Letos jsem prožil velmi příjemnou dovolenou v Chorvatsku. U apartmánů byla útulná prodejnička, kde usměvavá a ochotná prodavačka prodávala hlavně pití, od minerálních vod po piva různých značek. Před krámkem potom vznikaly mezinárodní hloučky diskutujících a brzy se přidali i domorodci. Z přátelského ovzduší jsme měli opravdu hezký pocit. Po dvou dnech prodavačka vyhlásila v zájmu zjednodušení a urychlení prodeje zrušení záloh, což se týkalo především lahví. (Tři kuny za lahev, t.j. asi 15 Kč). Fungovalo to úžasně. Místo »Dobrý den« jsme přešli na její istrijské »Ciao« a domorodec Mario, který bydlel naproti, zřídil před obchůdkem lavičky. Asi v polovině dovolené jsme si všimli, že »noví Češi« (přijeli asi tři dny po nás) nakupují o sto šest, ale lahve nevracejí. Jednou nám jejich syn hrdě prozradil, jak je taťka chytrý, protože zálohované lahve, které u nás dostanou zdarma »na důvěru«, prodává ve městě při jiném nákupu. Hrozně jsme se za ně styděli, ale hlavně nám to bylo líto. Přeochotné prodavačce jsme se to snažili vracet »na dýšku«, protože nám bylo hanba přiznat, že jedni z nás vlastně kradou. Na konci pobytu nás dorazilo vyprávění dívky z turistické agentury, která nám sdělovala zážitky s minulým turnusem. Česká rodina ukradla z apartmánu nerezové příbory a »nahradila« je svými dovezenými hliníkovými... Proboha, co jsme to za národ?!?
5. října 1999
