Zbořeniště světového centra je turistickou atrakcí

  • 2
Půl roku po teroristických útocích je zbořeniště newyorského Světového obchodního centra nejenom bolestivou vzpomínkou pro pozůstalé po třech tisících obětech, ale je i turistickou atrakcí. Kolem zbořeniště vede po chodníku stezka, po které proudí zvědavci, většinou turisté snažící se přes ohradu nahlédnout do díry, která se stále vyklízí. Nad ohradou kolem se tyčí zbylé věžáky, zčásti ještě ohořelé. Kdysi všudypřítomný kouř a pach spáleniště se už vytratil a ve vzduchu visí jen syrové chladno předjaří a profukuje chladný vítr.

Kdo zavítá ve všední den ke "Ground Zero", jak je nazýváno
vojenskou terminologií místo, kde se zřítily obě věže světového centra, nalezne smutnou část New Yorku odříznutou od dolního Manhattanu ohradou a policejními zátarasy. Život v podobě restaurací, obchodů, úřadů a hotelů se vytratil a auta, která dodávají nádech čilosti a mumraje, sem nesmějí. Panuje tu klid, který New York nezná.
   

New York pulsuje o několik ulic dál. Jako před 11. zářím, kdy časně ráno dva dopravní letouny unesené teroristy narazily s téměř plnými nádržemi do věží světového centra, které se v plamenech a za burácení zřítily a pohřbily tři tisíce lidí.
   

Od té doby se přehnalo tolik událostí, že vzpomínka na dny katastrofy mizí z pamětí. Spojené státy potrestaly afghánský talibanský režim, který poskytoval útočiště teroristům z Al-Káidy, včetně jejího šéfa Usámy bin Ládina. Ten ovšem uprchl a před soudem stanul zatím jediný terorista Zacarias Moussaoui, který se na atentátech přímo nepodílel.
   

Právní tahanice kolem statutu amerického příslušníka afghánského hnutí Taliban Johna Walkera, který dobrovolně přešel na stranu fundamentalistického režimu, věští dlouhý proces s nejednoznačným koncem. Podobná právní ochrana ovšem neplatí pro stovky příslušníků Talibanu a členů Al-Káidy, kteří jsou drženi v zajetí na základně Guantánamo. Co bude s nimi, není stále jasné.
   

 Jak vyplývá z tisku, pocit satisfakce ze spravedlivé odplaty se nedostavuje. Spíše se rozmělňuje v marných, ale úporných pokusech přesměrovat různorodou mezinárodní koalici k neutralizaci teroristického nebezpečí ze zemí jako Irák, Írán a Severní Korea.
   

Po půl roce od teroristických útoků doléhá na zemi nadále hospodářský útlum a desetitisíce lidí musejí hledat novou práci. Blíží se také kongresové volby a s nimi ožívá tradiční rivalita demokratů a republikánů, kteří ještě před několika měsíci táhli za jeden provaz a dávali zemi pocit nadšené jednoty.
   

Prezident George Bush se stále těší neobvykle vysoké popularitě a teroristické útoky a další půlroční vývoj definitivně vyvrátily pohrdlivé představy o Texasanovi, který zvládá stěží lokální politiku a v ostatním si nevidí na špičku nosu. Když došlo na lámání chleba, konzervativec Bush dokázal vytvořit mezinárodní protiteroristickou koalici. Na domácí půdě opustil republikánská ekonomická dogmata a hodlá do ekonomiky napumpovat tolik peněz, kolik si nedovolila podle analytiků ani jedna vláda demokratů.
   

V televizi se ještě občas objevují vlastenecké reklamní šoty, v nichž různobarevní Američané prohlašují - "I am an American" ("Jsem Američan"), což Evropanovi ukazuje, jak nesamozřejmý asi pocit americké sounáležitosti musí být, když je nutné ho takto zdůrazňovat. Kdysi všudypřítomné vlajky s pruhy a hvězdami však mizí z aut a domů.