Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Zašlá sláva legendárních dolů v Potosí

  13:22aktualizováno  13:22
Neopomenutelnou pamětihodností jihoamerické Bolívie je město Potosí. Toto město založené na úpatí hory Cerro Rico, což lze přeložit jako „Bohatý kopec“, je s osudem této hory nerozlučně spjato. Vděčí mu za svoji existenci i bohatství. Díky bohatství místních stříbrných dolů mělo Potosí v roce 1672 přes 80 kostelů a se svými 200 000 obyvateli bylo největším městem Jižní Ameriky. Dolům v Cerro Rico vděčí Potosí, ale také za asi osm milionů černých i indiánských otroků, kteří během let 1545 až 1825 v těchto dolech zemřeli.

Podle legendy o vzácném kovu věděli již Inkové, ale jejich vladař Huyana Capac  zakázal jeho těžbu, neboť bylo prorokováno, že tento kov je určen pro někoho jiného. Podle všeho bohatství hory náhodou objevil indiánský pastevec Diego Huallpa v roce 1544, a protože nebylo možné tuto informaci udržet v tajemství již další rok se zde začalo s pravidelnou těžbou.

Nenasytnost španělských dobyvatelů po drahých kovech vedla k strašnému vykořisťováni otroků. Vrcholem bylo opatření z roku 1572, kdy otroci starší 18 let měli 12 hodinové směny a potom vůbec neopouštěli důl. Jedli i spali v něm a denní světlo spatřili až po čtyřech měsících. Není divu, že při takových podmínkách nebyla životnost těchto pracovních nástrojů dlouhá.

Stříbro bylo taveno přímo v dolech a na lamách odváženo k Tichému oceánu, buď do dnešní Limy, či do chilského přístavu Arica. Stříbro tak bylo loděmi převáženo do Španělska. Cestou se pak stávalo lákavou kořistí pro anglické a holandské piráty. Z celkové produkce dolů 20% připadalo přímo španělskému králi.

Když v roce 1825 získala Bolívie nezávislost, těžba stříbrných dolů již silně upadala. Poslední ránou pro stříbrné doly byl pokles cen stříbra v polovině 19. století. Kostely byly rozkradeny a počet obyvatelstva se snížil na dnešních 10 000 obyvatel. V roce 1952 došlo k zásadní reformě hornictví. Vznikly jakési družstevní doly, které vlastní skupiny horníků a vytěženou rudu od nich vykupovala státem kontrolovaná společnost na její zpracování.  Tento stav trvá víceméně dodnes, i když v posledních letech byli některé doly zprivatizovány.

Práce v družstevních dolech se od koloniálních dob moc nezměnila.  V nadmořské výšce 4200 m. n. m. často panují teploty po stupněm mrazem, naopak v nejhlubších patrech dolu vystupují až na 45°C. Odvětrávání dolů téměř neexistuje a světlo poskytují carbonové svítilny. Horníci při 12. hodinových směnách, za pomocí kladiva, majzlíku v lepším případě dynamitu rubou rudu. Její výtěžnost je ovšem minimální. Dnes se z ní získává především měď. Jedinou úlevou pro těžkou práci horníků je žvýkání koka lístků a objeti k hliněným soškám ďáblů (diabolos). Ty formou koka lístků, či cigaret přinášejí horníci při každém vstupu do dolů.

Privatizované doly mají sice základní odvětrávání, elektrické světlo, důlní železnici a pneumatická kladiva, přesto je jejich existence na pokraji zhroucení. Po roce 1983 kdy došlo k poklesu cen nerostných surovin, jsou postupně zavírány a Cerro Rico provrtaná množstvím štol, jako ementál je opouštěna.

Doly je možno navštívit s průvodcem jako turistickou zajímavost. I my jsme si tuto příležitost nenechali ujít. Bohužel náš průvodce celou prohlídku pojal jako emotivní ukázku tvrdého, neradostného a ubohého života místních horníků. Jejíž hlavním cílem bylo vymačkat z našich prázdných kapes co nejvíce solů.  Aniž bych chtěl v nejmenším snižovat těžké životní podmínky horníků v Potosí, musím říct, že tak vlezlou a nepříjemně pojatou prohlídku, jsem nezažil a doufám, že již nezažiji. Na druhou stranu návštěva těchto dolů, ve mne zanechala hlubokou vzpomínku a opět mi připomněla, že část světa ve které žiji patří k té bohatší a bezproblémovější. 

Autor:




Nejčtenější

V červnu 2016 byly otevřeny nové turistické stezky v Adršpachu.
Jak vyzrát na Adršpach. Fronty a přeplněná místa přenechte nezkušeným

Adršpašské skalní město praská ve švech pod náporem turistů a fronty se stojí na vstup do skal i na parkoviště. Jak z toho ven a současně si bizarní pískovcové...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

Provensalské Grasse je hlavní město francouzských parfémů
Kde nos potřebujete víc než oči. Výlet do města, kde voní každá ulice

Letní návštěva jihofrancouzské Provence se nemusí omezit jen na notoricky známá místa a přímořská letoviska. Vyrazte pár kilometrů do vnitrozemí, kde se mezi...  celý článek

Další z rubriky

Výhled na pobřeží ostrova Gran Canaria
U Kanárských ostrovů je hnědé moře, zamořují jej sinice

Návštěvníky Kanárských ostrovů může v těchto dnech na vyhlášených plážích překvapit odpudivá barva moře. Kvůli vysokým teplotám vody se zde rozbujely sinice,...  celý článek

Katar, Dauhá, Katařan, Katařanka
Katar láká turisty, zrušil vízovou povinnost pro 80 zemí, včetně ČR

Katar s okamžitou platností ruší vízovou povinnost pro občany 80 zemí, včetně České republiky. Oznámili to dnes zástupci katarského ministerstva vnitra,...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Jak létají Češi. Letenka za 300 tisíc a cesty kolem světa

Kolik jste ochotni zaplatit za letenku na vysněnou dovolenou či pracovní cestu? Český rekord za poslední půlrok drží letenka za bezmála tři sta tisíc korun....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.