Při přeletu nad Tureckem čekalo na Jiřího Prušu několik nepříjemných zážitků. Při prohlídce sopek ve výšce 4 000 metrů zápasil s počasím, které ho dokázalo potrápit i při přistání v Adaně. Přečtěte si: Kličkování mezi sopkami a blesky. Český pilot si prožil turecké peklo.
Skrz turbulence do klidu
V turecké Adaně jsem kvůli špatnému počasí musel strávit celý den bez jediné letové hodiny. Druhý den se počasí naštěstí vylepšilo, a tak jsem mohl odstartovat na čtyři hodiny dlouhou cestu na řecký Rhodos. Let kolem tureckého pobřeží byl dost turbulentní, protože vítr foukal ze severovýchodu, tzn. přes pobřežní hory pohoří Taurus, díky kterým se nad pobřežím vytvářela silná turbulence.
Přístav města Rhodos s místy, kde stával socha „Rhodský kolos“.
Další let naštěstí probíhal velmi klidně, a tak jsem ve 14 hodin místního času přistál na řeckém Rhodosu, tedy už zpět v rodné EU. Počasí je však v oblasti Egejského moře bohužel zpočátku tohoto týdne hodně nejisté (déšť, snížená viditelnost), tak mohu jen doufat, že se to přes den a zítra vylepší.
Vosa mezi okurkami
Další letový den začal deštivě. Po startu jsem doletěl nad město Rhodos a pokračoval kolem turecké hranice k ostrovu Tilos a následně Nisyros, což je vlastně zbytkově doutnající vulkán, který jsem chtěl ještě jednou natočit, protože při minulé cestě mi tu selhala kamera.
Tentokrát těsně nad ním seděl mrak, a shora jsem se do něj tedy nemohl dostat. Celý jsem ho musel obletět ve výšce menší než vrchol prstence jeho kráteru a po chvíli jsem našel vykotlanou část, kudy jsem se do prostoru kráteru dostal.
Jícen vulkánu Nisyros
Vesnička na pobřeží vulkanického ostrova Nisyros
Mrak se mezitím trošku zvedl, a tak se mi podařilo vnitřek v kráteru udělat dvě otáčky, nafotit kráter i vesničku na jeho okraji a na druhé straně zase odletět.
Připadal jsem si chvíli jako vosa v lahvi od okurek. Vzduch byl při průletu cítit ostrým zápachem síry, takže zřejmě ten vulkán úplně mrtvý není. Odvaha obyvatel vesniček na břehu ostrova pod vulkánem i na vrcholku prstence nad ním musí být velká. Postavit si zde dům a bydlet tu asi není jednoduché rozhodnutí.
Pokračoval jsem po své trase přes ostrovy Astipaiaia a Amorgos, poté se stočil nad Naxos a Paros a pak na Mykonos. Nakonec jsem přistával na letišti na ostrově Syros, které je umístěno na skalní plošině asi 100 metrů nad mořem. Vše proběhlo bez komplikací.
Další den jsem začal focením přístavu Ermoupolis, správního centra Kykládských ostrovů a zároveň hlavního město ostrova Syros. Na Korfu jsem přistál bez problému po asi dvouhodinovém letu. Letět odtud rovnou do Příbrami nešlo, a tak jsem nakonec přistával na letišti v maďarském Pecsi. Druhý den pak proběhl příjemný let do Příbrami, kde jsem ve 12:15 ukončil celou expedici Evropské limity.
Směrový radiomaják (VOR) na ostrově Kea, jihovýchodně od Atén
Vrátím se. Vím, jak na to
Celý let měřil zhruba šest tisíc kilometrů, v letadle jsem při něm strávil 30 hodin a spotřeboval asi 550 litrů benzinu. Délka letu byla tedy asi o 10 hodin a dva tisíce kilometrů kratší, než byl původní předpoklad. To způsobily dvě věci: byrokracie a počasí.
V Gruzii mi chtěli na jednu sedačku nasadit ještě dva lidi (navigátora a vojenského kontrolora) a zároveň zakázali letět na letiště Mestia v Kavkazu. Vypadá to, že gruzínští generálové ještě neznají Google Earth program, kde si lze veřejně ve velkém detailu prohlédnout cokoliv a kdekoliv, takže létání letadélkem a focení čehosi vojenského už roky postrádá vojenský smysl.
Burgaský záliv
Přístup gruzínské administrativy ovšem zároveň dobře zapadl do názvu celé letošní expedice Evropské limity. Pochopil jsem velmi názorně, že Evropa u Kavkazu opravdu končí. Na druhou stranu jsem objevil ohromně zajímavá místa v Turecku, které je pro sportovní létání poměrně dost uzavřenou zemí.
Pilot Jiří PrušaPilotuje malá sportovní letadla již řadu let. Pro iDNES.cz létá pravidelně. Díky němu jsme ze vzduchu mapovali povodně 2012 či absolvovali let do Chorvatska po trase českých motoristů. Nyní z nebe mapuje po evropských ostrovech také hranici Evropy a Asie, pohoří Kavkaz. Více o Jiřím Prušovi na jeho webu www.prusa.org.  |
Bohužel většina cesty probíhala v dost nepříznivém počasí. Varnu a Zlaté písky jsem fotil ve sněhové bouřce, na letišti v Ankaře jsem musel poprvé přistávat za asistence dispečera, který mě provedl mraky sedícími nad letištěm. Přeletěl jsem v komplikovaném počasí pohoří Taurus s vrcholy vysokými téměř 4 000 metrů a přistát jsem musel v Adaně ve chvíli, kdy tam v celkem dobrém počasí spustily peklo v blízkosti letiště celkem tři bouřky.
Mezi Korfu a Sarajevem jsem si poprvé vyzkoušel, jak se člověk cítí, když se mu na křídlech a vrtuli vytváří námraza a on s tím nemůže nic dělat, protože pod ním jsou hory, a tak se do teplejšího vzduchu klesat nedá.
Ale rozhodně se ke Kavkazu, Araratu a některým místům ve východním Turecku chci vrátit. Se zkušenostmi z této cesty vím mnohem lépe, jak na to.
