V půlce června jsme vyrazili za krásami Švýcarska. Vlakem. Stan a spacáky s sebou s tím, že budeme spát, kde nám to zrovna večer vyjde. Jeden den jsme chtěli spát v průsmyku Bernina a druhý den zde vymyslet nějakou túru. Navíc spát ve výšce nad dva tisíce metrů nad mořem se nepodaří každý den. O půl osmé večer jsme nasedli do vlaku a nestačili se divit, do jakých odvážných stoupání se elektrický motorový vůz s asi šesti nákladními vozy pouští. Za jízdy jsme si prohlédli ledovec a blížili se do průsmyku. Zde jsme vystoupili hned na první ze čtyř zastávek, které v průsmyku jsou. Vešli jsme do čekárny a málem nevěřili svým očím - ač zastávka neobsazena žádným zaměstnancem, díky přímotopu zde bylo krásné teplo. Hned jsme se rozhodli - lepší místo na spaní už nenajdeme. Uvařili jsme jídlo a jen jsme čekali, až projedou poslední vlaky. Po jejich průjezdu jsme si šli ven zapálit jednu cigaretu na oslavu. Cigareta dokouřena, jdeme zpátky. Beru za kliku. Ono nic. Beru znovu za kliku. Ono zase nic. Během pár vteřin nám dochází neúprosná pravda. Zastávka se dálkově zamyká. Uvnitř máme všechny věci, začíná pršet, padá mlha a citelně se ochlazuje. Jediná šance - dva nedaleké domy. Místní domorodec se s námi vrací a snaží se dostat dovnitř - neúspěšně. Jdeme zpět a prosíme majitele domu o nocleh. Po chvilce nejistoty, co jsme vlastně zač, souhlasí. Dva litry vína padly ani nevím jak a postel byla velice příjemná. Ovšem na pocit, že se dveře bez jakéhokoliv varování zamkly, nikdy nezapomeneme.
19. října 1999
