Hlavním sportovním cílem zmíněné expedice byly výstupy na nejvyšší peruánskou horu Huascarán (6768 m) a další vrcholy v oblasti Cordillera Blanca: Huandoy (6395 m) a především Alpamaya (5 947m), mnohými označovaná za vůbec nejkrásnější horu světa. "Končím v hrozném spěchu, už na mě zase čekají. Expedice je v pořádku a v elánu. Snad nám to všechno vyjde," psal dr. Černík.
Nevyšlo. Stalo se něco nepředstavitelného. Zemětřesení trvalo pouze čtyřicet vteřin, ale hrůza z jeho následků mrazí dodnes při každé vzpomínce. Toho osudného dne, 31. května 1970, zahynulo v Peru 50 tisíc lidí. Mezi prvními všech čtrnáct členů československé horolezecké expedice. Obrovská lavina ledu a kamení, uvolněná zemětřesením ze srázů Huascaránu, během okamžiku zavalila mnohametrovou vrstvou jejich základní tábor u jezera Llanguanco, kde se chystali na první výstupy. A nezadržitelně se řítila údolím až k městům Yungay a Ranrahisca, kde pohřbila 20 tisíc obyvatel.
Lavinu tak apokalyptických rozměrů svět ještě nezažil. Lavinové pole pod Huascaránem se stalo pohřebištěm čtrnácti skvělých lidí, jejich snů a plánů. Expedice PERU 1970 měla rozsáhlý program nejen sportovní, ale i kulturní. V dopise zmíněná trojice - Černík, Heckel a akademický sochař Valerián Karoušek - se například chtěla blíže seznámit s místní historickou architekturou, folklorem, přírodou a každodenním životem a vytvořit velkou obrazovou publikaci o Peru.
"Jestliže to stačím, ještě bych ti poslal znamenité zážitky z lovu ančovek," psal Arnošt. "Byli jsme s Vildou čtrnáct hodin na moři a ještě teď se houpeme v bocích... Přikládám dva diapozitivy. Jenom nám je opatruj, dělal je pochopitelně Heckel." Reportáže Arnošta Černíka zůstaly nedopsány; k řadě jeho knih už neměla přibýt žádná další. Navždy osleply objektivy mistra velehorské fotografie Vildy Heckla; jen shodou okolností se zachovalo několik filmů z jeho posledních dnů, ostatní zůstaly pod lavinou s ním. Mluvil jsem s oběma před jejich odletem z Prahy. V tom chvatu a shonu závěrečných příprav byli šťastní a nedočkaví: začínalo jaro a měli před sebou cestu za nejkrásnější horou světa. Ani náznak zlé předtuchy. Osud někdy člověka srazí ve chvíli nejzářivější... Tragédie může působit i jako výzva. Jiná skupina československých horolezců - Duben, Fiala, Gálfy, Pacák a Weinciller - o pět let později převzala štafetu a vztyčila vlajku na vrcholu Huascaránu.
 Pohled na Huascarán (6768 m n.m.) |
