ideální a válcuje klasický trojpřevodník.
Ano. Třeba na maratony je pro běžné jezdce dvojpřevodník lepší. V Alpách je to s jednopřevodníkem taky těžká práce. Kde jedete hodinu dlouhé prudké kopce, jednopřevodník není ono. Ale já to mám rád. Miluju, když jsou věci jednoduché.

A materiály? Třeba karbon versus hliník.
Hliník není vůbec mrtvý, z několika důvodů. Hlavní je, že kapacita výroby karbonu je limitovaná. Mimochodem pamatuju, jak při nějakých testech někteří ani nepoznali, že mají pod sebou hliníkový rám a nejedou na karbonu.

Problém je, že hliníkové kolo je vesměs tvrdé, dost často není komfortní. Dural se nedá vyrobit natolik do pohodlna jako karbon. Karbon je vlákno a tím je to jednoduché. Už v počítači jsou vidět vlastnosti vláken, které jsou dané. Ale pozor na levná karbonová kola, ta nejsou vlastně karbonová. Je tam hlavně hodně laminátu. Ale to se moc neříká.

Pořád je dost lidí, kteří se bojí, že se pod nimi karbon zlomí. Co si o tom myslíte?
Že je to blbost. O mtb nemá vůbec smysl pochybovat a dobré silničky mají nosnost třeba 110 i 115 kilo.

Kotoučové brzdy na silničkách jsou další velký trend.
Myslím, že se nakonec dostanou i do velkých závodů, jako je Tour de France. Byl jsem vždycky pro. Teď jsem na tom dlouho jezdil a zjistil, že to kolo je sice těžší, asi o kilo. A taky skřípající silnička je trochu divná, zatímco silnička s normálníma brzdama je hezčí. Ale když není hezky a prší, tak kotouče skvěle brzdí. To je ten rozdíl. Hlavně pro obyčejné lidi je silnička s kotouči dobrá.

Pořád budeme do kol magoři

Jaká je vůbec budoucnost kol v Česku?
Pořád budeme do kol magoři. Myslím si ale, že i my se časem změníme a nebudeme tolik závodit. Mám pocit, že ta čísla na českých maratonech už jdou trošku dolů. Ale pozor, to není myšleno v negativním smyslu. Jen věřím, že si jízdu budeme časem víc a víc užívat. To se stalo třeba v Anglii, kde měli také své maratony a pak to takřka zmizelo. Lidi mají dnes své allmountainy, endura, tedy kola víc do těžšího terénu, a jezdí celé dny po horách a užívají si. To se stane i tady.

Proto se de facto chytlo enduro. Je to vlastně sport pro hobíky. Když si můžou objet hory a mají tam nějaké „erzety“, rozuměj zajímavé úseky, to je úžasná jízda. Myslím, že je to velký rozdíl oproti profesionálnímu enduru, které je trochu zvláštní. V osm hodin ráno balík jezdců někam zmizí, pak má někde nějaké erzety. Prakticky nikdo nemá šanci je vidět, večer přijedou, ale nikdo neví, kdo vyhrál.

Jak to má udělat cyklista s manželkou, aby ji přilákal na kolo?
Může jí pořídit zmíněné e-kolo. Moje žena je mladší o pět let, jezdí na tom a baví ji to. Jarda Kulhavý také uvažuje, že ho své přítelkyni koupí.

Když jsme u motorů, nemůžu se nezeptat. Myslíte si, že závodníci Pro Tour někdy fixlovali a měli v silničkách motor?
Myslím, že ne. Já tomu asi nevěřím.

Bytostně tomu nevěříte, nebo je to proto, že ty jezdce adorujete?
No, lidi někdy podváděj, to vím. Dnes baterky na silničkách můžou vydržet půl hodiny. Samozřejmě ve chvíli, kdy jezdec ví, na který kopec si schová baterku, tak... Nevím, myslím si, že to nepoužívají, ale je to asi podobný jak s dopingem. Asi bych hlavně hrozně rád věřil, že je to už čistý, ale...

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.