"Přijela jsem do Paříže na začátku července. Šla jsem do kanceláře agentury, tam bylo ještě několik mladých lidí z Evropy. Radili nám, jak práci shánět, jak se tvářit při pohovorech, co říkat, na co si dát pozor, jak si sehnat pracovní povolení. Řekli toho hodně, ale to bylo z jejich strany všechno. Kdykoliv můžeme do agentury přijít a zkopírovat si tam papíry, číst si a vyhledat si potřebné věci. Je to určitě cenné, ale za 390 dolarů nám to přece jen přišlo trošku moc," svěřuje se Míša pro i-GLOBE.
V kanceláři se seznámila s dvěma Čechy, kteří sem také přijeli pracovat a společně našli přes inzerát bydlení ve čtvrti Belleville, dvacet minut metrem od centra. Domácí chtěla na měsíc za třípokojový byt šest a půl tisíce franků. Není to málo, ale věděli, že pořád je to vyjde levněji, než kdyby bydleli někde v hostelu. Brzo se jim navíc podařilo sehnat další dvě Češky a k tomu přibyla Polka, která si ne a ne najít práci.
"Lidi z východní Evropy to tady mají obecně složité. Když někam přijdete a budete Kanaďanka, práci dostanete. Ale když jste z Východu, není to vůbec lehké. A nevím proč, ale Poláci to mají úplně nejtěžší - ty nechtějí vůbec nikde. Těžko říct proč," vypráví Míša.
Hned po příjezdu se dala do shánění práce. Probírala se inzeráty, psala odpovědi, obcházela volná místa. "Hned druhý den jsem ale onemocněla, první dny jsem měla vysoké teploty. Ještě, že jsem si sehnala bydlení s těma českýma klukama, kteří se o mě postarali. Čtrnáct dní mi nebylo dobře, ale musela jsem sehnat práci. Napsala jsem asi třicet dopisů, přišla mi jedna odpověď. Kolikrát jsem zašla na osobní pohovor kvůli místu, to jsem ani nepočítala. Mockrát," pokračuje Míša a usrkává kávy v jedné z pařížských brasserií na pravém břehu Seiny. První dny si říkala, že si možná přece jen vzala větší sousto a přemýšlela vážně o odjezdu. Nakonec ale sháněla dál a dál. Jenže čtrnáct dní pryč a pořád vůbec nic. Jednou to vyjít musí, doufala. A ono to vyšlo.
Nejdřív na dva tři víkendy přišlo místo servírky v poměrně dobré restauraci. "Jídlo neobjednávám, tak dobře francouzsky nemluvím, ale jinak dělám, co je třeba. Přináším talíře, sklízím ze stolu. Dělám od děvíti ráno do čtyř odpoledne, pak tři hodinky volno a pak zase do práce do jedenácti. Mezitím si naštěstí stihnu zajet domů a chvíli se prospat," povídá dívka křehčí fyzické konstrukce a ukazuje pracovní povolení od ministerstva práce.
Na malé kartičce musí být vyplněno přesně místo a datum, takže i na víkendovou práci je tenhle papír nutný. Teď má Míša dvě nabídky na celý srpen a září, tak jak si to představovala. Zvažuje, zda vzít místo ve fastfoodu na Champs Élysée nebo prodej u stánku na vlakovém nádraží. "Asi vezmu to nádraží, chovali se tam hezky." Na lidi si Míša zatím vůbec stěžovat nemůže. Všechny, které v Paříži zatím potkala, byli moc milí a přátelští.
Peníze jsou stanovené. Na hodinu musí brát necelých padesát franků. Není to málo, ale vzhledem k tomu, že si Míša na cestu a živobytí musela vypůjčit, stejně musí šetřit. V kině za měsíc ještě nebyla. "Je to drahé a když jsem nepracovala." Žvýkačka, kterou nabízí je ještě z balíčku Orbitek, který si koupila v Čechách. Ve tři čtvrtě na jednu v noci se Míša loučí, aby stihla poslední metro. Odchází v šedivém plášti na nástupiště, zavírají se za ní dveře a vlak mizí v tunelu. Au revoir, Michelle!
 Pověstné pařížské kavárny měly být podle předpovědí již dávno zničeny atomovými zbraněmi či zemětřesením. |
